16.4.2021 | Svátek má Irena


PSI: Suzi vypravuje

31.1.2008

Loni jsem tady potkala tolik dobrých lidiček, že jsem prostě neodolala a proplížila se teď na váš monitor znovu. Takže vám děkuji, že jste si mě dnes pozvali k sobě domů, a když už teda takto pospolu sedíme, ráda vám o sobě zase něco povyprávím... Dřevojánek - Suzi 1

Říká se, že člověk jí, aby žil, tedy ne že žije, aby jedl - i když jsem viděla dost lidí, kteří zjevně žijí jen jídlem a pitím; o pejscích se takového neříká sice nic, ale myslím si, že je to u nich právě naopak. Pes je chlebař, hanlivě pravil prý kterýsi hrdina Londonova románu, jak mi pán jednou citoval, když nade mnou zamyšleně filosofoval. Uznejte ale, lidičky, že naše hrdá rasa přijala vaše přátelství prostě za to, že nás budete živit - nechcete-li tedy, abychom lovili ve vašich revírech sami.

Kousek žvance platí vám pejsek královsky - bezvýhradnou láskou. A vůbec, myslím si, že jídlo je záležitost, jež člověka a psa spojuje - oba jsou přece zvířátka, anebo snad ne? Přesto nemáme k jídlu - což alespoň já považuji za diskriminaci - rovný přístup. A tak se přiznávám, že byť plnou misku vždycky mám, ráda si přesto přilepšuji žebráním…

Nu, ano - jsem šelma rozmlsaná - vrrr!!! Velmi oceňuji širokou paletu chutí lidských jídel. Žebrání je mi přímo profesí, a mám navíc i to štěstí, že hlavní zaměstnání je mi koníčkem. V jeho provozování jsem však zcela závislá na lidech, takže pracuji spíš večer. To se to tu baští přímo lukulsky - hlavně v naší kruhové římské posteli. Smím tam coby palácový pes také - zaujímám strategické místo po boku zrovna hodujícího...

Návyky mých pánů jsou různé, a tak bylo nutno zvolit rozličná řešení: začněme u toho z lidí, který je v této rodině sluníčkem všem, u mojí paní - ta ve svých polštářích, poklidně jedíc, téměř sedí; sleduje přitom buď ono barevné blikadlo, anebo ta papírová šustidla. Bývají dokonce srovnána i do kostky, prknu podobné, jež leckdy pak sálá tisícerými prastarými vůněmi. Nechápu vůbec, co paní vidí v těch černých puntících, jako by se tam hejno much vykálelo, a tak jí musím ukázat, že tady jsem já - nejlépe olizováním tváří: odměna bývá, poté co se pomazlíme, zaručena.

Vím však, že podruhé už by to bylo zbytečné - tehdy choulím se tedy ke svojí člověčí mámě, ňufám její vůni, slastně přivírám oči a jen mé zaječí běhy spokojeně dopředu čouhají jak dvojice úhledně srovnaných klacků. Vlčí čumáček složím tlapkám napříč, ocásek nehybně spočine; kontempluji.

Úplně jinak je tomu u pána - toho lízat nesmím, ještě by se mě mohl pokoušet zahnat do pelechu a já bych se pak k němu musela nenápadně vracet zezadu. Vím, jak na něj: on večeří na břichu vleže, vedle mé paní. Talíř pod bradou, před sebou noviny, hltá nejen sousta, ale i myšlenky, které si bere z těch mušinců; nejvíc vždycky mlaská, když tam vidí jednoho starého brýlatého pána, co vypadá jak vlastní socha - blahoslavení tito lidští tvorové, tolik bohatí duchem!

Dřevojánek - Suzi 2Jeho zaujetí bývá takové, že se vyplatí občas mu na ty noviny vlézt: odevzdej výkupné! Platí mlčky, aby měl pokoj. Jak potom dojídá, vidím, že na okraji talíře zbylo vybrané soustíčko pro mě. Na závěr si musím svědomitě olízat tlapky, pěkně dočista - jazyk rejdí po čumáčku, vždycky ale jenom nahoru; zííííív...

