Už v roku 1793 navštívil první Čech tento podivný a nejmenší kontinent. Osvícený císař Josef ll zařídil, aby se Tadeáš Haenke mohl zúčastnit španělské vědecké expedice pod velením Allesandre Malaspina a pod záštitou španělského válečného námořnictva. Milý Tadeáš Haenke byl ustanoven jako oficiální botanik výpravy a byla mu propůjčena hodnost poručíka španělského námořnictva.

Výprava sestávala ze dvou lodí, Descubierta a Atrevida. Austrálie byla jen jednou z četných zastávek této vědecké expedice. Avšak za dobu svého pobytu stačil Tadeáš Haenke nashromáždit, popsat a zkatalogizovat ohromné množství nejen botanických vzorků a semen, ale i popsat geografii v okolí Port Jackson, nynější City of Sydney, popsat širokou škálu podivných zvířat a ptáků a také provést studii místních domorodců a jejich jazyka.

Ve své zprávě pak Tadeáš Haenke chválil pohostinství tehdejšího guvernéra kolonie, kapitána Artura Phillipa a také prostých osadníků. S expedicí však Tadeáš Haenke mimo Austrálie navštívil i Čínu, Východní Indie, Novou Guinei, Nové Hebridy, Nový Zéland a pak i Peru v Jižní Americe.

Prvním Čechem, který se natrvalo v Klokánii usadil, byl Mark Blucher, narozený roku 1801 v Praze. Do Austrálie dorazil na trestanecké lodi Dunvegan jako trestanec v březnu roku 1830. V roku 1829 byl v anglickém Nottinghamu odsouzen k sedmi letům žaláře za krádež krajky. Jak bylo tehdy zvykem, rozsudek mu byl pozměněn k transportu do trestanecké kolonie. Roku 1836 byl propuštěn na svobodu. Zůstal v zemi klokanů, kde pak roku 1847 umírá, aby zanechal jmění, v té době jistě úctyhodné hodnotě, třiceti osmi liber šterlinků.

Nejznámějším českým osadníkem však byl Dr. Jan Lhotský. Tento se narodil českým rodičům v rakouském Lvově, nyní na Ukrajině. Jeho otec pracoval jako úředník rakouských soudů a po přemístění do Prahy v roku 1814, začal Jan navštěvovat lékařskou fakultu univerzity Karlovy, aby pak dále pokračoval ve Vídni a Jeně, kde získal doktorát. Mladý Dr. Jan Lhotský byl za svoje politické aktivity vypovězen z Prahy a tak rozčarován odjíždí do Brazílie. Po cestách v Jižní Americe pak odjíždí do Austrálie.

Do Sydney dorazil roku 1832. Vzdělaný mladý muž se okamžitě zapojil do společenského a vědeckého života kolonie. Pořádal četné vědecké přednášky a tak popularizoval vědu nepříliš vzdělanému obyvatelstvu. Hodně cestoval a na cestách činil pozorování a výzkumy, sbíral vzorky a studoval domorodé obyvatelstvo. Jeho bohatá sbírka brzy počítala přes 8 000 vzorků z mineralogie, botaniky, zoologie. Nad to i sbírka 3 000 příslušníků hmyzí říše.

Počátkem roku 1834 zorganizoval Dr. Jan Lhotský výpravu do australských Alp, nynější Snowy Mountains, kde podnikl rozsáhlá pozorování, pravděpodobně jako první bílý osadník vystoupil na nejvyšší horu a podle teploty vařené vody určil výšku něco málo přes 2000 metrů. Nyní víme, že Mt. Kosciuszko má výšku 2 228 metrů. Ohromnou práci provedl ve studiu místních domorodých kmenů Monaro či Menero. Jak antropologických, tak i filologických a národopisných. Zaznamenal notami jejich písně a vytvořil jednoduchý slovník jejich řeči. Výsledky svých pozorování a výzkumů publikoval Dr. John Lhotsky v "Journal of the Geographical society" v Londýně.

