U nás často zaznívá slovo loupežníci a zločinec. Možná vás překvapí, že je jaksi jedno slovo je v množném čísle a jedno v jednotném. To je tak. Loupežníci jsou oba naši psi, je to takové spíše mazlivé oslovení, ale zločinec je pouze náš Reny. Hlavní oblastí páchání jeho zločinů se staly výstavy.

Patrně už v původním domově musel zaslechnout, co takové výstavy obnášejí (pochází totiž z velké chovné stanice, která má doma řadu šampionů, mezi něž patřil i jeho otec) a usoudil, že to není nic pro něj. Když mu naše rodina neprozřetelně vykecala, že to je právě to společenské vyžití, kterému se hodláme s ním věnovat a že to byl jeden z důvodů, proč jsme si ho vybrali, asi se urazil nad naší povrchností a začal pracovat na strategii sabotáže, aby nám dokázal, že krása osobnosti nespočívá v pouhé kráse těla.

Ačkoli doma při nácviku pochodoval na vodítku přiměřeně veselý kavalír s přátelskou povahou, ve výstavních kruzích se měnil ve výtržníka co huláká na celý sál, že chodit u nohy snad umí každý blbec a jestli posuzovatel chce, klidně mu předvede i nějakou piruetu (tu opravdu umí, jelikož doma nacvičujeme prvky z tance se psem). Pravda, našli se i tací posuzovatelé, kteří v tom spatřovali projev veselí a radosti z vystavování, takže v jednom posudku máme dokonce poznámku "happy showman".

Asi zaslechl cosi i o problematice nevyrovnaných povah, protože okamžikem postavení na výstavní stůl se z rozpustilého výtržníka stávalo stvoření krčící se v obavě, co s ním asi to cizí individuum,které ho ochmatává na intimních partiích, má za pokoutní úmysly. Spásou by tedy mohl být skok ze stolu dolů, což se mu jednou málem zdařilo.

Ještě mu zbývalo dořešit, jak přežít otravné postávání v kruhu, když se zrovna neběhá a ani nebojuje s přítomnými na stole. Vypozoroval, že řada diváků u kruhu, kteří tam postávají delší dobu, si obvykle po nějaké době pokrčí jednu nohu, aby si udělali pohodlí. Zkusil to napřed s pravou přední. Dobré, až na to, že je to zrovna ta noha, na kterou vidí jeho předvádějící páníček a ten mu to odmítl trpět. Zkusil tedy druhou. Super, na tu už páníček nedohlédl.

Navíc posuzující tak mohl krásně získat dojem, že pes je poněkud nevyrovnaně konstitučně utvářen a o to šlo. Psi, kteří mají prokazatelný nedostatek, často dostanou ihned po posouzení své dokumenty a můžou se z kruhu vzdálit, zatímco pan nebo paní rozhodčí si tam nechá adepty na udělení titulu a věnuje se už jen jim. Není to sice pravidlem, ale šance tu je, tak proč to nezkusit.

To jsou však pouze jeho nejoblíbenější kousky, osvědčené praxí, které využíval nejčastěji. Zároveň si však na každou výstavu ještě vždy připravil zvláštní bonus, na který jsme nemohli být připravení, protože jsme lidé spíš praktičtí a neoplýváme bujnou fantazií.

Není divu, že v brzké době se u nás doma nikdo nehrnul k tomu, aby našeho drahouška vystavoval. Původně to byl úkol mamky, jelikož je Reny vlastně její pes. Ovšem ukázalo se, že nezvládá eliminaci všech potenciálních rizik v kruhu a tak pokud úspěšně prošla předvedením psa na stole a předvedením pohybu, nezvládla již obvykle kontrolu jeho pověstného nevýstavního postoje.

Pro tento účel jsme tedy vždy s tatínkem obšancovali výstavní kruh, abychom mohli znakovou řečí signalizovat, co tam ten zločinec mamce prakticky pod nosem provádí. Zádrhel byl ovšem ten, že maminka často v euforii nekoukala nejen po psovi, ale ani po nás, takže naše úsilí vyšlo vniveč. Po pár takovýchto excesech tedy byla domácí radou z této čestné funkce uvolněna a uvolnilo se tak místo handlera.

Tatínek prohlásil, že by nebylo spravedlivé, aby si nárokoval právo na vystavování obou našich psů a tím nás ochudil o tak úžasné zážitky, jako případné vítězství a potřesení pravice rozhodčímu. Nám ale bylo jasné, že jsa zvyklý na poslušného Briana, nechce se sám vystavit riziku, že by pak byl také sesazen a dokonce snad vznikly pochybnosti o celé jeho metodice předvádění.Brian totiž významných výstavních úspěchů nedosáhl. Logicky tedy zbyla tato funkce na mě.

Je pravda, že jsme společně vybojovali několik titulů, ale významných úspěchů jsem také nedocílila a tak jsme raději přesedlali na jinou aktivitu - agility, která skutečně více odpovídá Renyho naturelu.

Dodnes však chovám vzpomínku na jedno slavné vítězství. Toho dne měl asi Reny slabší chvilku a choval se v kruhu jako zkušený výstavní pes. Bylo vidět, že paní posuzující se také líbí a tak se v závěru rozhodovala už jen mezi námi a druhým pejskem, komu zadá titul. Váhala dlouho, až se rozhodla vyzkoušet jejich povahu. Přistoupila k prvnímu pejskovi a vztáhla k němu ruku. Reagoval mírně přátelsky a zvídavě, jak se očekávalo.

Byli jsme na řadě a já věděla že tady je konec, protože Renyho cizí lidé nezajímají, takže jí maximálně věnuje znuděný pohled. Ale v okamžiku, kdy se paní rozhodčí blížila k nám, jsem dostala spásný nápad a pronesla jsem k němu kouzelná slůvka. Ne, nebylo to Prosím tě. Psi mají jiné představy o slušnosti. Pravila jsem: Dostaneš piškot! Měli jste vidět jeho radostnou reakci. Vítězství bylo naše!