Střídavě efektivní je psí přilepšování si u mladého pána - ten je v této rodině zřejmě nejkultivovanější, protože jediný tu způsobně sedí na židli; je to pro mne nemalý handicap, jelikož musím pracovat na zadních, o kolena se mu přitom opírajíc, čumákem kolem desky stolu rejdíc. Mladý pán nejenže kouká přitom na blikavé okénko v kouzelné skřínce, zároveň úporně i někdy mlátí do té cvakající desky, příbor odkládaje, ze židle vyskakuje, neslušná slova vykřikuje. Tady pak nezbývá než si počkat; aspoň mu tam mezitím pročmuchám kouty. Mám pocit, že jeho srdce je stejně široké jako jeho ústa.

Druhý mladý pán, student prý těch nejsložitějších mušinců, chodí za mnou už málo; pořád je někde ve světě, takže když přijede, je to pro mě, jako by přišli všichni ostatní hosté dohromady. Je cvičitel - starou mazačku však ani do starých kousků nedonutíš. Tedy, s výjimkou takových, kde z toho kyne sousto - to se jeden i na zadní rád postaví. Mám na tohoto mladého pána jednu vzpomínku obzvláště mně milou: bylo to ještě, když jsem byla malá, právě tenkrát, jak s námi začal bydlet páníček.

Vyvedl nás jednou na dlouhý výlet lesem - svěží ty mládí! Jak jsem tenkrát ještě běhávala! Na kterési cestě se v hlubokých kolejích od lesní techniky vytvořila zrádná jezírka, jak jsem se záhy přesvědčila - žbluňk, už jsem byla ve vodě, packami usilovně pracujíc: zatímco ty zadní sotva stačily šlapat kluzké bahno, předníma jsem se křečovitě držela břehu - nad nimi se vzpínala má liščí hlava o pomoc k mladému pánovi, co byl nejblíže. A on mě zachránil - nikdy jsem mu to nezapomněla...

Samostatnou kapitolou jsou pak návštěvy u prapáníčků. Tam se žere v chodech: šunka z jakéhosi ptáka, salámek, slaninka, tyčinka na kousání, co ji dědeček bedlivě v obchodě vybíral. Kápne i plátek sýra, také kousek rybičky ráda ochutnám. Tady žebrat netřeba. Poležím, pohraji si, a když už chci domů, odejdu ke dveřím, a tak mě babička odvede. 

Trávím pak v římské posteli svoji najezenou nirvánu až do večera, kdy mi začne druhá směna. Mezitím přijde domů nejmladší pán, vezme mě vyvenčit, zarapuje si zase ta pi-pi-slova, tentokrát ale nadmíru spokojeně, do kapsy zasune kuřiva, a odchází do neznáma. To už se těším, jak jistě brzy přijde paní - skáču pak jak o život. Toho večera budu někoho takto vítat ještě několikrát… Dřevojánek - Suzi 3

Nu, myslím, že už jsem toho dnes napovídala až dost, takže já zase půjdu. Cože, tenhle plátek šunky že dostanu, jestliže ještě něco řeknu? - Dobrá, prozradím vám, proč nám to u nás doma tak pěkně funguje: je to prosté - miluji svoje pány a oni milují mě. Jíme pokaždé spolu. Každý si hledíme svého, a přitom si dokážeme vyměňovat radost. Když se po jídle stočím do klubíčka u jejich nohou, nasycená, nivá, vládne tu mír. Avšak pozor - šelma nikdy nespí!

Vytáhne-li někdo něco sladkého, čumák se dá do pohotovosti, hlava se protáhne kupředu, jen ocásek neustále někam z přímé soustředěnosti těla vybočuje. Střihám ušima, koulím očima, ňufám. Ne, nemohu odolat - packa sama občas vyletí, aby nabádavě drbla do netečné ruky pánovy, který nechápe zřejmě zrovna míru mého chtění: marno nad marno, většinou nedostanu nic, prý pamlsky nemůžu - zamlada jste byli štědřejší, nevděční vy lidé!

No, naštěstí míváme i návštěvy, tam si jeden všechno vynahradí. U babičky jsem nedávno prý způsobila ostudu, když jsem žebrala u obědvajících řemeslníků - no řekněte, Vy byste odolali vůni vařené klobásy? A tak žebrám; vy ale nežebrejte, nikdy, o nic, u nikoho, neboť to přísluší pouze nám - pejskům. A nezapomeňte ode mne pozdravovat moje kolegy!

Vaše Suzi