Mimo svoje vědecké aktivity, se Jan Lhotský pokoušel vydávat noviny, hodně publikoval, ale to vše neúspěšně. Roku 1833 se také pokoušel založit společnost k těžbě cenných minerálů. Opět neúspěšně, předběhl svoji dobu o skoro 100 let. Stejně dopadl, když chtěl v místech četných artéských pramenů, bohatých na minerály a termální vodu, zřídit lázně podobné Karlovým Varům. Po těchto neúspěších se pan Lhotský přemisťuje na Tasmánii, kde provedl geologický průzkum a zhotovil geologickou mapu ostrova. Avšak i zde, díky svému cítění sociální spravedlnosti, si znepřátelil vládní úředníky a nakonec roku 1838 odjíždí do Anglie, kde nakonec jako naprosto neznámý umírá.

V první polovině devatenáctého století v Austrálii založili několik misií Moravští Bratři. Tito pracovali především s domorodci a byli velice oblíbení a úspěšní.

Český um však obohatil Klokánii o jednu z nejdůležitějších věcí. Čeští sládci naučili ty zdejší, jak se správné vaří pivo. Od té doby se tu pivo dá pít a stalo se národním nápojem.

Počátkem let padesátých devatenáctého století zde vypukla zlatá horečka. V těchto letech přibylo do země klokanů kolem 250 000 dobrodruhů hledajících kterak rychle zbohatnout. Podmínky na zlatých polích byly neuvěřitelně tvrdé a dnešní člověk by nepřežil ani dva dny. Mezi těmito byl i známý český dobrodruh a cestovatel Čeněk Paclt. Téměř deset let zkoušel štěstí na různých zlatých polích Austrálie, Ale nezbohatl. Zato však jeho dopisy byly vydány jako kniha roku 1888 se jménem "Cesty po světě".

Na sklonku devatenáctého století, po zlaté horečce, úředníci kolonie potřebovali více kvalifikovaných přistěhovalců a začali akceptovat i ty z jiných států v Evropě než z Anglie, Skotska a Irska. Tak se začali v Klokánii objevovat přistěhovalci ze Skandinávie, Německa a Rakouska. Mezi těmito je i Alois Topič, který, jako zahradník se stal vrchním zahradníkem v sídle guvernéra Queenslandu v Brisbane. Alois Topič i jeho žena se stali přáteli guvernéra Cairnse, který chtěl založit v Brisbane botanickou zahradu. Vyslal tedy Aloise Topiče na sever s úkolem nasbírat k tomuto účelu co nejvíce exotických tropických rostlin.

Čiperný a všímavý Alois nelenil a neplnil pouze zadaný úkol. Dobře si všímal okolí a usoudil, že farmařením by si mohl polepšit. Po návratu se tedy začal věnovat farmaření a sběru exotických zvířat. Jak živých tak převážně mrtvých. Tyto exotické mrtvolky pak posílal do Evropských muzeí. Na rozdíl od Dr. Lhotského, měl lepší podnikatelské buňky a tak si pomohl ke značnému jmění. Toto mu umožnilo návštěvu Evropy, kde pořádal přednášky o exotické Austrálii a její flóře a fauně. V Praze mu dokonce vyšla kniha v češtině, "Australská dobrodružství Aloise Topiče".

Západní Austrálie se stala domovem Josefu Polákovi, zahradníkovi, který vystoupil na australskou pevninu ve Fremantlu roku 1877. Ten dopadl podobně jako Alois Topič. Přijal místo zahradníka v sídle guvernéra v Perthu, kde za několik měsíců byl hlavním zahradníkem. Také se spřátelil s guvernérem a pak byl vyslán na expedici s úkolem sběru vzorků botanických zoologických a mineralogických. Josef si psal denník, který pak byl v Praze vydaný pod názvem "Zlato na Labutí řece".

Australskou rodící se kulturu obohatila česká pěvkyně Gabriela Roubalová, známá pod uměleckým jménem La Bohéma. Se svým italským manželem, houslovým virtuosem R. Stefani, dorazila do Melbourne při příležitosti průmyslové výstavy v roku 1881. V Melbourne zůstává a později i vyučuje na konzervatoři. Také zde roku 1922 umírá.

Od počátku dvacátého století se s přistěhovalci z Evropy roztrhl pytel a ještě před první světovou válkou sem proudí lidé z průmyslových oblastí Rakouska Uherska, což znamenalo z Čech a Moravy. Ovšem největší rozmach přílivu imigrantů nastává po konci první světové války. Nechybí ani četní z fungl nového Československa. Velký dojem v Klokánii udělal zájezd fotbalistů z AFK Vršovice. Zde se jim říkalo Bohemians a tak byl pak fotbalový klub přejmenován na Bohemians Prague, později Bohemians CKD Praha. Po návratu do vlasti se jim začalo říkat Klokani a to jim zůstalo.

