O fyzické zdatnosti nemluvíc! Nemám pro to žádný speciální výcvik, stačí, že mám čertíka v těle!!! Ovšem nic nenechávám náhodě a trénuji - sportuji.

O tom, že miluji míčové sporty, už víte. Z dalších sportů pěstuji:

honěnou kolem stolu (zvlášť, když já to můžu vzít zkratkou pod stolem, ale dvounožci musí oběhnout stůl celý)

jogging - jak potkáme joggujícího sportovce, utíkám za ním. (Teď už to jde, když Dastu okřiknu, tak se vrátí. Ale když byla malá a učila se chodit bez vodítka, tak jsme potkaly joggující slečnu. Za chvíli sídlištěm běžela slečna, za ní Dasta, pak dlouho nic a pak jsem funěla já)

nevím přesně, jak se tento sport jmenuje - běháme s Janou a najednou Jana zařve a lehne si na zem. Asi je to nějaký bojový pokřik, ale nevím proti komu. (Kdepak, zařvu sice něco jako "Uáááááááááááá" a lehnu, ale to je tím, že buď uklouznu, nebo zakopnu a spadnu. Dastě se to strašně líbí, vždycky ke mně běží s výrazem "Jupíííííííí, budeme se válet spolu!!!")

přetahování (se o hračky)

zápasy wrestling teda, s Janou, s pejskama ani fenečkama se neperu (zatím nebyl důvod)

už jsem 2x plavala

a byla na rybách.

Myslím, že jsem všestranný sportovec. I co se týká adrenalinových kratochvil. Zrovna nedávno jsem zažila něco jako tandemový seskok padákem bez padáku. Jana mě nesla ze schodů, ale zakopla a spadla. (Dopadlo to dobře - dopadla jsem na kolena. Mám akorát modřinu na koleni, Dastě se nic nestalo. Jak jsem ji držela v náručí, když jsme šly, tak jsem jí držela, když jsme dopadly. Když jsem Dastu položila na zem, tak šla suverénně ke dveřím, že teda jdeme ven, tak ať jí laskavě otevřu)

Ještě jedné hře jsem nepřišla na kloub. Asi to bude tím, že jsem vždy začátek prospala. Prostě někde v bytě klidně spím a vzbudí mě, jak panička (Jany máma) běhá bytem. Nakukuje do všech místností a sjíždí je pohledem. Tak vstanu a chodím za paničkou, abych zjistila, co se děje, co hledá. Takhle spolu uděláme ještě jedno kolečko po bytě, teď už poněkud rychlejší a zděšenější. No a pak se panička otočí a řekne něco ve smyslu "No, kde jsi byla? Já Tě nikde neviděla!" No, kde bych asi byla, chodím za Tebou a pomáhám Ti hledat! (To jen máma kontroluje, jestli je Dasta v pořádku a nemůže jí nikde najít. Tak začne být nervózní, protože dveře od bytu jsou stále zamčené, okna zavřená, ale psa nikde nevidí. Taky jsem už takhle bytem běhala. Jednou máma vyprávěla, že koukala do koupelny, jestli tam Dasta náhodou neleží a pak si všimla, že Dasta stojí vedle ní a taky kouká do koupelny!!!)

Co se týká povelů, tak jako první jsem pochopila, co je "aport". Vlastně naprosto náhodou. Ležela jsem na gauči, žužlala plyšáka a on mi upadl. Tak jsem si sedla na okraj gauče, smutně koukala a fňukla. A vida, dvounožec se shýbl a podal mi plyšáka. To jsem zkusila ještě párkrát a zabírá to. Akorát když je to už po pátý a víc, tak dvounožci remcaj a nezvedaj. A víte, co mi provedli? Koupili obrovského plyšáka, který, když ho shodím z gauče na čumák, tak mu ocásek čouhá nahoru, až nad gauč, takže si ho můžu sama vytáhnout. No uznejte, copak tohle se dělá malým pejskům? Takhle jim kazit radost z výcviku???

