Je to hodně dávno, vlastně 41 let, co jsem se rozhodla, že mamince „pomůžu“...

Byla jsem osmiletá malá holka, která chodila v sobotu nakupovat do sámošky rohlíky, mlíko a minerálku. Tak proč bych nezvládla i uvařit? Vždyť na tom nic není. Na sporák se dá hrnec, do něj voda a pak se vaří... polívka, maso, vejce, sem tam se něco přihodí, aby to vonělo a chutnalo.

Už tehdy jsem nebyla žádnej troškař, pojem studená večeře jsem velkoryse pominula. Chudák maminka přijde z odpoledních poštovních pochůzek a já bych jí dala studenou večeři? To nikdy!

A tak jsem si oblíkla její zástěru, která mi sahala ke kotníkům, a připadala jsem si jak ta princezna s „vjezdou“ na čele, co byla v kuchyni, a taky jako Popelka... dětská fantazie pracovala na plné obrátky. Vylezla jsem si pro sirky a otevřela plynový hořák, zapálila plyn, stáhla plamen a natočila do hrnku vodu. Tu jsem dala vařit. Problémem se ukázalo loupání syrových brambor, ale nakonec jsem to škrabkou zvládla. Nakrájela jsem je na prkýnku a vhodila je už do vařící se vody. Přisypala jsem sůl a kmín, pamatovala jsem si, že do nich maminka občas píchla, jestli jsou měkké, a občas přilila horkou vodu.

Zapálila jsem druhý hořák a dala vařit vodu v konvici. Potom jsem podle čichu a otevření mnoha kořenek našla marjánku (u nás, se tak říká majoránce) a nasypala si ji na malý talířek. Objevila jsem česnek a zjistila, že naškrabat ho nožem nezvládnu (vzdala jsem to po druhém říznutí se do prstu). Chvilku jsem bulela, ale pak mi anděl strážnej (asi vyučenej kuchař) vnuknul nápad, že když to nejde naškrabat, že to půjde nastrouhat (to už se projevoval i můj technický talent – napadlo mne, že by šel česnek i namlít, kdyby strouhání nedopadlo).

Než jsem zvládla nastrouhat česnek a utřít ho se solí a marjánkou, brambory byly měkké a v konvici vařící voda. Vody v bramborách bylo málo, tak jsem ji přilila, aby brambory plavaly. Pak jsem do hrnce z prkýnka okoukaným grifem stáhla nožem utřený česnek a zamíchala... polévka česnečka si začínala být hodně podobná. Došla jsem pro vajíčko, rozšlehala ho v hrnečku a nalila do polívky, počkala jsem chvilku a zamíchala.

Jediné, co mi na polívce chybělo, byla mastná oka. Hrnek „Sádlák“ byl ve spíži, lžící jsem z něj nabrala domácí sádlo se škvarkama a tu ponořila do polévky. Sádlo se rozpouštělo a vonělo. Vypnula jsem hořák. Hrdě jsem se rozhlédla po kuchyni. No, pravda, než jsem začala vařit, byla taková čistá, ale ty kořenky uklidím do poličky, slupky z brambor a ty od česneku zabalím do novin a hodím do koše. Skořápky taky vyhodím. Ten trochu vyteklej bílek z vajíčka utřu hadrem, hlínu z podlahy zametu. A prostřu stůl.

Jo, plánovala jsem si to pěkně. Stihla jsem jen ty kořenky. Potom zarachotil v zámku klíč a maminka byla z práce doma. V předsíni ji zarazila vůně česneku. Potom, aniž by si sundala pošťáckej kabát a přezula se, vběhla do kuchyně. Tam se smekla po zatoulané slupce od brambory a v pádu podrazila dětskou židličku, na které jsem stála, protože jsem jinak do poličky s kořenkami nedosáhla. Židlička odletěla stranou a já spadla na maminku. Něco ruplo – zástěra. Maminka mne objímala, tekly jí slzy a zlobila se, že jsem vzala sirky, udělala spoušť v kuchyni, pořezala se... já brečela, že jsem jí chtěla udělat radost a uvařit jí večeři.

Nakonec jsem vyhodila slupky, maminka mne poslala s košem a mezitím rychle uklidila tu spoušť.

Potom vzala lžíci a ochutnala moji česnečku. Neříkala nic. Visela jsem na ní očima a klepala se mi bradička. Maminka se usmála, došla do pokoje, otevřela skříň s prádlem, vyndala ten nejkrásnější ubrus s kopretinami, které vyšívala a vyndala sváteční talíře. Potom rychle nakrájela na kostky chleba a opekla ho na pánvičce. Přihřála česnečku, do talířů nasypala opečený chleba a přelila ho polévkou. Sedly jsme si ke stolu a já viděla, jak maminka brečí a přitom se usmívá. Tiše jsme večeřely. Když jsme dojedly, řekla maminka: „Moc jsem si pochutnala, holčičko moje. Od teď budeme vařit spolu.“ A já se vznášela pýchou...

Potom jsem pod jejím vedením dokázala umíchat těsto na olejovou bábovku, upéct ji, vyklopit. Zvládla jsem obalovaný chleba ve vajíčkovém těstíčku se sýrem, nastavenou kaši a buřtguláš. Naučila jsem se zabalit ovoce do tvarohového těsta a uvařit knedlíky, bublaninu, piškotovou roládu, játrovou zavářku, rybičkovou pomazánku a upéct kuře. Chlupaté knedlíky se smaženou cibulkou, lívance, palačinky, bramboráky, placky, houbovou smaženici, zavařovat okurky a meruňky...

Naše nádherná spolupráce skončila za cca 5 let a to ve chvíli, kdy jsme si v kuchyni začaly překážet a každá z nás prosazovala svůj postup. Já, coby adolescent na zabití, jsem z kuchyně odešla. Vařila jsem, ale jen když nebyla maminka doma (nemocnice, lázně...).

PS: Naposledy jsme se v kuchyni chytly loni před vánoci, když jsem na její přání vařila v její kuchyni nastavenou kaši a jehněčí na česneku. A důvod – jiný postup ;-)