Kolchidský král Aiétes se nevzdával a neúnavně pronásledoval Argó kolem celého Řecka. A plánům Argonautů na dobytí Iólku tak prozatím zabránil. Jeho námořníci je totiž dostihli kotvící až u ostrova Drepané, kam se Argonauti uklidili, aby promysleli další postup. A Kolchové hučeli do tamějšího krále Alkinoa a královny Arety, aby Argonauty nechali zajmout a vydali jim rouno i Médeiu.

Výřečnost Médeina tentokrát pomohla a král Alkinoos vydal vpravdě alibistické rozhodnutí – pokud je Médeia ještě panna, musí se vrátit do Kolchidy. Pokud není panna, zůstane s Iásónem. No a protože Médeia cestovala s Iásónem už nějakou dobu, výsledek byl nasnadě. Král Kolchidy Aiétes zuřil, ale nic si nevyzuřil. 

Argonauté se tedy znovu vydali k Iólku, ale co čert nechtěl, do moře se opřel strašlivý severní vichr, zahnal Argó až k pobřeží Libye, tam zdvihl obří cunami a ta odnesla Argó hluboko do vnitrozemí. Iásón vyslal průzkumníky, kteří objevili opodál slané jezero Tritonis, pročež ostatní pokáceli pár stromů, nadělali z nich válce a po těchto válcích dotlačili Argó do jezera.

To ovšem nebyla žádná výhra, protože ať se navigátoři Argonautů snažili, jak chtěli, nemohli najít z jezera spojení do Středozemního moře a ze zoufalství začal Iásón vzývat jezerního boha. Ten se skutečně objevil, shrábl obětiny a chtěl zmizet, ale navigátor Eufémos mu drze vlezl do cesty a poprosil ho o ukázání cesty do moře. Tritón na to nic neřekl, jen mu ukázal přítok řeky Takapé. Pak se zamyslel, prohlédl si obětovanou ovci a tak se mu zalíbila, že nakonec popadl Argó za kýl a do Středozemního moře ji prostě dovlekl. 

Teď už Argonauti na nic nečekali, dopluli do Iólku a jali se realizovat mazaný Médein plán. Médeia kdysi někde našla dutou sochu bohyně Artemis, takže teď do ní ukryla malého beránka, pak se namaskovala za stařenu a s tou sochou vpadla do ulic Iólku. Mávala sochou a řezavým ječákem vykřikovala, že bohyně Artemis hodlá do Iólku přinést blahobyt, a kde že je král Pelias, že to by ho mělo zajímat.

Pelias se vyděšeně vyhrabal z postele a ptal se, co od něho Artemis chce. Prý nic, jenom mu za jeho zbožnost hodlá projevit svůj dík tím, že mu navrátí mládí. Pelias byl nedůvěřivý, ale Médeia ze sebe shodila masku stařeny a proměnila se v mladou kočku a vykřikla při tom: „To koukáš, jaká je moc Artemidy!“

Pelias to zbaštil a už se nedočkavě tázal, jak se to celé provede. Když se dozvěděl, že se bude muset nechat povařit v kotli, moc se mu to nelíbilo, ale Médeia mu to předvedla – nechala hodit do kotle starého berana a po chvíli z něho vyskočil mladý beránek, kterého Médeia měla schovaného v soše. Bylo to jen taktak, beránek se tam už začínal nudit, a kdyby socha zabečela, bylo by to podezřelé. Pelias v touze po navrácení mládí už nezaváhal, skočil do vařící vody, zaječel a bylo po něm. Argonauti pak dobyli Iólkos bez jediného výstřelu. 

Iásón svůj slib nedodržel, když se dostal na trůn, chtěl si vzít nějakou neokoukanou tvářičku, jmenovala se Glauka a rozzuřená Médeia jí poslala jako svatební dar samozápalný bílý svatební závoj. Když se závoj při svatbě vznítil, shořel celý královský palác, jen Iásón se zachránil skokem z okna.

Médeia pak uprchla do Théb, ale i odtamtud ji vyhnali. V Athénách se pokusila otrávit krále Thésea, takže musela utéci i z Athén a nakonec se provdala za jakéhosi krále někde v Asii. Po dlouhém čase se vrátila do Kolchidy, byla tam dědičkou trůnu. Iásón po požáru Iólku bloudil od města k městu, ztratil totiž přízeň bohů. Jako starý muž si jednou sedl do stínu Argó po léta kotvící v přístavu a Argó se překotila a zavalila jej.

Konec

Předchozí díl najdete zde.