Nepříliš dobrou reklamu udělal tehdejšímu Československu nezvaný a nežádoucí komunistický zuřivý reportér Egon Ervín Kisch. Tomuto bylo v roku 1934 z politických důvodů zakázáno vstoupit na australskou půdu. On však tento zákaz ignoroval a z lodi vyskočil na molo v Melbournském přístavu a při tom si zlomil nohu. Byl hospitalizován a skončil u nejvyššího soudu v Sydney, kde jeho obvinění byla shledána neopodstatněná, a tak 16. října 1934 E. E. Kisch oficiálně a legálně zůstává na australské půdě.

Na svobodě však ne na dlouho. Tehdejší vládní byrokracie se nedala jen tak a všemi dostupnými způsoby se snažila E. E. Kische podržet pod zámkem. Ten však nakonec, opět u nejvyššího soudu, svůj spor vyhrává a v Austrálii cestuje a přednáší až do 11. března 1935. O jeho australském dobrodružství mu pak vyšla kniha pod jménem "Přistání v Austrálii".

Před druhou světovou válkou se zvýšil příliv Židů z Československa. To byli ti šťastní, kteří viděli trochu dopředu. V Austrálii pak vybudovali prosperující podniky. Nezapomínali ale ani na českou komunitu a štědře podporovali české kluby.

Za druhé světové války nescházeli dobrovolníci českého původu vstupující do australské a později do zahraniční československé armády. Na příklad jako Herman Wostry, který vstoupil do australské armády počátkem války jako vojín, aby jako poručík československé zahraniční armády po válce v roku 1945 z armády vystoupil. Byl pak i presidentem československého klubu v Melbourne.

Rozpoutání druhé světové války dalo vlastně vzniknout australskému baletu. Jak? V té době byl v Austrálii na zájezdu ruský balet z Covent Garden. Mezi tanečníky byl i Eduard Borovanský se svou ženou. Když zájezd roku 1940 končil, rozhodlo se několik členů souboru v Austrálii zůstat. Borovanský se svojí ženou Xenií, jinak neteří slavné ruské baleríny Pavlovové, založili v Melbourne baletní studio, ze kterého později vznikl "Borovansky Australan Balet Company", první profesionální australský balet.

Po druhé světové válce se přivalila lavina přistěhovalců z válkou zničené Evropy. Nescházeli ani lidé z Československa. Ve své většině kvalifikovaní odborníci, co nové zemi přinesli svůj um a dosud ospalá Austrálie začala doslova vzkvétat.

Ironicky, za největší rozkvět Austrálie se zasloužili komunisté. Po různých komunistických hororech v Evropě začali do Austrálie proudit vysoce kvalifikovaní emigranti, co před komunistickými zvěrstvy opustili svoje domovy, majetky, rodiny a přátele. Jen těch "poúnorových" z Československa v roku 1948 bylo kolem 15 000. V roku 1956 přibyla vlna z Maďarska a v roku 1968 - 69 další vlna asi 20 000 z Československa. V těchto vlnách získala Austrálie ohromné množství vysokoškolsky vzdělaných odborníků, techniků a kvalitních řemeslníků.

Mezi těmi, co přišli po únoru 1948, byli mnozí, co v Klokánii založili výrobu kvalitních sýrů, Milan Vyhnálek na Tasmánii, dali základy lesnictví pěstováním lesů, K. Weber a J. Nováček a tak podobně. Zde bychom mohli vyjmenovat desítky lidí, kteří se zasloužili o rozkvět australského průmyslu optického, automobilového, architektury, lékařství a mnoha jiných oborů. Nescházeli ani českoslovenští sportovci, kteří dali základy vzniku zdejších lyžařských středisek ve Sněžných horách.

A nyní pár konkrétních případů z těchto dob.

Osobnost Franka P. Lowyho je zde velmi dobře známa. Narodil se na Slovensku ve Filákovu v rodině slovenského žida. Jen tak tak po přežití druhé světové války, ve které ztratil otce, se ocitá v Sydney v Austrálii s holýma rukama jako teenager. Svým nasazením a umem se stal druhým nejbohatším mužem v Austrálii. Nyní jeho společnost vlastní 119 velkých nákupních komplexů po celém světě v hodnotě 62 miliard klokaních dolarů. Frank Lowy je za svoji záslužnou práci pro společnost a filantropismus ověnčen tituly a řády.

