MLSOTNÍK: Bramborové hrátky s plátky
Aneb jak jsem se nechala inspirovat.
Nebo spíš „jak jsem si nadělala do chobotu“? Uvidíme.
Mám ráda brambory, nejlépe křupavé. Jako malá jsem je ráda krájela na plátky, opékala na sporákovém tálu a pak mastila sádlem a solila. Byla to pochoutka a žádné kupované lupínky mi ji nenahradí.
Onehdy jsem narazila na lákavé a jednoduché bramborové recepty, které mě uchvátily. Navíc vypadaly jednoduše (ha ha). Tak jsem je vyzkoušela. Předesílám, že brambory u nás jsou stále zimní, takže jsem je všechny oloupala.
Začnu spirálami na špejli (inspirativní video je zde).
Vypadalo to jako brnkačka, ale pohořela jsem. Začalo to už tím, že jsem nedokázala špejlí prorazit bramboru. No je totok možné? Tak jsem nejdřív prorazila bramborou tunel kovovou jehlou na špíz, což šlo krásně.
Když jsem se však jala krájet spirálu (šikmo přiložit ostrý nůž a bramboru otáčet), byla to katastrofa. Buď jsem odkrajovala kolečka, anebo byla spirála nemožně tlustá.
Připadala jsem si jako ve školních dílnách v páté třídě, kde všichni dokázali krásně vyřezat ze dřeva vánoční rybu, jenom mně se dařila akorát jakási nevzhledná hranatá placka. Jakýs-takýs výsledek jsem nakonec prohlásila za schopný jít do trouby. Takže brambory vedly jedna nula.
Druhý inspirativní nápad jsem našla zde:
Říká se jim brambory hasselback a je to prý švédská specialita – brambory jsou nahoře křupavé, uvnitř vláčné. Američanům výsledek připomíná humří ocas, mně teda spíš berušku monolistru (radši nepátrejte). Ale postup se ukázal mnohem schůdnější než u spirál. Dalo by se jim snad říkat „listové brambory“.
Vtip je v tom, nakrájet bramboru na poměrně tenké plátky, aniž dokrojíte, takže brambora drží pohromadě a nahoře se při pečení „zježí“.
Především by brambora měla mít plochou jednu stranu, aby dobře ležela (když tak odkrojíte tenký plátek, abyste srovnali terén).
Abych bramboru při lístkování úplně nerozkrojila, vypomohla jsem si dvěma prkýnky, mezi něž jsem bramboru umístila, a nůž se při krájení o prkýnka zarážel.
Povedlo se. Pak jsem mezi lístky brambor nacpala tenké plátky česneku (dost hluboko, aby se česnek nepálil a aby se lístky trochu rozevřely). Tak to by bylo.
Třetí inspirativní recept jsem našla tady.
Bramborové hromádky. Ty vypadaly naprosto nezkazitelně. Nastrouhala jsem bramboru na co nejtenčí plátky na struhadle.
Asi to byla první chyba, zas tak tenké asi být neměly. Ačkoliv... v posledku měly díky tomu úplně jinou chuť než ostatní moje kuchyňské výdobytky. Plátky jsem na talíři promíchla s troškou oleje a kořením – toto se bez oleje neobejde (předchozí „recepty“ se nijak mastit nemusejí – i když můžou).
Okořenila jsem koupenou bulharskou směsí na zeleninu, určitě v tom byla saturejka a bohužel spousta soli – druhá chyba. Ale v prvních minutách to vypadalo dobře. Jelikož se mi kvůli třem stůžkům nechtělo vytahovat celý plech na muffiny (bábovičky), vzala jsem papírové košíčky a posadila do nich neuspořádané hromádky bramborových plátků.
Jenže mezitím, co jsem se věnovala troubě a uklízení rozlámaných špejlí a nenechavým kočičím prackám, osolené brambory pustily vodu a vydávaly se z papírových košíčků na pochod. Tak jsem je na poslední chvíli vrazila do porcelánových kalíšků na suflé, ramekiny se jim říká. A měly utrum.
Teď už mě čekalo jen pečení.
Jelikož jsem těch inspirací zřejmě ještě neměla dost, vyzkoušela jsem (pro tlustospirálu a listové brambory) variantu omatlánky bez tuku.
Dle jiného videa (já ten youtube nemít, jsem bez Mlsotníku) jsem si připravila glazé ze škrobu a zeleninového vývaru (za studena se smíchá a nechá přejít varem) a tím jsem ježaté brambory a bramborovou spirálu potřela a nakonec trochu posolila. Košíčky to nepotřebovaly, ty byly namatlané a osolené samy o sobě.
A protože můj chobot má značnou kapacitu, jak se zdá, rozhodla jsem se upéct vše najednou (ajaj), a to v plynové troubě (dvakrát ajaj). Všude radili péct asi hodinu při cca 170 °C (vždy v elektrické troubě). Takže jsem vytasila trouboměr (já vám tu slovní hříčku ráda dopřeju) a ladila teplotu v průběhu celého procesu. Získala jsem nové válečné jméno „Ta, která ladí troubu“.
Nakonec pečení zabralo méně a zároveň víc času. Košíčky, zřejmě díky porcelánovým nádobkám, spotřebovaly asi o čtvrt hodiny méně, zato zbytek potřeboval o čtvrt hodiny více.
A výsledek vidíte zde a vzhledem ke všem těm evolucím mě docela potěšil:
Chutnalo to překvapivě dobře. A musím zdůraznit, že slibovaný efekt „nahoře křupavé, uvnitř vláčné“ se povedl na sto procent a velice mi zalahodil.
Chce to trochu cviku (a nemít za krkem funící termín pro Mlsotník), ale třeba „lístkové brambory“ určitě vyzkouším znovu i sama pro sebe (v elektrické troubičce) a na „spirály“ si příště vezmu spiralizér – pokud teda budu chtít hogofogo přílohu pro nějakou návštěvu, a určitě by se hodily pro děti (pokud se povedou) (ty spirálky, ne děti) (i když... vlastně obojí).
Košíčky daly nejméně práce, ale abych je mohla někomu předložit, budu nejdřív muset vytunit vzhled.
A jelikož jsem kvůli svým gramlavým rukám měla spoustu bramborového odpadu, zbylo mi i na bramborovou kaši: povařila jsem odkrojky jen v zeleninovém bujonu s bylinkami a pak rozmačkala. To uspokojení, že se mi konečně něco povedlo (něco zamíchat, na to ještě stačím), stálo za to :-)
Přihodila jsem misku zeleného salátu a ředkvičky a pustila se do jídla. Žádné maso nebo něco dalšího jsem k tomu nepotřebovala :-)
Přeji dobrou chuť, ať už budete vařit cokoliv.
Foto: autorka.