Stručně: Napadlo by vás v mrazu stanovat? To bylo v srpnu. V Tatrách. Napadlo by vás, když vám dítko spadne do potoka a ač je chladno, ho nechat stát venku a běžet pro foťák? Napadlo by vás uprostřed listopadu rodinku vyhnat na Kraličák? Ač už je hnusně a skoro je to na lyže. Atd. No tak moje panička klidně, jako děda.

V říjnu, když byl státní svátek, přijel děda s babičkou a vytáhli paničku na Kraličák na celý prodloužený víkend. Panička přijela nadšená, chodili cestou necestou s mapou, bez kompasu, páč ten zapomněli doma. Aby nám to nebylo líto, panička nás při první příležitosti sbalila a se slovy, že na horách je inverze s námi vyrazila.

Už cestou tam na paničku v autě začala pomrkávat kontrolka s benzínem, že asi nedojedeme, (to se muselo risknout, protože to v těch končinách benzinkami moc nehýří a tlačil nás čas, teda spíš světlo). Když jsme vylezli z auta, všichni kromě paničky se chtěli otočit a jet zpátky, ale panička mlela svou, že nahoře je inverze. Zatím to vypadalo, že zapadneme sněhem, ale pak už nás panička vlekla do lesa. Přestože bylo hnusně a tento termín se mi zdá být nedostačující pro podmínky, které panovaly, všichni byli nadšení.

V lese ani nefouklo, bylo absolutní ticho a působilo to tak trochu jako v pohádkovém lese. Panička se s chutí ujala role horského vůdce a průvodce a nešetřila hlášeními jako: "víc doprava vzadu v té mlze nemůžete vidět Tetřeví horu a vedle nejsou vidět bunkry..."A tak nás taky táhla cestou necestou a jak jsme funěli do kopce, najednou se zdálo, že je nějak světleji, pak se na chvilku ukázalo sluníčko, pak se zase ztratilo a tak jsme lezli a lezli a najednou kousek od pramene Moravy se stal zázrak.

Prošli jsme mraky, nad námi bylo modré nebe, mraky se nám válely pod nohama jako cukrová vata, panička jásala, že se tentokrát meteorologové nesekli a začala uvažovat o tom, jestli pohádka o Hrnečku vař! se neinspirovala tady. A kupodivu lidí nahoře taky bylo dost, našli jsme si pěkný závětrný kousek a nacpali jsme se a už nás panička hnala dolů, protože měla strach, abychom došli za světla.

Napřed jsme protestovali, ale jen, než jsme sešli do mraků a už jsme si připadali, jako že jdeme celou dobu v dešti a mlze. Ale všichni byli spokojení, že panička nepodlehla nátlaku a počasí. Cestou jsme opět nepotkali nikoho. Až jsme došli k autu, které panička šikovně zaparkovala vedle hospůdky. Odměna byla v čajíčcích, pivu a bramborácích. Já si u sousedního stolu vyžebrala rohlík se šunkou, nechala se podrbat od obdivovatelů, všichni byli opět spokojení, až na paničku, která zuřila a dostala jsem za ten rohlík :-(, ale byl dobrý:-).

Ty lidičci, co tam seděli, když zjistili, že to zabalili brzo, když nedošli až na kopec, byli značně rozmrzelí, ale pak si dali ze pár grogů a už juchali.

Panička nás ale brzy vyhnala se slovy, že ještě budem tlačit auto, tak ať s sebou hodíme. No dopadlo to dobře, benzín vystačil k nejbližší pumpě a po páté už jsme byli doma. Koho náš výlet mrzel, byl páneček, který musel pracovat a tak s námi nejel, ale jela s námi paniččina sestra a tak počet členů byl zachován.

P.S. Ještě musím dodat, že panička si přivezla ve foťáku ducha, v hospodě se mu moc nelíbilo a tak pořád rozostřoval, ale pak se odstěhoval definitivně, protože přece je u nás na něj kápku teplo.