Mezi ty "obyčejné" patří pozoruhodná a dobrodružná osobnost Bernieho Havlíka. Tento po vystřídání různých profesí, včetně zlatokopectví, v roku 1954 "zakotvil" jako dělník v podzemních uranových dolech v tropické lokalitě v Severním Teritoriu jménem "Rum jungle", kde zcela dobrovolně pracoval až do jejich zavření v roku 1971. Pak se stal členem zahradnického týmu v zapomenuté tropické osadě Batchelor, kde pracoval až do svého důchodu v roku 1977.

Se svým kamarádem, Milanem Vodičkou, také stačili založit velké piniové plantáže nedaleko osady. Odchodem do penze však život pro Bernieho Havlíka v osadě Batchelor nekončí. V místním parku ho vždy, jako zahradníka, čířila malá skalní výspa. A tak se rozhodl, že na ní vybuduje model - repliku Karlštejna. Na jeho stavbě a později údržbě pracoval až do své smrti v roku 1990. Jako uznání občanů osady je nyní tento park pojmenován jeho jménem a místo zdobí minikarlštejn, pečlivě udržovaná atrakce tropického parku v zapomenuté tropické osadě Batchelor.

Na poli uměleckém to je od roku 1968 paní Zora Šemberová v Adelaidě, kde soukromě a také na Flindersově univerzitě vychovala generace baletních umělců, včetně Gale Edwards, Scott Hicks, Michael Pearce a Cheryl Stock. Mimo těchto a řady jiných, byl ještě v Československu, jejím studentem i Jiří Kylián, choreograf světového formátu, působící v Nederlands Dans Theater. Paní Zora vytvořila mnoho tanců, včetně vlastního sóla v prvním provedení baletu Romeo a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva.

Světová premiéra byla 30.prosince roku 1938 v brněnském Janáčkově divadle. Divadle, které bylo jako první v Evropě vybaveno elektrickým osvětlením již v roku 1882. Choreografie celého baletu byla dílem ve světě proslaveného a vysoce oceňovaného baletního mistra Ivo Váni Psoty, který vytvořil protějšek paní Zoře v roli Romea.

A poslední příklad je opět z umění. Známý malíř, Karel Kupka, který byl jako mladík, v době když komunisté uchvátili moc v roku 1948, na studijním pobytu ve Francii, se domů už nevrátil a zůstal v Paříži. V polovině let padesátých minulého století byl vyslán švýcarským muzeem do severní Austrálie a jeho úkolem byl sběr domorodého umění, zvláště maleb na stromové kůře. Kupka byl velice pozorný sběratel, mnohdy žijící i několik měsíců s domorodci aby vnikl do ducha jejich tvorby. Však jeho kniha o australském domorodém umění je dosud základem k dalším studiím o tomto umění.

V rámci své práce přišel často do styku s těmi, co obhospodařovali různé katolické misie, a vytvořil si mezi nimi četné kontakty a přátele. A tak se stalo, že byl požádán namalovat obraz Madony pro katedrálu v Darwinu. Kupka vzal tento úkol velice zodpovědně a obrazem chtěl vyjádřit ducha Severního Teritoria. Proto tento unikátní obraz Madony s Ježíškem vypadá, jak vypadá. Madona je černá domorodka, amalgám několika typů okolní krajiny. Ježíška nechová v klíně, ale nese jej na rameni podle zvyku místních domorodek.

Na rameni drží černého Ježíška jednou rukou za kotník nohy a druhou ho udržuje za bok. Ježíšek se maminky drží za vlasy a jednu nožku má kol maminina krku. Kupka dumal několik týdnů jak vyřešit pozadí obrazu. Po mnohých pokusech s tropickým tématem zvolil nakonec různé druhy domorodého umění ze Severního Teritoria a tyto motivy použil i na oblečení a svatozářích. Výsledný obraz plně vyjadřuje ducha těchto míst a je nesmírně ceněn jak domorodci, tak i duchovními.

Takže díky přistěhovalcům ze srdce Evropy je Klokánie země bohatší a rozmanitější. Tito mohou s uspokojením říct, že se zde nevezli zadarmo a svým úsilím, umem a prací přispěli k rozkvětu této krásné a pohostinné země, která se jim stala přívětivým domovem.

Další fotky najdete zde