Dneska je to už čtrnáctiletá malá kníračka Terezka, kterou si k nám přes devíti lety odložil na týden její majitel. Když se mi ho po třech měsících povedlo najít, řekl mi, že čubu nechce a ať ji pustím někde do lesa… Terinka zůstala a je nejhodnějším psem, kterého jsme kdy měli. Společnost jí dělá čtyřletá čivava Barunka, která aspiruje na nejmenšího psa v republice. Oč menší je, o to ovšem uřvanější…  

Posledním stálým členem naší domácnosti byl ještě letos v zimě třináctiletý briard Bart, můj věrný společník a jedinečná psí duše, která dokázala vyjít s každým nešťastníkem, který překročil náš práh.

Mezi vánoci a Novým rokem jsem spolu s přítelkyní putovala po útulcích v okolí Ostravy. Psím bezdomovcům jsme se snažily zpříjemnit zlou dobu alespoň nějakými pamlsky a granulemi. V několika případech jsme si je ale rovnou odvezly domů.

Byl Silvestr odpoledne, když jsme se přes neochotného "rádobyošetřovatele" prodraly do útulku v Orlové. Když jsem nakoukla do promrzlého kotce, kde běsnila vyhublá středoasiatka, zastavilo se mi srdce. Za ní se skrýval huňatý medvídek, přešlapující na ledové podlaze, pokryté hladinou pomalu mrznoucí vody. "Ježiši, co to je," vzdechla jsem a feně vysypala do kotce rohlíky a pytel piškotů.

Chlap si "vzpomněl", že fena rodila až v útulku, z osmi štěňat ale zůstalo jen jediné. O tom jsem ale silně pochybovala, asiatku totiž podle mě cíleně nakryli bernským salašnickým psem a štěňata, která byla otci exteriérově podobná, prodávali co by atraktivní vánoční dárky. Tenhle jediný chlupáček zbyl zřejmě jen proto, že noví pánečci si užívali vánočních prázdnin někde na sněhu a štěně si chtěli vzít až po návratu.

Jinak si lítý boj, který se odehrál mezi mnou a ošetřovatelem, nedovedu vysvětlit. Ječeli jsme na sebe dobře hodinu, než jsem ho pod pohrůžkou přivolání televize donutila napsat předávací protokol. Domů jsme si odvezli nejen fenu se štěnětem, ale ještě několik dalších nešťastníků.

Zablešené, hladové a vyděšené štěňátko skončilo u nás doma, jeho matka putovala do zatepleného kotce, protože neměla mléko. Po důkladné očistě a nakrmení prázdného bříška psík spokojeně usnul u dcerky v posteli… Moc spokojená ale nebyla ona, protože štěně trpělo úporným průjmem a v průběhu několika dnů se naplno projevila další onemocnění.

Když se Maxík jakž takž vylízal, uvažovala jsem, komu ho věnuji, abych ho měla pod dohledem. V té době začal náš briardí nestor pokašlávat a tak jsme se vypravili na veterinu. Ortel veta byl zdrcující, žádná angína, ale akutní rakovina lymfatických žláz….

Vydrželi jsme to měsíc, Barta nic nebolelo, ale byl den ze dne slabší. Nakonec jsem ho nechala uspat… Když jsem seděla a plakala nad chladnoucím tělem starého kamaráda, šťouchl mě do dlaně studený čeníšek a maličký jazýček olízl dlaň. Štěňátko mi přišlo vyjádřit svou soustrast a sdělit, že je tady se mnou.

Co dodat. Dnes je tomu halamovi devět měsíců, je z něj nádherné mohutné zvíře, které si z povah obou rodičů vzalo to nejlepší. Je ostražitý při hlídání domu, ale jinak kamarád k pohledání, který by pro pohlazení šel světa kraj. Jsem ráda, že Osud rozhodl jak rozhodl. O jednoho čtyřnohého přítele jsem přišla v době, kdy jiný psík hledal porozumění a lásku.