Obě přítomné omračoval kotrmelci, výskoky, zamotáváním se do tvaru preclíku, odhazováním svých slintů, úprkem do kopce a zpátky apod. Tedy tím nechci naznačit, že bych se - v duchu zmíněného pořekadla - takto já prezentovala před mužskou částí světa, přísahám na holý pupek, že ne.

Když už nic jiného, tak naštěstí neslintám a běhat kvůlivá mužskému do kopce a zpátky by mě asi nebavilo. Ale jinak potrhlá jsem, myslím, dost a stejně jako můj pes se pohybuji prostorem značně zrychleně. A občas, stejně jako on, do něčeho narazím. A když mám radost, hopíkuju nadšením. Těch podobností by se určitě našlo víc :). A jak čas plyne, mám podezření, že se jeden začínáme podobat tomu druhému čím dál tím víc.

A s takto rozpohybovaným Zrzavohubcem jsme potkali naši paní sousedku a jejího pejska. Malého bílého knírače jménem Rusty. Rustík je Ešův kamarád. Hlavně tedy na chodbě našeho domu. To když se hoši potkají, je to o zlomení nohou všech přítomných, jak se vítají. Dokonce ani o psí baby se s ním Ešus nehodlá handrkovat. Rusty je moc milé psí stvoření a svou paničku miluje celým svým srdcem. A určitě ještě mnohem víc. Proč? No protože paní sousedce už je přes sedmdesát. Není to žádná stařenka, tolik by jí nikdo nehádal, chodí hezky svižně, moderně oblékaná do džínů a tenisek, na chalupu jezdí vlakem, zvelebila pustinu kolem našeho domu. Prostě čupr ženská.

Nicméně, říkala jsem si, když byl Rustík malý, jak to asi bude zvládat? Knírač není žádný povaleč, je to malé oživlé torpédo. Pěkně živé stvoření. A Rusty taky je, není to vůbec líná bábovka. Ale! Dokonale se přizpůsobil paničce. Nevím, jak to sousedka dělá, asi čaruje, ale nikdy jsem neviděla, že by s Rustym měla problémy. Původně uvažovala, že by s ním chodila na cvičák, ale jak je vidět, nebylo toho ani trochu třeba. Rusty chodí všude na volno. Paničku sleduje bedlivým okem a ona ho vlastně ani nemusí volat. Jsou dokonale propojeni, skvělá dvojka. Rusty je živý, pohyb milující tvor. Stejně jako jeho panička, která tedy rozhodně není babča co sedí na zápraží. A mají to oba naštelováno ve stejné intenzitě.

Když už jsem byla takhle rozuvažovaná a v tom srovnávání, napadla mě další dvojka. Naše ohaří kamarádka Klára. Její Artuš je, jak se na výmarského ohaře sluší, zvíře aktivní, pochopitelně běhací, nejlépe ve velkých volných prostorech. Ovšem když je vidím s Ashem vedle sebe při společných procházkách, je tam přeci jen "nepatrný" rozdíl. Zatímco Artuš běhá, Ešus se řítí prostorem. V očích zběsilost a na tachometru třetí kosmickou. Aby zastavil, potřebuje k tomu přistávací plochu pro letadla. Hozený aport tak přeběhne minimálně o padesát metrů, zabrzdí, od nohou mu odletí prach, či bahno (to podle počasí), vybere otočku, hýkne a maže zpátky pro aport. Když s ním letí ke mně, hrozí, že mě převálcuje, protože nestačí opět včas zastavit.

A stejné je to s Klárou. Klára normálně jde, já se neustále musím brzdit, abych neletěla a nenutila ji tak vedle mě cválat. Klára mluví souvisle, já skáču z jednoho do druhého, jak jí to chci všechno vypovědět. Zkrátka zase - vidím, že Klára a její pes jsou normální, zatímco já a můj čokl jsme oba řáchlí do makovice, až z toho člověku někdy brní v hlavě. A víte co je na tom vůbec nejlepší?? Že Ešus zdatně zapracoval na tom, aby tohle pořekadlo u nás doma platilo na 200 %. Podařilo se mu totiž maximalisticky zpracovat i páníčka, který se pomalu (tedy spíše rychle), ale jistě stává třetím do partičky praštěných.

Krom toho, že Ešusovi vymyslel několikero hesel (kupříkladu takové "Mešnicééé, Mešnicééé, héja, héja, héja Mešnicéé!" - oslovení Mešnicééé vzniklo jakousi prapodivnou mutací Ashova jména a skutečnosti, že je na pohlazení mechový, neboli meší :-). ), které mu, za nadšeného Ešusova hopsání, "skanduje", je také nejdůležitější Ešusí pračkou. S paničkou se Ešus pere více gentlemansky, i když je to taky drsný boj a obě strany jdou do toho s maximálním úsilím a nasazením. Ovšem! S páníčkem to je rvačka vyšší kategorie, kdy je to "na život a na smrt" a oba používají různé fígle, podfuky a obezličky. Prostě rvou se dva chlapi.

A páníček u toho vypadá značně necivilizovaně, oba hulákají, honí se po louce a válí se po zemi. Naštěstí chalupa, kde tento kontaktní boj provozují nejčastěji, je na samotě. Takže nehrozí, že by se mohla objevit bohnická sanitka, kterou starostlivě zavolal některý ze sousedů či kolemjdoucích, aby si Davida odvezla. Doma v bytě je to ale složitější. Hlavně zvukově. Občas mám obavy, aby si někdo nemyslel, že tam pěstujeme nějakou šílenou zvířecí bestii, protože to, co ti dva během bojů vyluzují, by tomu nasvědčovalo.

Z toho všeho, co jsem si vykoumala, mi opravdu vychází, že časem každá lidsko-psí smečka dospěje do stádia stoprocentního duševního souznění. A pokud ano, tak pánbůh se mnou a zlé pryč, protože tím pádem hrozí, že dospěji do stádia, kdy budu mít, stejně jako Ešus, taky jen jednu buňku v mozku.