Nejdřív to vypadalo na jezevčíka (pro paničku jsou srdeční záležitostí), ale páníček byl silně proti. Panička proto začala vybírat racionálně, jaké plemeno by se k nám nejlépe hodilo. Potom se rozhodla pro cane corso. Panička nemá jen podivné nápady, ona nejdřív plánuje a zjišťuje si informace jen proto, aby se pak do toho vrhla po hlavě. Jak to tedy bylo?

Jednou jsme jeli za Rijou. Rija zrovna nebyla doma a paničky si skočily ke švadleně. Zatímco byly pryč, vrátila se Rija se svým páníčkem. Páníček nechal Riju doma a zase odešel. Rija povídala, že byla na honě, ale žádné prase neviděla a že na bažanty půjde páníček sám. Byla unavena a nechtěla se honit. Ach jo, nechápu, jak se mohla takhle unavit, když se s prasetem vůbec nepotkala.

Pak se vrátily panička a byly jako obvykle cítit nějakou fenkou, prý se jmenuje Aneta. Byl oběd, zákusek a pak se na chvíli objevil Rijin páníček. Něco povídal mojí paničce a ona s ním odešla. Vrátila se až za tmy a byla cítit celou smečkou psů. Skandální!

Doma mi panička prozradila, že dostanu svojí vlastní fenku. Následující dny se u nás objevovaly různé věci, ale ne pro mě. Na Mikulášské venčení jsem jel ještě sám, ale hned v pondělí to vypuklo. Paničky po večeři někam odjely a vrátily se pozdě.

Nevrátily se ovšem sami, přivezly štěně. Přiznávám, že jsem se v první chvíli urazil. Proč dalšího psa, když mají mě. Štěně zalezlo paničce pod postel a kňučelo. Šel jsem spát do obýváku. Ráno jsem se dozvěděl, že se jmenuje Anežka.

V noci Anežka udělala hromádku a několik loužiček do svého pelíšku. Fuj! To jsem já nikdy nedělal. Pach také měla cizí. Částečně se to odstranilo vykoupáním, částečně časem získala domácí pach.

Koček se ze začátku bála, ale teď už je morduje, vlastně jenom Huga. Hugo sice občas mňoukne, že nechce, ale zatím jí ještě drápkem po čumáčku nevzal. Já sám jsem byl ze začátku proti ní dost zaujatý, ale pak mě panička přesvědčila, že jsem pořád její milovaný pejsek a Anežka je tu jako moje kamarádka, abych tu nebyl sám, když je v práci. A můžu se k ní kdykoliv přijít přitulit (tedy k paničce). Jenom ještě Anežka musí pochopit, že k paničce do postele nemůže.

Anežka dostala svojí misku do kuchyně, ale protože je na zemi (na rozdíl od těch kočičích), můžu kontrolovat její obsah. Stravu dostává podobnou té mojí, jen je pro štěňata. Ona zase chodí kontrolovat mojí misku, ale já si vždycky včas pečlivě vybaštím svoje masíčko, takže na ní zůstanou jen suché granule.

Všichni jsme si na sebe postupně zvykali, Anežka rostla, Hugo se zase projevil jako nejdrzejší kocour a panička začala s výcvikem. Ze všeho nejdřív Anežka musela přestat dělat loužičky a hromádky do svého pelíšku a naučit se chodit ven. Zatím je úspěšná jen částečně: pelíšek zůstává čistý a suchý, ale ne vždy se to povede venku. Někdy je zkrátka něco na chodbě.

Také jsme spolu začali chodit na procházku. Nejdřív se Anežka pletla paničce mezi nohama, pak se i trochu vzdálila a teď spolu normálně běháme. Samozřejmě, že vždycky poblíž paničky, příliš se nevzdalujeme.

Umí už celkem slušně štěkat a vrčet, ale na hlídání jsem tu pořád sám. I když už se věčně neschovává, zatím pořád tráví dost času pod postelí. Paničce každou chvíli vrčí, štěká nebo chrápe postel, ale ona to bere s klidem.

Silvestra jsme zvládli v pohodě, jen jednou s sebou trochu škubla, když jí při vypouštění se bouchla poblíž rachejtle. To je dobře, že není lekavá. Jinak by tu přes stavební sezónu nevydržela.

To by bylo tak v rychlosti všechno. Jistě chápete, že když vychovávám štěně (a na paničce to nechat nemůžu, ta je příliš měkká), nemám moc času. Však ona se Anežka, až povyroste, představí sama. Zatím mi to příliš neusnadňuje: jednak jí kdejaký halama obtěžuje a jednak si Anežka myslí, že je tam panička jen pro ni.

Prozatím jen oznámení, že díky rozrostlé smečce opouštíme podpis LFSH a začínáme používat nový LFSHA:)