Jakmile jsem dosáhla věku jeden a půl roku, po poradě s paní veterinářkou bylo dohodnuto, že prý jsem dospělá a můžu být maminkou. No jo, co mám dělat? Nevím, co to všechno znamená, asi na to nejsem ani úplně připravená, ale děj se vůle boží. 

Panička našla podle jejího vkusu pejska, papírového jorka s hmotností 2 kilogramy. Takového směšného mrňouse našla proto, aby se namixovala moje i jeho velikost a naše děti byly pokud možno standardní a podařilo se je zdárně umístit do rodin.

Ve správný termín jsme jely k ženichovi autem. Nesměli jsme vyzradit, odkud pochází, protože je s PP a my obyčejná holka. Musím říct, že pejsek byl moc pěkný, živý, rozložitá postava, sebejistý postoj, docela ucházející barva a hned se do mě zamiloval, což mě nechávalo chladnou.

Vůbec se mi u nich nelíbilo, panička byla na mě moc hodná a přistrčila mě k chlapci. Já jsem se zlobila, na nějaké namlouvání nebylo ani pomyšlení. Tak přišla na pomoc paní chovatelka, pod ženicha dala polštářek, aby vše vyšlo, a mně držela hlavu, protože kdybych ho pokousala, už by nechtěl nakrývat jiné fenky. Když bylo po všem, jely jsme domů, a po dvou dnech se všechno opakovalo jen s tím rozdílem, že už před domem jsem pobrekávala a nechtěla jít vůbec dovnitř.

Pak přišlo období očekávání. První měsíc to šlo, jen jsem měla větší hlad. Druhý měsíc jsem se měla jako v bavlnce, panička měla radost, protože mi začalo růst bříško a pořád mě jen chválila. Mně bylo ale špatně, bříško bylo větší a větší, až jsem v teplém letním počasí sotva chodila a ani z večerních vycházek jsem se neuměla radovat. Každý večer jsem si lehla na kraj řeky do vody, ta mě nadlehčovala, a zbytek dne ležela na zádech na gauči. 

Po necelých dvou měsících mě panička na pár dnů opustila, jela na služební cestu do Švýcarska. Rozhodla jsem se, že už to nevydržím a zároveň ji překvapím. Babička byla se mnou u nás doma, dostala jsem nový veliký pelíšek v kuchyni s polštářem, ale já do něj vůbec nechodila.

Skočila jsem do postele, jedno mimi venku, druhé, hezky se stočím do klubíčka a všechno sama uklidím - ale už mě babička našla a nese do kuchyně. Za pár hodin hotovo. Najednou dostala panička zprávu telefonem, že jsem se stala maminkou. Brečela radostí, hlavně že já jsem v pořádku.

Poslední narozená fenka nejevila známky života, babička si říkala, je jich přeci dost? Ale nedalo jí to, třela mimino hadříkem, až se probralo a nikdo by nepoznal, která že to fenečka nechtěla ponejprv žít. Potíže se nicméně dostavily, hned druhý den.

Narodili se dva pejsci a pět feneček. Takové množství není u mé rasy vůbec obvyklé, normální je vrh tak dvou až tří štěňátek. Hlavní bylo, že všichni byli zdraví, pěkně velcí a lesklí jako krtečkové. Jorci se vždycky rodí celí černí a když po dvou měsících opouští fenu, nový zájemce co se barvy týče kupuje vlastně zajíce v pytli, vybarví se mnohem později.

Mimina se měla čile k světu, hned po porodu lezla jako o závod a hrnula se k mému bříšku. Tolikanásobný porod jsem zvládla velmi dobře, ale hned poté jsem ztratila vědomí a byla tak slabá, že mě zabalili do deky a frčela jsem na veterinu. Tak se mnou dojížděla několik prvních dnů, dostávala jsem veliké injekce glukózy a ještě další, nevím jaké, abych zesílila a mohla se dobře starat o mimina. Byla jsem asi odvápněná, všechno si ze mně vzaly děti.

Krtečkové také byli v ordinaci, některým museli uštípnout paspárky. Ocásky ne! Přeci nejhezčí pejskové jsou tehdy, když vesele kroutí dlouhými ocásky. Setkaly jsme se s názorem, že je ocasaté neprodáme, ale nedbaly jsme na to a nebyla to naštěstí pravda. Všechno dobře dopadlo, pomalu jsem se zotavila, jen mlíčka bylo málo. Koupily nám všem psí mléko a krmily štěňátka plastovou stříkačkou každé dvě hodiny. Byla to velká práce, já jsem jim zároveň pomáhala kojit. Když panička našla inzerát na budoucí prodej jorků, nelenila a zavolala majitelce, jestli by nám nechtěla jejich fenka pomoci s kojením dvou mimin. 

Paní z Tábora souhlasila, tak vzaly z pelíšku kluka a holku a dovezly je k náhradní mamince. Ta je přijala, vzorně odkojila a obě štěňata se tak líbila, že zůstala v jejich rodině. První měsíc kojení byl docela mateřská dovolená, mimina jedla a spala. Ale následoval druhý měsíc, to bylo něco jiného. Říkaly jsme jim štěkači.

