Jsem psí dáma v nejlepších letech - znamená to, že nejsem sice už tak vytrvalá jako zamlada, ale rychlá dovedu být zatím ještě stejně. Ač také částečně patřím k rase toho pinďatého psa slečny Paris Hilton, jsem svobodná a prožila jsem - se svými pány i bez nich - mnohá, někdy až neskutečná dobrodružství.

Zakusila jsem tolik bolestí a pak naopak radostí, že bych vlastně svůj barvitý osud ze srdíčka přála každému člověku, co chce nakonec být šťastný. Dnes už nejraději rozjímám … pokud mne tedy přece jenom k zuřivému, byť (pravda, vzhledem k mé postavě) poněkud subtilnímu štěkání nevybudí něco, nač - uznejte - nelze přece nereagovat…

Jsem Suzi, bytem i známkou Prknová. Křestní jméno mi dali už v psím útulku na Suchém dole. Letos na jaře mi bylo deset. Na svět jsem přišla zrovna v tom hrozném roce, kdy k nám v létě na Moravu přichvátaly povodně. Mé rodné hospodářství bylo zatopeno; odneslo to nejenom nás psy, a tak jsme najednou i s bráchou skončili v útulku. Z tak krutého světa nešlo nemít hned od začátku depresi; třepala jsem se - ano, úplně jak ratlík - v zadním koutku klece, sama mezi silnějšími, cizími, zlými psy.

Nežrala jsem. Za pár dnů jsem měla namále - tehdy se tam však náhle objevila moje paní: hledala pejska pro svoje děti. Nikdy nezapomenu na ten jedinečný moment mého životka, kdy mě opatrně vzala na náruče, naše srdíčka se - aby tak řekla - spojila, a já měla zase jednou chvilku ten úžasný pocit ochrany, jaký jsem předtím naposledy prožila snad ještě se svojí čivaví mámou...

Moje psí máma - pro úplné vysvětlení - milovala svého času jednoho papillona, a tak vypadám, jak vypadám: přerostlá veverka, velký liščí trpaslík, šelmička - vyberte si. Coby nešťastné a vyčerpané klubíčko odnesla si mě tehdy moje milovaná paní k sobě domů a dala mi pelíšek, žrádlo, vodu - a bezpečí. Trvalo mi chvilku, než jsem si zvykla a teprve začala pořádně žrát; i pelíšek jsem si dokonce jednou zaneřádila - jak na mě však byli hodní! Příštího jara už jsem v tom panelovém, hustě zabydleném bytě byla doma i já, se všemi svými (sic!) lidskými právy, ale bez lidských povinností - alespoň se tedy, aby to bylo spravedlivé, snažím zodpovědně hlídat, jak mojí lupulí rase od přírody přísluší….

Při mém rozjímání vytane mi občas leccos: ještě když jsem byla malá, přivedla mi moje paní k nám domů nového pána. Zpočátku na mě ten podivný pán moc dobrý dojem nedělal - štěkala jsem na něj jak o závod, preventivně zalezlá až vzadu pod jeho lavicí. Ani on, pravda, vůbec nevypadal, že bych se mu zamlouvala - to musí dnes uznat! Ale zato moje paní se mu jo líbila! Brzy už u nás i bydlel a pořád se od té doby až dodnes objímají (ne že by mi to tehdy bylo milé!); začali jsme spolu tedy alespoň chodit do lesa a oba zjistili, že je to fajn. Už jsem mu i odpustila, jak zoufale je nepraktický. Jsme velicí kámoši, neboť nás spojuje už nějaký ten tisíc pospolu prošlých kilometrů přírodou, kde všichni živočichové, co jich tu jenom vnímám, běhají a řvou jak o závod - můžu tam řádit i já!

Dnes už mi stačí procházka tak na dva kopce a jedno údolí, ale zamlada jsem jednou ušla dvaapadesát kilometrů! Veterinář říkal, že jsem svalnatá, ale jedna paní i povídala, že ten výlet byl nezodpovědné týrání psa, jenomže já takovým cizím slovům nerozumím a jinak akorát vím, že jsem byla tenkrát spokojená. Okolí našeho bydliště znám samozřejmě zpaměti a trefila bych odkudkoli, byť už toho dnes nezneužívám; často mě však - s naší paní, občas i s jejich přáteli - vyveze pán někam, kde to ještě neznám. To je vám pak nových, neznámých vůní a pachů! Až by z toho jeden málem i kotrmelce metal…

K mým pánům patří ovšem ještě další čtyři lidé. Synkové paní byli malí, když jsem byla malá, a teď jsou velcí, když už jsem velká i já - myslím, že je to tak spravedlivé. Venčí mě většinou už jen ten mladší - týnejdžr dnes málem jedináčkem, zatímco ten starší vychutnává ve světě slasti věčného studentství. Stejně jako paní, i já je mám doma nejraději pěkně pohromadě. To potom se mnou laškují, honíme se, skáčeme, a s každým je hra jiná.

