Na Zvířetníku se diskutuje o poslušnosti psů a já jsem z toho čím dál rozpačitější. Zdánlivě nelze nesouhlasit s tím, co říká (přísně a přesně) Tosca, Li, Xerxová a mnozí další Zvířetníci, jichž si vážím. Ano, pes je zvíře, je potencionálně nebezpečný, a měl by být poslušný za každých okolností, pokud možno na 99,99999 %. Na vycházky i přesto by měl chodit na vodítku, pokud možno v souladu se zákonem s košíkem. Jenže - je tohle ještě psí a lidský život?

Ono totiž moc záleží na tom, o jakých psech je vůbec řeč. Velcí psi, psi řazení mezi služební a hlídací, psi žijící ve smečkách, psi geneticky dominantní - ti všichni by měli mít bezpochyby výcvik. A tyto psy by si měli rozhodně pořizovat jen lidé, kteří sami mají "výcvik" pro zacházení se psy a kteří mají pro jejich chov vhodné podmínky a zázemí. Nemyslím, že tito psi patří na sídliště, až na výjimky, kdy se s nimi pravidelně cvičí a psi nějakým způsobem pracují a mají svůj pohyb.

Pak je celá velká skupina psů, které má člověk jako společníky. Pokud tito žijí v domcích se zahradou a ještě se pravidelně venčí, je to ideální. Takoví psi většinou dobře umí hlídat své teritorium a pokud jsou pak mimo svou zahradu - jak jsem pochopila z příspěvků - tak si teritoriální chování uchovávají, neumí si hrát s jinými psy, a proto dochází k napadením a ke rvačkám. Z toho vyplývá, že je nutné s nimi chodit na vodítku nebo do míst, kde bezpečně nikdo není,

Jenže psi na sídlišti, to je něco jiného - dobře to popisuje Xerxová. V každém druhém bytě je nějaký ten pejsek, velcí, malí, čistokrevní i útulkáři (a těch je u nás kupodivu opravdu dost!) a prostor, který mají k dispozici, je velice omezený. I když se vydáte s pejskem (pokud ta možnost vůbec je - my ji máme vynikající a jsem za to moc vděčná) někam za sídliště na "psí louku", musíte tím sídlištěm projít, někdy jdete opravdu velký kus cesty, kdy potkáváte školáky, maminky s kočárky, děti na skejtech, tříkolkách a koloběžkách, běžce, kolisty, lidi na kolečkových bruslích (ti poslední dva jmenovaní mi vážně pijou krev, protože po chodnících jezdí jako blázni a je jim jedno, koho ohrozí) a samozřejmě také desítky jiných pejskařů. Někteří mají psa na volno, jiný na vodítku, a košík vidím jednou za uherský rok, nejčastěji na dobrmanech.

Takže psi na sídlišti musí umět sdílet teritorium, musí umět zvládnou rychlé vyvenčení na malých prostorech, musí se umět chovat k lidem a zejména k jiným psům - a taky to většinou umějí, byť to zřejmě není ta požadovaná poslušnost na 99,99 %, zejména v rychlosti uposlechnutí. Ale ona ani většinou není potřeba, protože sídlištní psi nebývají agresivní. Oni totiž nepracují přes den, jako hlídači z domků. Přes den doma spí a čekají na pána a těší se na vycházku a na psaní a čtení pesemesek, očuchávání se s jinými pejsky, na honičky, nebo jen letmé pozdravy se starými známými.

Každé štěně, které se na sídlišti objeví, je po očkování (ve valné většině) položeno na zem a za dohledu páníků je seznamováno se starousedlíky. Časem se samozřejmě vztahy mění a černá fenka, které byla jako malá holka Ankou přehlížena, se po prvním odhárání stane "nepřítelem", snad proto, že je Ance tak podobná. A já a páníci od černé slečny to zaregistrujeme a snažíme se, aby se holky nepotkaly, hlavně kvůli rámusu, které psiny nadělají. Ale až na tyto ojedinělé averze se všichni psi na sídlišti musí spolu srovnat, jako děti v mnohačetné rodině. Nemohou si dovolit luxus být apriori na všechny nepřátelští, jako to mívají psi, kteří mají za úkol hlídat majetek svého pána. A pokud se nějaký "asociál" sem tam objeví, bývá voděn na vodítku a v nepříliš atraktivních časech - i když dnes už je u nás psů tolik, že snad není žádná hodina, kdy by nějaký nebyl venku.