Já jsem je už dost od sebe odstrkovala, měla jsem zapálené struky a kojení mě bolelo. Děti začaly dostávat mixované maso a psí mlíčko do mističky, zkoušely v tom chodit, ležet, usínaly ve vlažné misce, občas při troše štěstí se jim podařilo i něco slíznout. Moc toho nejedla, zato loužiček bylo asi tak 5 x tucet denně.

Štěňata, mokrý hadr a ohnutá záda jsou asi v přímé úměře. K tomu připočtěme i noční venčení mámy-fenky, odčervování, vakcinace, stříhání drápků, čištění očí, vaření, platby doktora, výměna koberce, inzerce, návštěvy rodin u nás doma abychom si je prohlídly, odmítnutí slečně co si myslela, že pejsek bude doma chodit na písek atd. atd. - a hlavně mazlení a chování - to všechno k roztomilým štěňátkům neodlučně patří.

Já jsem zřejmě dobrá máma, ale ne taková úplně a bezmezně oddaná. Když byla chvíle volna, hupla jsem do ložnice na postel a užívala si klidu. Jakmile jsem slyšela nějaké písknutí, hned jsem vyletěla a zkontrolovala situaci v pelíšku, a pak prchla před savci.

Nejvíc mě sála Kačenka, u cecíků vždycky jako první, odhrnula sourozence, visela na mně i když jsem se šla napít nebo chodila po kuchyni a nepustila se, bříško jako pumlíč, zadní nohy tahala po zemi. Později mě následovala ve vzrůstu.

Okatá mimina se začala projevovat jako individualisté, hlavně pejsek a jedna holka. Ještě ke jménům: panička dala všem domácí pracovní jména. První dvě odvezená na odkojení od nás žádná neměla, teď je to Lucinka a Fabienek, a díky nim jsem už několikanásobná babička.

Druhý kluk byl Kubíček alias baťůžkář. Byl šikovný, jako první se pustil na výzvědy a cesty na chodbu a do obýváku. Při vycházkách měl ocásek kolmo nahoru, napapaným kulaťoučkým bříškem šoupal po koberci, byl zcela neohrožený odmalička.

Odešel k rodině se dvěma dětmi do Příbrami, hned při seznamovací návštěvě mu dovolili olízat chlapečka ještě sedícího v kočárku, původně přijeli pro holku, ale byla to s Kubou láska na první pohled. Pak jim ho ukradli a zase se po dlouhé anabázi našel, má se dobře a máme o něm zprávy. Poslední je ta, že mu pořídili kamarádku jorkšíří fenku.

Další osobnost byla Mimi. Povahou podobná Kubovi, také šikovná při prvních objevných cestách kolem světa bytem, bydlí v Praze, je zdravá, jen prý trošinku větší než jorkšírci v okolí (3 kg).

Nejmilejší paničce byla asi Kačenka. Jméno jí nechali. Od začátku do konce měla dvojnásobnou váhu než všichni ostatní sourozenci. Jednoznačně nejhezčí čumáček, stále nedosycený žravec, jela do Jičína. Asi v půli roce volala majitelka, jestli to náhodou není kříženec s westíkem, protože má 5 kilo.

Nicméně ji milují a nedali by ji za nic na světě. V rodině mají chovnou stanici retrievrů a jednu jorkšírku - Kačenka se kamarádí jen s těmi retrievry, skáče přes plot metr vysoko a pořád chce být venku. Asi geny po mně.

Další fenečka, nejmenší Emilka, šla na ranč k Brnu a její majitelka nekomunikuje. Byla to ta nejušatější netopýřice, maličká, roztomilá, první se naučila jíst z misky. Jako poslední si nechávám Terinku - teď se jmenuje Ketynka. Vzala si ji domů sestra paničky, a protože má dceru Terezu, museli Terinku přejmenovat. Už jako miminko byla klidná a hodná, a to zůstalo. Vybrali ji podle povahy, a opravdu tvrdím, že při troše pozornosti a citu je možné už ve věku dvou měsíců poznat zhruba charakter pejska.

O Ketynce alias Miniketce někdy napíšeme, jak ji občas bereme k nám domů na hlídání. Celkem vzato, všechny děti mají dobré rodiny, 3 z nich navštěvujeme a máme radost, že se mají jak se mají. Všechna štěňátka mají v dospělosti 2-3 kg, kromě Kačenky, ta je po mamince "trošinku" větší.

Dneska jsou to skoro dva roky, co jsem byla maminkou. Po štěňátkách se mi ani moc nestýskalo, příroda to umí dobře zařídit. Moje panička má občas cukání jít do toho kolotoče ještě jednou, mladší panička nechce, aby se mi nic nestalo. Já nevím, jsem spokojená, tak uvidíme.

Je to starost poslat děti do života.