(Jana: původně to byl bratrův pokoj, ale on se před 8 lety oženil a odstěhoval. Zůstal tam po něm koberec i nábytek. Nábytek byl ještě po babí. Sice jsem ho jinak přestavěla, ale pořád to nebylo "moje". Tak jsem si v létě vzala 3 týdny dovolenou a pustila se do přestavby.)

Nejdřív u nás byli cizí dvounožci, kteří nám měnili okna. Nevím přesně, co to znamená, ale jeden den jsme měli v bytě perfektní vzduch. Sice pár much, ale mě mouchy nevadí, já je ráda chytám.

Další dny se Jana zavřela v pokoji a spoustu věcí dávala do krabic a pytlů. To mě zajímalo, tak jsem u toho asistovala. Mělo to své výhody, Janě bylo líto některý plyšáky přímo vyhodit, tak mi je dala. Jindy nevěděla, jak se mě zbavit, tak mi dala novýho plyšáka a odhodila ho do předsíně, abych za ním běžela a tím vypadla z pokoje a některý plyšáky jsem si prostě vzala sama, nebudu se žinýrovat, jsem přece doma!

Pak zas přišli cizí dvounožci a odnesli všechen nábytek, i postel i koberec. To bylo zvláštní. Jana s páníkem kvůli nim vysadili i dveře od pokoje. To zas bylo fajn. Mohla jsem do pokoje, kdy se mi zlíbilo. Perfektně rezonoval, když jsem si zadupala na lině, znělo to, jako kdybych stepovala. Jen mi bylo líto Jany, která spala ve vyhnanství v obýváku na gauči. Aby jí tam nebylo smutno, tak jsem jí dělala společnost.

(Jana: měla jsem z toho vééééélkou radost. Gauč je široký asi 55 cm, Dasta, když si natáhne nožičky, propne krk a vytrčí čumák, tak má kolem 80 cm. To byly noci... Naštěstí jsem po pár probdělých nocí přišla na to, že když, si ke gauči šikovně natočím židli, tak si na ní můžu "odložit" nohy a pak se s Dastou na gauč vejdeme. Akorát se nesmím chtít v noci obrátit z boku na bok. To můžu pouze v případě, že vstanu a ze stoje se na gauč naskládám na druhou stranu.)

Jana si nasadila montérky a dala se do práce. Nejdřív mi v pokoji vymalovala strop. Prý tam jsou pořád kocouři, ale nejsou moc cítit po kocouřím, takže mi ani nevadí. Pak nabílila topení a stupačky. Potom s páníkem vytapetovali velkou stěnu fototapetou. Užší stěnu zvládla Jana sama. Úplně sama, dokonce mi zakázala jí asistovat. To jsem se urazila. Ale Jana mi pak udělala radost, že mám v pokoji plovoucí laminátovou podlahu. Teď to teprve cvaká, když se procházím. Moc se mi to líbí.

(Jana: to je pravda. Dasta pravidelně do pokoje vchází, projde se - zkontroluje to, a zase odchází. Dokonce (to jsem ještě spala v obýváku) mně v noci vzbudil šramot. Vyletěla jsem z gauče, co se to děje, a ono nic, jen Dasta se v noci šla projít do svýho novýho pokoje. Dveře tam nebyly, tak jí v tom nic nebránilo. A vlastně pokaždé, když mám otevřené dveře, tak si tam přijde zacvakat.)

Další týden už Janě přivezli postel aji ostatní nábytek. Nejdřív se sestavila postel. To bylo moc príma, Jana montovala rám a musela zespod něco přitáhnout. To je úplně jedno, co to bylo. Každopádně ležela na zemi, na zádech a obě ruce měla plný nářadí. Měla jsem perfektní přístup k tomu, abych jí pořádně umyla obličej, oči, nos, uši.... Určitě se to Janě moc líbilo, vydávala při tom veselý chrčení a radostně mrskala hlavou ze strany na stranu.

(Jana: jo, to bylo "moc" príma. V jedný ruce imbuský klíč, v druhý francouzský klíč, na obličeji Dastu. A pracuj!!!)

To měla za to, že si pořídila takhle vysokou matraci. Na tu starou postel jsem si vyskočila sama, ale tahle je moc vysoká. Jana mě tam musela vysadit. Tím, že si koupila i novej polštář a novou peřinu a nový povlečení, tak to bylo celý takový voňavý a měkkoučký..., moc hezky se mi tam leželo. Akorát měla Jana blbě ustláno, tak jsem si to musela přerovnat a

Jana ječela, ona je poslední dobou nějaká nervní, že škubu látku, že slyší, jak trhám nitě.