Kdybychom byli důslední a řídili se přísnými a přesnými pravidly podle Toscy a dalších, museli bychom většině lidí psy zakázat chovat psy nebo je donutit, aby se psy absolvovali nějaký výcvik. Což by ovšem byl problém, protože mnoho lidí, kteří si vzali útulkáře, nebo i mají malého čistokrevného pejska, na to prostě nemají ani peníze, ani psychiku, a psa si vycvičí podle svého, intuitivně, tak aby s ním obstáli v daných podmínkách. A kdybychom všem lidem, kteří nesplňují požadované podmínky, vzali psy, zůstane pes pár procentům lidí.

Cítila jsem u Toscy netrpělivost a únavu nad tím, že my nezodpovědní lidé nechápeme jasné požadavky, jasná pravidla, že je neznáme, a přesto si nezodpovědně pořídíme psa a pak teprve se ptáme. Ale já myslím, že si to nezasloužíme. Víš, milá Tosco, mnoho lidí si vezme pejska bez větších znalostí, z lásky a ze soucitu, a pak se snaží ze všech sil nabrat tu spoustu informací o výživě, o péči, o výchově, a samozřejmě se učí za pochodu, jako se každý učí teprve praxí vychovat své první dítě.

Je to všechno strašně složité a hrozně špatně se mi na papír dává, co cítím. Já samozřejmě vím, že to Tosca myslí dobře, že chce zabránit honům na (bojové, ale nejen) psy, že chce, aby chov psů nikoho neohrožoval, ani lidi, ani psy samé, ale sebevětší dril stejně nezaručí to, že se nic nestane.

Myslím si, jak už to naznačila třeba Dalmatin, že často chybují i lidé bez psa. Neumějí se k psům chovat, neznají je. Já vždycky úplně šílím, když jdu s Ankou a sto metrů daleko vidím matku, jak dostává hysterický záchvat, jedno dítě bere na ruku a druhé cpe pod kabát. Svým chování Anku úplně zjančí, ta se začne ukrutně bát (je pravda, že pach strachu vnímá pes stejně jako pach agrese?) a začne blafat a zastrašovat a tím pádem dotyčná ještě víc křičí a přidají se i děti. Jak se asi tyto děti budou časem k psům chovat?

Budou po nich házet kameny, jako onehdy jeden kluk. Na mou otázku, proč to dělá, mi odpověděl, že psi jsou zlí a napadají lidi. Také rychlé ježdění na kole a bruslích po chodníku je bezohlednost lidí bez psů. Nejenže ohrožují malé prcky a maminky, ale samozřejmě děsí psy, a vznikají konflikty. Nachomýtla jsem se k situaci, kdy kolista jel jako blázen a přehlédnul vodící šňůru. Brzdil na poslední chvíli, upadl a hrubě se pustil do staré paní, která psa vedla. Ještě že jsem byla poblíž a zastala se jí, protože ona chudák byla z toho celá vedle.

Myslím, že je fajn, když se už ve školkách dělá seznamování dětí se psy. Myslím, že většina dětí ze sídliště také ví, jak k psům přistupovat. Většina majitelů je rozumných a vybírají si psy, které zvládnou, i fyzicky ve chvíli, kdy se pes "pomine".

Tosca a další říkají věci, se kterými nelze nesouhlasit. Ale nějak mě už od včerejška dráždí jednak způsob diskuse, jednak to, že se chování jedné skupiny psů (teritoriálních, venkovských) vztahuje na psy všechny. A tyhle dvě věci spolu dokonce ani vůbec nesouvisí. Nejsem žádný velký odborník na psy a můžu to všechno vidět naprosto špatně.

Jen mám dojem, že to je novum, žít takhle se psy, hromadně, natěsno, jako se členy rodiny. Dřív mělo pár VIP svého mazlíka a pak tu byli pracanti a smečky potulných psů. Musíme se nějak naučit sdílet společný prostor, bezpečně. A je to na nás, na lidech, abychom to dokázali. Často si nevíme rady a žádáme o pomoc a Zvířetník je k tomu ideální prostor. Je to prostor, kde se vždycky věci pojmenovávaly pravým jménem, ale přátelsky a klidně. Budu moc ráda, když to tak zůstane i nadále. Protože není pro dobro věci dobré, když se tu někdo bude bát na něco zeptat.