Myšlení

Kamarád má trpasličí jezevčičku Báru, zjevně mazané stvoření, jak už jezevčíci bývají. Vždycky si stěžoval, ten kamarád, že Bára - jak je nízko při zemi - se chová jako mop. Na co přijde, to sežere a nenechá si to rozmluvit. I naučili se jednat rychle a jakmile Barunka začne něco přežvykovat, sprostě jí to vyrvou z tlamičky a jí nezbude z nalezeného hnusu nic.

A tak se nedávno stalo, že když přišel kamarád s Bárou z procházky domů, namísto aby se Barunka přivítala s paničkou, zajela pod své oblíbené křeslo a začala PŘEŽVYKOVAT. Ta bestie mazaná si nalezený hnus schovala v tlamě a donesla si ho domů, kde si ho nerušeně a v klidu sežvýkala! To znamená, že si to musela PROMYSLET, vyhodnotit a na základě dosavadních špatných zkušeností se zařídila po svém.

Emoce

Oblíbenou pochoutkou naší čubizny Bony jsou vařené vepřové nožičky. Když je vykošťuji, což je děsná lepkavá piplačka, rozložím si na stole noviny, na tom pracuji s tou mazlavou hmotou a u nohou mi přešlapuje dychtivá čubizna, klade mi hlavu na stehno a žádostivě funí, aby jí něco skáplo.

Zrovna včera si kocour vyskočil na stůl, aby se na to podíval zblízka (on tohle nebaští, byl prostě jen zvědavý a chtěl to vidět a očuchat). Jakmile čubizna kocouří skok zaregistrovala, dychtivé funění se změnilo v uražené vřískání a pískání, pes vyskakoval nikoliv na ty nožičky na stole, ale hnal se na kocoura a celým výrazem dával najevo, že tohle je tedy pěkná nespravedlnost, jak to, že ten hnusný kocour může přímo k takové dobrotě a chudák pes aby čekal, jestli něco zbude! Čubizna klidně opustila výhodné místečko u mé nohy a podnikala výpady kolem stolu, aby kocoura splácla dolů.

Často navštěvujeme s Bohunkou jednu psí kamarádku a její dva pejsky. Kamarádka jim říká "přijde Bonynka!" a pejsci reagují tak, že nadšeně blafají a vyrazí k vrátkům. Chvíli ocmrdují kolem vrátek a pak se za ní vracejí s tázavým poštěkáváním, kde že to jako vázne?

Paměť

Psí kámoška Dita (postavou hubený vlčák v barvě pomeranč se šlehačkou) si u nás na chalupě před dvěma lety posoužila přímo ze stolu párkem. To bylo tak: naše čubizna byla ještě malinká, na stůl nedosáhla a nás nenapadlo si večeři chránit. A tak si Dita otevřela dveře, obhlédla nabídku a slupla všechno. Mimochodem u nich doma by k párku čuchla a dlouze by přemýšlela, jestli si ho dá… U cizích to bylo jasné - šup s tím do břicha. O té doby vždycky cílí do kuchyně a vždycky jde k tomu rohu stolu, kde kdysi byly ty párky! Co kdybychom náhodou udělali stejnou chybu, že…

Naše čubizna si zas dokonale pamatuje, kde našla v terénu nějaké lákavé zbytky zvěře. Kolem chalupy jsou husté lesy, přímo temné pohraniční hvozdy, kde se poměrně často vyskytují zbytky přirozeného úhynu zvěře nebo zbytky po pytlácích. Když se do míst, kdy vloni něco našla, po roce vracíme, zjančí a hledá, jestli by nebylo něco od loňska. I když tam, většinou po zimě, nic nezbylo, důkladně to prohledá.

Provinění

Když měla moje dcera na starost tři psy, svého útulkáře, naší čubiznu a sousedovic dokonale vychovaného bígla, dojímalo ji, že ji při příchodu domů šťastně vítají hned tři chlupatci najednou. Pak prošla bytem a obvykle našla nějaké výsledky jejich destrukční činnosti. Tak si seřadila smečku před sebe a mávala jim před čumáky tou zničenou věcí a lála jim. Jak říkala, vždycky se viník přiznal! Nejdřív se začal stáčet zrak, upřený na láteřící paničku, pak následovaly plece a provinilec se zvolna vytratil pod křeslo. Někdy jeden, někdy dva a ten čokl, co se zábavy neúčastnil, nadšeně mával ocáskem a jásavě upíral na paničku zrak s výrazem "Já v tom nejedu!"

"Ty toho psa polidšťuješ - je to ZVÍŘE!" říká káravě manžel jedné mé psí kamarádky. Má pravdu, co?