Byli jsme na chalupě blízko Žacléře teprve druhý den a tak měla smečka zatím pořád dost energie. Bohužel. Celý den nezamhouřili oka, u všeho museli být, pořád se přece něco dělo, třeba že šla panička natrhat angrešt, to se bez jejich asistence přece nemůže obejít, uznejte...

Do toho proháněli naše indoorové kočky, které s očima navrch hlavy objevovaly zahradu a přilehlé okolí, hlavně stromy (Matýska jsem už první večer snášela z hrušky, kam se v návalu nadšení vyšplhal i se svojí "mírnou nadváhou" a pak nějak neuměl dolů, tak si mě prostě přimňoukal...). Zkrátka zápřah jak má být, ovšem s jejich zázračnou regenerací stačilo v noci tvrdě spát (a jak tvrdě, slyšela jsem to zařezávání až do patra, skrz dřevěný trámový strop!) a ráno byli svěží a nastartovaní k dalším vylomeninám.

Prcka Charlika pravda poněkud omezoval límec, který mu v den odjezdu narazil vet, takže jsme mu začali říkat satelitek :) Marodil už pár dní s pacičkama, alergická reakce na netušíme co. Vet mu nasadil antibiotika, antihistaminika a ten límec, což Charlese totálně znechutilo a zbytek cesty demonstrativně proksichtil. Prášky a injekce naštěstí zabraly velice rychle, možná to bylo i změnou prostředí, takže prcek už první ráno po příjezdu zas vesele dělal účka (Zvířetníci v majetku boxerů tento terminus technicus znají :)) a provokoval svého milovaného tatíka Ronnyho. Ovšem ten pro fackování plastovým nesmyslem okolo krku svého synka neměl právě pochopení...

Nakonec jsme okruží dávali jen pro chvíle, kdy Charlik nebyl pod dohledem, tedy na noc, do auta a když zůstali výjimečně v chalupě sami. Prý se to nemá, pro psa je prý snazší se smířit s límcem nesundavaným vůbec, než když je to na střídačku. No, asi máme doma exota, protože za každou minutu bez plastu byl vděčný a naopak při nasazování se nijak nevztekal ani neprotestoval, věděl, že to není napořád. Krom toho by se s límcem ani pořádně nenapil a už vůbec nenajedl.

V lese tedy řádili bez omezení, naštěstí v naší blízkosti, takže neoblažovali svojí pozorností místní houbaře a výletníky. Jen jedna paní se děsně lekla, když se křovím proplížila k jedné houbě a hned vedle ní vykonával potřebu rozchechtaný Charlesino. Mít na sobě ještě ten satelit, nevím nevím jak by paní dopadla:))

Po houbových orgiích ve středu i ve čtvrtek jsme se pátek rozhodli strávit velice Zvířetníkově, mezi samými zvířátky, na což se ideálně hodilo blízké safari a zoo ve Dvoře Králové. Lidi, ta Dede se máááá! Teda měla:) a zase mít bude. Tam je krásně! Moc příjemné městečko, fajn lidi, dobře tam vaří a ta zoo!! Strávili jsme tam celý den, i když nás překvapilo množství lidí, na to, že byl pátek dopoledne… Jak to tam teprv musí vypadat o víkendu! Ale nedivím se, je tam opravdu nádherně.

Boxeři byli už od začátku vyplesklí z různých zvířat v klecích i jen za ohrádkami, hrozně je rozčilovala drzost makaků hned za vchodem, kteří na ně prskali něco určitě děsně sprostého a houpali se přitom na větvích jak... no jak opice: ) Ronďu potom úplně zhypnotizoval slavný královédvorský nosorožec, krasavec k pohledání, který se dokonce zvedl z bahna a šel si vyšilujícího boxera prohlédnout zblízka. Možná se jen chtěl ujistit, že zoo nemá novou odrůdu dikobraza, Ronny ho v tu chvíli dost silně připomínal.. A já prý zas albína, asi jsem trošku zbledla, když se to nádherný monstrum rozklusalo (!!!) směrem k nám. Ovšem po chvilce zvítězila jeho asi vrozená laxnost a šel sebou plácnout zpátky do bláta. Uf..

Nosorožců jsme potkali několik, jednoho krasavce mám i na videu, spolu s boxeřími zadky, protože to jediné z nich bylo v roští u plotu vidět :) Také velký počet žiraf, těmi je prý tato zoo vyhlášená. Viděli jsme i lidoopy, spoustu ptáků, antilopy, buvoly, krásné slony, hrošíka, který vypadal jako gigaslimáček, zebry, tygry a lvy... Vzhledem k velkému horku bylo dost zvířat po právu apatických, škoda že naše smečka byla opět ta příslovečná výjimka.

Při cestě byly všude pítka s miskami, dvakrát jsme dokonce natrefili i na hadici, takže se naši boxeři (prvně v životě i dobrovolně a s potěšením!) nechali osprchovat a Ronďa si do kaluže dokonce i lehl a labužnicky nastavoval kejtky a slabiny proudu vody. Lidé si začali místo antilop a papoušků fotil naše cvoky a celou cestu jsme slýchali pro nás už notoricky známé "Hele ty jazyky!!!", "Teda to jsou blemcáky co?!" a smích. No klasika. Překvapila mě příjemně vstřícnost maminek a nadšení většiny dětí, které si i z kočárků chtěly ty "velké pséky" pohladit. A boxouši drželi a drželi :) 

Na konci celkem dlouhé zoo bylo parkoviště patrových busů, pomalovaných zvířecími vzory, a to teprve začalo dobrodrůžo! Velice vstřícný řidič nás ujistil, že můžeme dovnitř a nahoru na střechu i se psy. Byli jsme v případě potřeby připraveni na plán B, kdy jeden z nás zůstane na parkovišti u kiosku se smečkou a vystřídáme se. Nebylo to naštěstí nutné, takže jsme si jízdu po safari užili všichni najednou. A že to byla jízda...