To je toho, jako by na světě nejvíc záleželo na nitích. A co, tak jsem pár nitek vytrhla, aspoň mám co žužlat. A viditelná díra tam není, nevím, co Janě na tom může tak vadit. Že prej nový a saténový... co je mi do toho? No ne??? Vždyť to strašně klouže! To vám takhle jednou spokojeně ležím a spinkám. Jsem zachumlaná právě v peřince, ale chci se převrátit z boku na bok. Chvíli se převracím a najednou...

(Jana: Pořádně nevím, jak se to stalo. Dasta mi sebrala peřinu, ležela na ní a byla s ní i přikrytá, takže do ní byla celá zachumlaná. Já spala, ale probudilo mě, že se Dasta nějak hejbá. Myslela jsem, že se jen převrací a zase jsem zavřela oči, že budu spát dál. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, ale najednou jsem vnímala nějaký pohyb.

Vím, že to zní divně, ale cítila jsem to, i když nebylo nic slyšet a měla jsem zavřené oči. Probralo mě to a koukám, že na posteli nemám ani peřinu, ani Dastu. Tak jsem rychle seskočila na zem, vyhrabala Dastu z peřiny - naštěstí peřina částečně fungovala jako padák a částečně jako taková ta plachta od hasičů, do který se skáče z hořícího domu a mírní pád. Dasta vypadala naprosto spokojeně, zachovala dekórum a ladně po svých odešla spát k našim do ložnice. Žádný trvalý následky nemá.)

Asi se v Janě hnulo svědomí a sehnala mi schody. Že prej abych mohla do svý (Jana: Ano, Dasta se vážně tváří, že moje postel je vlastně její peloušek a ona mě do něj každej večer pouští) postele, kdy budu chtít. Jenže pohořela. Snaha se cení, ale mně ty schody klouzaly po podlaze. A ten satén na posteli tomu moc nepřidal, takže jsem se jim vyhýbala. Jana ze začátku tvrdošíjně trvala na jejich užívání.

Když jsem přišla do pokoje a dala tlapky na postel (Jana: což je povel "zvedni mě") tak Jana vyskočila z postele, přistavila schůdky a přidržovala mě, abych po těch schůdkách vylezla. A moc mě při tom chválila. Už to nedělá! Jednou zapomněla, že jsou schody přistavený a šlápla na ně, podklouzlo jí to a upadla. A to tak, že měla modřinu přes celý koleno a v podlaze málem ďolík.A sousedům pod náma tlaková vlna shodila omítku ze stropu a lustr. (Jana: Fakt to byla strašná rána, málem jsem se jim šla omluvit, za rušení nočního klidu, protože jsem spadla asi v jedenáct večer)

Montování nových skříní byla taky zábava. Původně jsem si myslela, že budu mít takhle obrovskou boudičku, ale pak jí postavili na výšku a to by byl pro mě mrakodrap (měří 236 cm). Zajímavý bylo šroubování šroubů. Páník šrouboval akušroubovákem a půjčil ho i Janě. Jémine, to byl divnej zvuk. Zaskřípělo to, zacvakalo, že jsem se šla se zájmem podívat blíž, ale pak začal páník křičet na Janu, že jsem radši utekla, aby to nebylo na mě.

Chvíli si spolu hlasitě povídali, pak Jana prohlásila, že ten čertův přístroj už do ruky nevezme a vzala si normální šroubovák a šroubovala, co jí síly stačily. Ale stejně jí to vrtalo (šroubovalo?) v hlavě a nakonec si koupila vlastní akušroubovák a učí se s ním šroubovat. A je to někdy řev, jako kdyby při šroubování někomu nadávala. Tak jsem se šla podívat, ale nikdo jiný tam nebyl. Jana mě navíc vyhnala, že je to teď okolo ní nebezpečný.

To zase uznávám a utíkám. Vím, jak to dopadlo, když s páníkem šroubovali novej lustr s větrákem. Chtěla jsem jim při tom radit, tak jsem se nechala vynést na postel. Páník stál na štafličkách a Jana napůl na posteli a napůl na skládacích schodech. Chvíli mě to bavilo, ale pak mi to začalo vadit a chtěla jsem dolů.

Opravdu jsem se tam rozkníkala, protože mě nikdo nechtěl sundat a já se sama bála skočit (je to vysoko a ještě ty štafle a schody zabíraly místo). Nakonec se Jana naštvala a z postele mě sundala a vyprovodila mě z pokoje. Sice u toho syčela, ale hlavně, že jsem byla v bezpečí. Ani ne 5 minut po tom, co jsem slezla z postele, se jim ten lustr vyškubnul, urval šroubek ze stropu a spadnul na postel. Spadnul přímo tam, kde jsem ještě před chvilkou ležela.

