"No vy jste hodní, spali jste ve svém a nedělali si z nás polštáře!" Rychle bafnout nadšenou Buffinku a odeslat jí na zahradu, je skvělá, vydržela do rána, ale teď už loužička hrozí přímo akutně. Argus coby ochranka vyráží také, aby mi během příštích pěti minut oba nadšeně vtrhli do koupelny, kde se v rychlosti pokouším o ranní hygienu.

"Argusi, zavři!" Pes vyletí z koupelny jak družice, zapomněl, chudák, že dveře se otevírají ven... ,,No promiň, já ti to tam asi už napíšu, blboune!" Mezitím Bufča odchází a hrdě si odnáší ručník. Tak rychle odchytit ručník, na jehož konci urputně visí štěně a vzbudit potomstvo.

"Péťo, vstávej, už je ráno!" ,,Nejsi tu, nevidím tě!" ozve se odkudsi zpod deky. V tom vtrhne do pokojíčku dvoučlenná čtyřnohá demoliční četa a ujme se buzení Pídi. ,,Nechte mě, dementi, vstávám později, vypadněte všichni!" Tiše doufám, že jsem do této kategorie nebyla zahrnuta i já....

Péťa se konečně hrabe z postele a v doprovodu chlupatců odchází snídat. "Bufčo, to je můj čaj, řekni si o svůj! A to tričko si vezmu já... Argusi, stojíš mi na nohavici... mámo, zavolej si ty dva chytrý!"

Dělám snídani nám i psům, svačiny dětem. "Argusi, Buffííí... snídaně!" přiřítí se hladová smečka, zabrzdí na dlaždičkách..., nezabrzdí, odnese to miska s vodou. Chvíli je klid a ozývá se jen mlaskání a funění. "Vstávej, gumáku!" slyším holčičku, jak citlivě budí tatínka.

"Mámo, táta nechce vstávat... jo, dobrý, už se hejbe." A z ložnice vychází otec rodiny, ještě ani z daleka probuzen, místo ústního otvoru tunel skrz hlavu, jak zívá. I jeho čeká nadšené uvítání a s Buffčou zavěšenou na pásku od županu odchází do koupelny.

Obouvám se a přitom provádím nenápadnou kontrolu. Manželova bota na mě funí. No jistě, pan ježek byl v noci líný zalézt do svého pelechu. V botě se přeci spí taky dobře, že. A je nutno zalézt do té největší, když už jeden váží víc než kilo. To by měla hlava rodiny veselé ráno! Se značnými obtížemi doluji píchavce z manželovy boty a ukládám ho do pelíšku. U nás se člověk fakt nenudí!

Tak to by bylo, konečně jsou všichni nasnídaní, oblečení a schopni se prezentovat na veřejnosti. Hurá do auta. "Argusku, ty budeš doma, musí tu někdo hlídat, neboj, zase se vrátíme a jen, co bude tepleji, necháme ti tady i Buffču".

Cestou do práce teprve začínám vnímat, že všude kolem je krásné ráno. U školy pouštíme Péťu mezi další trpaslíky, ještě zamává a ztrácí se v hejnu. Konečně se mohu zapojit do pracovního procesu. I Buffinku to ráno zmohlo... Hrabe se mi na klín a tvrdě usíná.

A teď mám čas chvilku nakouknout na Zvířetník. Vlastně pořád něco nestíhám, něco řeším, spěchám, ale tady se vždycky chvilku zastavím. Jen tak pro kontrolu, jestli jsou tu všichni, co sem patří....jsou. Je to zvláštní. Většinu z těch lidiček jsem osobně nikdy neviděla. Někteří žijí nedaleko, jiní v končinách, kam se nejspíš nikdy nepodívám. A přeci mám pocit, že je znám už strašně dlouho.

Že se na ně můžu s důvěrou obrátit, když mám problém, že i oni mají své radosti, smutky a problémy, se kterými bych jim moc ráda pomohla třeba jen pohlazením poslaným na dálku. Klidně jim můžu vylíčit i to úplně obyčejné dnešní ráno. A možná právě proto je mi s nimi tak dobře.