Kromě toho zvládám běžné povely jako "K noze" nebo "Zůstaň". I když… No jasně, jsem jozefčík, takže povel nejdřív zvážím, podumám o smyslu a závažnosti povelu a pak se rozhodnu jestli poslechnu, nebo ne. A aby nedocházelo k zbytečným rozepřím s dvounožci, tak mám 2 finty. 

První finta jak neposlouchat je, že se otočím po hlase a zatvářím se "Dasta? Kdo to je? K noze? Kam to je? Víš, já bych tě strašně ráda poslechla a udělala ti radost, ale fakt nevím, co po mě chceš!!!" Neuvěřitelné, ale občas to zabírá. Nebo aspoň zabíralo, když jsem byla mladší. Ale pokud to předvedu jen jednou za čas, tak mi to projde.

Další fintu používám, když už je zle a dvounožci na mě zvýší hlas. Přilehnu k zemi, plížím se a tvářím se jako bych říkala: "Nemlať mě, nemlať mě, sotva se mi zahojily ty krvavý šrámy od posledně!" a to pak mají dvojnožci strach, aby jim někdo nevynadal, že ubližují pejskovi. (Snad nemusím, ale radši doplním, že jsme opravdu Dastu nikdy nezmlátili, nikdy tvrdě netrestali, ale takhle se chová od malinka. Jestli jí fakt vyděsí ten zvýšený hlas, nebo tuší, že udělala něco špatně… nevím.)

Ještě reaguji na povel "Pusinku" (někdy) a "Balonek" (vždycky)

Jana mě nutí, abych taky pochválila mýho doktora. Fajn chlap, má dobrej vkus, protože sám taky chová drsnosrstý jezevčíky, ale měl by si v ordinaci zavírat okno, aby mu tam furt nelítaly ty včeličky. Mám na to smůlu, kdykoliv tam jdeme, tak mě nějaká včelka žahne. A navíc od něj pochází ten pudr - bléééééééééééééééé

(Aha, takže bude lepší, když doktora pochválím sama! Nejdřív jsem z něj byla trošku v šoku. Když jsme přišly poprvé do ordinace, tak pronesl něco ve smyslu "Nazdar holka!" Což mě popudilo, že se mnou mluví takhle familiérně. Ale pan doktor pokračoval. "Tak si vyskoč na stůl. Hlavou tam, podívám se na tebe." Pochopila jsem, že se dění v ordinaci netočí kolem mě, že jsem jen doprovod a že pan doktor komunikuje přímo s pacientkou!

On s ní mluví i v průběhu vyšetřování, fakt, je to úžasný přístup a moc mu za to děkuju!!! A ten pudr - možná ho někteří taky znáte. Dasta někde venku něco olízla a měla průjem a zvracela. Když už to trvalo celý víkend, tak jsme jely (máma, Dasta, já, takže "y") na veterinu. Pan doktor nás s mámou uklidnil, že jsme nezanedbaly povinnou péči, že zvědavého jezevčíka prostě pokaždé neuhlídáme a že to není nic strašného.

Dostaly jsme nějaký pudr v pytlíčkách s tím, že ho máme rozpustit ve vodě a ráno a večer vpravit do psa. Ráno jsem musela vstávat o ? hodiny dřív, abych stihla do Dasty vpravit část medikamentu a zbytek medikamentu otřít z gauče, deky, stolu, koberce, stěny… prostě z celého okolí, včetně mě. Bylo to mnohem horší, než když jsem použila tu špatnou zubní pastu.)

A ještě se musím pochlubit svým posledním úspěchem - nalezením čtyřlístku. Tak dlouho jsem se v trávě válela, až si ho Jana konečně všimla a utrhla ho. (Už se lisuje ve velkém atlasu psů, na stránkách o drsnosrstých jezevčících)

Tak zase někdy ahoj

Vaše Dasta

P.S. A jak jste posledně Janu chválili, jak mi pěkně čistí zoubky, tak se dožaduji také pochvaly! Protože kdykoliv si Jana lehne, tak se na ní vrhnu a čistím jí čelo, oči, uši, nos, rty, a když se zadaří tak olíznu i bělmo, ale to sebou vždycky divně škubne…