Míjely nás na dotek ruky nádherné antilopy, pakoně, buvoli, prostě "samej dobytek", jak prohlásil jeden dobytek za mnou. Pan řidič držel místy vtipný komentář k jednotlivým druhům zvířat (pro představu uvádím: "... a po levé straně míjíme hejno pelikánů růžových a pelikánů bílých, ti růžoví jsou bílí.."; "…a zde můžete vidět zebry, pozor hlavně na zebru žlutou, ta nám tu už napadla nejednoho návštěvníka!" - projížděli jsme právě dost těsně pod mostem, který měl na spodní straně žluté varovné pruhy, ovšem samozřejmě všichni jsme div nevypadli, jak jsme usilovně ve stádu zeber kolem autobusu hledali žluté exempláře...

Psi byli vzorní, usazení na střešní plošině, jen sem tam protáhli hlavičky skrz zábradlí, aby se mrkli dolů na procházející čtyřnožce a nasáli "atmošku", ovšem žádná křeč, je hic paničko co... Charlik myslím dokonce na chvíli usnul:) Byl to parádní výlet, vraceli jsme se ucaprtaní, jak říkávala moje mamka, ale spokojení, s paměťovou kartou foťáku beznadějně nadupanou fotkami a videem, s krásnými pohledy a leporelem (teda to je slovo..) a hlavně, s totálně mrtvými psy!!!! Huráááááááá :) Jenže to hurá jsme si měli odpustit...

V sobotu brzy dopoledne, omámeni sladkým vědomím, že máme utahanou smečku, jsme vyrazili na malý výletek bez nich. Nechali jsme boxery po ranním venčení spokojeně (no, Charlik dostal opět límec, ale byl tak ospinkaný, že si toho snad ani nevšiml) chrápat v chládku velké světnice v přízemí, všude zavřeli, všechno zamkli a tradá. Vraceli jsme se kolem poledne, zajeli cestou k plotu a… přišel mě uvítat prcek se satelitem, rozesmátý a celý uvrtěný radostí. Spadla mi čelist, kde se vzal na zahradě u plotu, vždyť jsme určitě zavírali dveře na chodbu a hlavně zamykali vchod do chalupy. 

Z ještě skoro se pohybujícího auta jsem vystartovala jak špunt z lahve, přelítla plot a běžela zkontrolovat dveře. Zamčeno... Vtom ze shora zaznělo zakňučení, oči mi vylétly k nebi a tam, pod střechou v podkroví v okýnku tak 30x40 se zrovna chystal Ronďa skočit za námi na zahradu. Můžu vám říct, že jsem v tu chvíli ztratila nejmíň 10 let života. Nešlo křičet, nešlo dýchat, nešlo se hýbat. Vůbec nevím, jestli uběhla vteřina nebo 10 minut, ale přišlo mi to jako rok. Pak se slyším řvát něco děsnýho a hlavně "Zůstaň!" a "Nesmíš!!!".

Ronny se díkybohu zarazil, že z jeho nápadu jak být co nejrychleji u mě nejsem asi zrovna nadšená, a neskočil, neskočil! Během chviličky jsme vlítli do domu a odvolali ho od okna v podkrovní ložnici, kam se přes dvoje zavřené dveře a příkré schody dostali. A pak mi to došlo. Charles mě vítal, dole na trávě, u plotu... Svět se zatočil, já taky a pak už si pamatuju jen to, jak sedím na trávě a pořád dokola se ptám, jestli je prcek v pořádku. Vím, že byl ok, běžel přece ke mně pro pohlazení, ale to jsme ještě netušili, že... že skočil.

Ještě teď když to píšu, tak mám husí kůži jak pralinky. Nechápu jak, je to zhola nemožný, ale s tím obrovským límcem kolem krku se nějak dostal na příkré schody do podkroví, nějak se protáhl pidiokýnkem, když nás slyšel přijíždět, a prostě hupsnul… Nechápu jak to přežil, jak to že si nic nepolámal, ale jsem za to neskutečně vděčná. I za ten límec, se kterým při letu musel vypadat jak Sputnik, ale který mu pravděpodobně zachránil život. Dost přesahuje hlavu, je pevný a přitom u krku dobře odpružený pro případy různých nárazů a tak, takže prcek asi dopadl po snad 4 metrech letu (!!!) nejdřív na hranu límce, pak na packy a pak si teprve jen lehce odřel bradičku, jak jsme dodatečně zjistili. Kdyby skočil i Ronny, bez límce, starší a hlavně o dost těžší, nepřežil by. Huh...

Zbytek dne si moc nepamatuju, jen jsem pořád ohmatávala Charlesina, jestli mu nic není, pořád jsem ho pozorovala a hlídala a dokolečka uvažovala, jestli přece jen nejet na tu veterinu. Jenže prcek vypadal naprosto vysmátě, sice nechápal, proč ho pořád osahávám a lechtám, ale užíval si to :) tak jsme ho nechtěli stresovat další cestou do Trutnova, hledáním místního veta, který by měl otevřeno v sobotu odpoledne. Chyba to snad nebyla, Charles je (až na ty pacičky s alergií) v pořádku, ale teď zpětně bych asi přece jen jela.. Těžko říct.

Zbytek dovčy uběhl už v poklidu, jen jsem psy odmítala nechat doma byť na minutu. Vžil se u nás termín Sputnik satelit a nějakou dobu jsem si svojí smečky vélice považovala.. dokud zas neprovedli nějakou vylomeninu :)