Janě se z toho úplně rozklepaly kolena, že my psi opravdu máme šestý smysl a ten mi zachránil život. To bylo fajn, docela dlouho jsem toho využívala. Když jsme třeba šly na procházku a Jana chtěla jít jinudy, tak jsem se zarazila, nasadila výraz, že tamtudy teda rozhodně nepůjdeme. Jana dost často vyměkla, že třeba zase vím víc, než ona, že se nám možná na tý cestě něco stane a tak jsme chodily podle mýho a Jana za mnou běhala jako pejsek. Jenže už jí otrnulo a už se se mnou na křižovatkách zase hádá, kudy půjdeme dál.

A nakonec si Jana koupila nový dveře a nasadila je. Takže teď vlastně do svýho pokoje nemůžu jít kdykoliv se mi zachce. Večer už je Jana naučená. Vyčistí mi zuby, vyčistí si zuby a bere si mě do postele. Párkrát mě zkusila nechat v mým peloušku. Třeba když páník koukal na televizi. Jenže páník dokoukal a šel spát. Těšila jsem se, že mě dá k Janě, ale on si mě postaru odnesl do ložnice za paničkou.

To se mi nelíbilo, takže jsem na posteli chvíli poskakovala a pak odešla za Janou. Jenže Jana měla zavřený dveře, tak jsem šla zase zpátky do ložnice a panička musela vstát a jít mi otevřít dveře. Páník s paničkou už Janě doporučili, aby si do dveří vyřízla díru, kterou bych mohla chodit. To by se mi líbilo. (Jana: Já už se domluvila s Ježíškem, že mi k Vánocům přinese hlásič pohybu. Až Dastu ohlásí, tak jí půjdu otevřít.)

A teď na podzim si Jana vzala další dovolenou a vyšňořila předsíň. Je to fajn, je to takový světlejší. Nejdřív Jana natřela všechna futra na bílo. Remcala u toho, že se to špatně překrývá a že bude zapotřebí 40 nátěrů, aby bílá bílá byla. A myslíte, že měla radost, když jsem jí pomohla? Vůbec, ale vůbec se jí to nelíbilo. Což nevím proč. Můj ocásek má rozhodně kvalitnější chlupy, než ten její štětec!!! A o ouškách nemluvím, tam mám dokonce velmi kvalitní, jemný chlupy.

(Jana: To jsem zjistila asi až po 2 dnech, že Dasta má "najednou" nějak bělejší konec ocásku a jedno ouško) Taky Jana tvrdila, že koupí modrou tapetu, že to bude ladit s bordurou. No nevím, o nás psech se sice říká, že jsme barvoslepí, ale když koukám na tu tapetu, tak mi modrá nepřipadá a nepřipadá. Jestli spíš nebudou barvoslepí dvounožci! (Jana: no jo, člověk míní, nabídka v obchodě mění). Ale s tou bordurou mi Jana udělala radost. Nechávala si to nakonec, jako překvapení.

Nejdřív jsem z tapetování moc radost neměla, tapetovací stůl (Jana: vysazené dveře a 2 židle) si Jana rozložila přímo v místě, kde normálně mívám svůj peloušek (Jana: protože tam je předsíň nejširší). Do toho měla Jana průpovídky, že takhle to začíná, nejdřív se vyhodí pelíšek a pak se vyhodí i pejsek. Vážně jsem z toho byla nešťastná, protože jsem zvyklá v peloušku přes den odpočívat (Jana: To byste museli vidět. Dasta pravidelně chodila a očuchávala ten roh předsíně, ve kterým mívá peloušek. Nebo tam jen stála, koukala do zdi s výrazem "Tady býval můj peloušek!").

Aspoň, že na noc jsem chodila spát do svý postele. Nakonec jsem to vydržela a už mám peloušek na svým místě. Jana si mě pak vzala stranou a ukazovala mi jednotlivý pejsky na borduře a říkala, co je to za rasu (Jana: a Dasta je poctivě očuchala), ale připadá mi, že všichni voní stejně. No co, hlavně, že už je všem změnám konec. Aspoň Jana slibuje, že teď chce tak 100 let odpočívat, než zas na něco šáhne. Uvidíme, jak dlouho jí to vydrží.

P.S: Jana: Protože se na diskuzi vyskytuji jen občas, tak jsem si zvolila nejobyčejnější nick "Jana". Jenže jsem zjistila, že na diskuzi se objevuje i jiná "Jana", která nejsem já (Nemyslím Jany se začátkem příjmení, prostě jen Jana bez ničeho). Tak jsem se rozhodla svůj nick přejmenovat na "Jasta", což by asi nikdo nepoznal, že je to spojení JAna + daSTA

Jana a Dasta Himmelovy