Jinak chodím ale téměř denně i na návštěvu o několik pater výš, kde bydlí moje babička s dědečkem - ti jsou, jak si vzpomínám, staří odnepaměti; vracívám se odtamtud zkontrolovaná, ohlazená, vydováděná - a rozmlsaná: prapáneček mi dá na uvítanou, prapanička na přivítanou. Potom si hrajeme: jeden učí psa po celý život novým kouskům, druhý ho neustále bere do náruče - kdo by to také nebral? Někdy dokonce zajedeme i na chatu; tam se nikdy neopomenu náležitě vydovádět. Nakonec se vždycky ještě dobře nadlábnu; plná miska je samozřejmostí, nač mám ještě chuť, to si vyžebrám - tolik dobrot bývá k dostání u prapánečků!

Ráda se nechávám dělat princezničkou Suzankou, ale když se mi už potom zachce pokojně dotrávit ve svém pelechu doma (mám jich tam několik, jedním z nich je i ustlané lůžko pánů), dám to najevo a prapanička sveze mě dolů tou jezdící boudou, co mi tam neustále všichni zakazují čuchat k ujíždějící stěně. To se ale stejně nedá ani moc provozovat, když si jeden v tlamě nese ještě žvykací kostičku od prapánečka…

Všechny tyto lidi miluji; k ostatním ale, svojí přirozenosti věrná, bývám zpočátku rezervovaná - nakonec však ráda většinou strávím večer i pod nohama návštěv mých pánů. Co ovšem nemohu vystát, jsou auta projíždějící pod mým revírem, potažmo pod naší zahradou - abych to upřesnila: dejme tomu takoví ptáci dobře vědí, kdo je tady pánem a zachce-li se mi přesvědčit se na nich o svojí velikosti, rádi si to se mnou zahrají. To koneckonců chci vždycky hrát i s dětmi, kdykoli se k nějakým namanu, ale páni mi v tom opatrnicky bránívají, jako bych zrovna já mohla někomu něco udělat… budiž však; automobilisté mě ovšem vůbec nechtějí poslouchat.

Honím je sice pokaždé podél celého plotu s dostatečně snad hlasitým důrazem, aby si to "haf-haf" konečně už pamatovali, které cestě se propříště mají raději vyhnout; auta se ale - považte - neustále vynořují další a další. Mám už tam ovšem také svoje známé nepřátele: k největším z nich nepochybně patří vůz, co ho jednou moji páni nazvali "hovnocucem"; ten jezdí dost pomalu na to, abych mu stačila. I pro cyklisty zachovávám obzvláštní slabost: sotva nějakého zpozoruji, vhodně si na něj počíhám, abych ho přinutila zrychlit alespoň šlapání - i to však bývá marné…

Jakási moje až liščí svéhlavost, jíž se občas neubráním, se mi jednou málem stala i osudnou. Nemám ráda hodně vody (je to ve mně od těch povodní), a tak mě vůbec netěšilo, když po pěkném dvoudenním čundru na Slovensku zatoužili tehdy páni zchladit se ještě u jednoho přírodního koupaliště cestou zpátky. Tolik se vždycky těšívám na pelíšek, a teď tohle! Jelikož nemínili s tím svým rochněním ve studené vodě přestat, naštvala jsem se a rozhodla doběhnout tedy domů po svých. Moc jsem to tam sice nepoznávala, ale naše sídliště musí přece být už támhle někde za touhle cestou; pozdě jsem zjistila, co jsem zase vyvedla - mezitím se hrozně zatáhlo, spustil se lijavec a hromobití, takže když jsem se až po dlouhé době odvážila zase ven z houští, roztřepaná jak v dětství, bylo po mé pachové stopě veta.

Marně strávil pán noc pod širákem u jezera, marně tam pobýval i druhý den a pozbyl přitom i moji misku, co ji nechal na místě ztráty, abych tam prý zůstala, když šel věc nechat vyhlásit místním rozhlasem, a po návratu bylo kromě psa veta i po jeho misce - "jeden chlap tu každé ráno všechno sbírá," volal prý blízký rybář. Kde mně už byl tehdy konec, to jsem sama nevěděla...

Nu, toulala jsem se ve valašských lesích a kolem lidských sídlišť víc než týden, kdesi od dětí i cosi vyžebrala, než mě jedni hodní chataři vzali a odvezli k paní, co už měla na dvoře další tři takové ztracené nešťastníky - a tam mě také jednou prapáníček s naším starším slavnostně vyzvedli, Toyotou odvezli, a v naší rodině bylo tolik štěstí, že bych se asi z toulek nejraději vracela denně - za jediného předpokladu ovšem, abych se předtím nemusela už toulat…

Od té doby se svých pánů držím jak klíště; proto mě nejsou ani nuceni ponižovat vodítkem, není-li to nezbytně nutné. Dovedu si vážit svojí svobody, kterou mám největší v lese, na louce a u potoka…

Jak vidíte, jsem pejsek, co je rád na světě. Přijměte tedy ode mne přání, abyste se také dokázali na ten svůj život smát tak jako já, byť údajně nějaké knihy tvrdí, že zvířata se smát nedovedou…