Do ruksáčku jsem uklidila maličkou termosku s právě uvařenou kávou, jednu čokoládu (železná zásoba pro případ ztroskotání), mapu (člověk nikdy neví, i když oba známe Jizerky velmi dobře) a hadr na psí hubu a asi tak 15 minut od nápadu už jsme seděli i s Kosatkou v autě.

Cílem pro autíčko bylo parkoviště v Hraběticích. Překvapilo nás, kolik aut, lidí, psů, cyklistů tam už bylo. Brzy jsme pochopili, že horší termín a místo výletu jsme si nemohli vybrat. Že se totiž místními cestami za chvíli požene hromada cyklistů… Všude pořadatelé, fotografové, Horská služba, diváci, rozcvičující se závodníci.

Beta byla jak praštěná. Těch lidí a otevřených aut a psů - táhla jak lokomotiva, skákala jak klokan a nechtěla se uklidnit. Skončilo to pořádným plácnutím vodítkem po pozadí - sice se na mě pohoršeně několik kolemjdoucích podívalo (pěkně hlasitě to pláclo), ale Betka se alespoň trošku zcivilizovala.

Hned po přejití hráze Josefodolské přehrady jsme se odpojili z trasy závodu a jako mávnutím kouzelného proutku jsme najednou měli ten krásný podzimní den sami pro sebe. Kosatka vypuštěná z vodítka se stala hodnou a poslušnou psí holčičkou (nechápu to, ale skutečně je na volno mnohem ovladatelnější) a tak jsme se kochali a kochali.

Bylo opravdu překrásně - zima, teploměr v autě na parkovišti ukazoval 3 stupně, hladina přehrady soupeřila s oblohou o hezčí odstín modré, kýčové mraky po nebi honil mírný větřík. A ty stromy okolo! Zelené smrky, stříbrné smrky, žluté břízy a osiky, zlaté buky a duby, kleny hrající všemi barvami… k tomu zlaté paseky s vysokou trávou.

Užívala jsem si to. Díky Betím křivonožkám jsme si delší výlety museli dlouho zakazovat. Často jsem smutně vzpomínala, kolik kilometrů ve stejném věku s námi nachodila Arona, kde všude jsme byli s Xeronem. Když se však na dovolené ukázalo, že se její nohy výrazně nezhorší ani po čtyřhodinovém putování uličkami Assisi, skončila "doba hájení".

Bohužel je dnes už většina cest zpevněných - to dělá radost cyklistům, ale Betka by určitě uvítala měkčí podloží. Pokud nás míjeli cyklisti (ne ti závodní), tak byla přímo vzorná. Nechala se přidržet za kšandičky (aby se nemotala) a hned byla zase vypuštěna. Asi dvakrát jsme kolisty vůbec neslyšeli a tak míjeli Betu na volno a nic se nedělo - zvědavě si je zdálky prohlídla a dál se věnovala svým pachovým zprávám.

Nevzdalovala se od nás, jen občas vběhla nadšeně do lesa, aby se ihned zase vyřítila zpátky na cestu a bouřlivě nás přivítala. Jen jednou měla děs v očích - vběhla na lesní pěšinku jdoucí souběžně s cestou a klusala po ní. Jenže cestička od cesty se začala oddalovat - a mezi námi a Betou najednou byla strmá stráňka a vodní příkop a žulová skalka… Zírala na nás z výšky, zděšená, co s tím má dělat. Rozhodla se k návratu na rozcestí - jazyk až u kolen, děs v očích, abychom jí snad nezmizeli a ona chudinka ztracená nezůstala sama v hlubokých hvozdech.

Kávu nežebrala, ale z čokolády musela dostat povinný dílek. "Svačinu" jsme si dali na odpočinkovém místě - u pohodlného dřevěného stolu s lavicí a krásným výhledem na přehradu. Nejen odpočívadlo nám udělalo radost. Také byla řada stromů ozdobená hnízdními budkami a také jsme potkali několik krmítek. No krmítek - každé asi tak na 5 kilo slunečnice - takže spíš krmelců pro ptáčky. A měli už nasypáno a u každého byla dlouhá fronta sýkorek a brhlíků. 

V jednu chvíli se ozvalo zašustění velkých křídel a ze stromu před námi se vznesl pán lesa - jestřáb. Proletěl nízko, velmi blízko nás - i Betka na něj koukala s úžasem v očích.

Zpevněná cesta zničehonic končí. Nás to nepřekvapilo, známe to a víme, že musíme pokračovat po úzké cestičce, která vede podmáčenou pasekou. Betce se tam moc líbilo a v první louži zapadla až po kolena do hustého bahna. To jí rozdovádělo a rozhodla se přebarvit i zbytek podvozku… Neztratili jsme orientaci a po několika stech metrech jsme byli u "menhirů". Jsou to krásné žulové sloupky - zbytky staré obory. A že jich tam je… podél vede vyšlapaná cesta až na silničku na protějším břehu přehrady.

Bohužel, tam se naše putování protnulo s trasou závodu. Beta musela na vodítko (ale to jí nevadilo, už měla přeci jenom klidnější rozmar) a my byli doprovodnými auty a čtyřkolkami čas od času upozorňováni na průjezd kousků startovního pole. Občas mě škodolibě napadlo, jestli by některý odpadlík ve stoupání ocenil, kdybych Betu odepla z vodítka a trošku ji poštvala za ním. Že by se mu třeba ztrátu podařilo rychle dohnat…

Při první příležitosti jsme se z této cesty odpojili a vydali se raději na parkoviště jinudy, než jsme měli původně v plánu. Šli jsme poměrně svižně (teplota nepřála žádnému dlouhému zastavování, teploměr vylezl na odpoledních 7 stupňů), ušli jsme asi 12 kilometrů a trvalo nám to přesně dvě a půl hodiny.

Kosatka přežila zcela bez následků - nohy vydržely. Místo spánku po návratu se rozhodla asistovat při vaření oběda a odpolední práce na zahrádce si taky nemohla nechat ujít. A tak snad bude výletů přibývat. Vždyť těch přehrad a rašelinišť a kopečků je v Jizerkách tolik a naše holčička Kosatkovitá má tolik mezer ve vzdělání:o)