První byla Arona. Když k nám přišla, tak jí bylo 8 týdnů. Věděli jsme, že jako štěník by po schodech moc chodit neměla, že to vadí kloubům i páteři. A tak se nosila - každý večer směr ložnice, ráno zase dolů. A k tomu se musí připočítat ještě noční cesty za venku udělanou loužičkou. A tak to šlo, dokud nedosáhla zhruba 20 kilo (to jí byly asi tak 3 měsíce). Pak už bylo pohodlnější, aby svá kila přesouvala po vlastních tlapátkách.

A jí ta ztráta nosičů vůbec nechyběla. Běhala po schodech nahoru i dolů (později je uměla zdolat oběma směry tryskem tak třemi skoky), nevadily jí ani hodně strmé plechové schůdky z kuchyňského balkónu do zahrady. Byla pohybově nesmírně šikovná, ráda stávala na zadních - opřená o plot, okenní parapet, zídku…

Vrchní (ložnicové) patro používala jako prostor odpočinkový - v noci spala v ložnici, dopoledne trávila na pelíšku nad schody. A večer byla první, kdo se odebíral nahoru a dožadoval se otevření ložnicových dveří. Pokud přišla návštěva (třeba s malými dítky) a ona chtěla mít od ní klid, důležitě na nás pohlédla a odebrala se do svých horních komnat. Pohled říkal, nechci být rušena a my to chápali a respektovali.

Nikdy se jí nestalo, že by nějaký námi schůdný terén nezdolala. Když jsme ji uvázali pod zříceninou jednoho hradu, odkousla se z vodítka a vylezla za námi. Když jsem se hroutila, jak ji po sypajících se kamenech dostaneme dolů, opět mě překvapila. Nechala se opatrně svést, nechala si posunout nohy na námi vybrané stupy. Nezmatkovala, plně nám věřila.

Zdravá a nesmírně pohybově šikovná byla ještě v šesti letech. Pak bohužel nádor stehenní kosti způsobil, že přestala používat levou zadní. Svaly hrozně rychle mizely, ale Arona se tvářila, že tři nohy k životu bohatě stačí. Dolů ze schodů sbíhala po třech rychlostí blesku. Nahoru někdy vyhopsala sama, ale někdy byla unavená a šlo to těžce. Naučila jsem se jít za ní, a podsouvat pod ní koleno - sedla si na moji o schod opřenou nohu, posunula svoji zdravou nohu a schod výš a tak jsme v klidu dorazily až nahoru.

Pak přišel Xerxes. Opět se chvilku nosil a opět nebyl problém s výukou schodolezectví - prostě to přišlo tak nějak samo. Rád na schodech seděl a sledoval, kde se co v domě děje. Byl pohybově opatrnější a proti Aruše i podstatně nešikovnější. Třeba plechové schůdky do kuchyně nikdy nezkusil a tvářil se, že se z balkónu do zahrady jít nedá. A taky nerad stál na zadních.

Kolem čtvrtého roku začal mít občas zvláštní potíže. Celý den se tvářil zcela normálně (nekulhal, na procházce pohoda) a večer stál pod schody a nemohl se dostat dál, než na první schod. Nakonec to zvládnul, ale výstup "startoval" třeba pětkrát. Pomohlo navlhčení tlapek (suchá tlapka víc klouže). A taky pomohlo předchozí proběhnutí po zahradě - nejhůř se mu nahoru šlo, když rozespalý vstal od televize. Dolů chodil v pohodě.

Ale to se objevovalo výjimečně, třeba tři dny za sebou a pak dva tři měsíce pohoda. Dodnes nevíme, jestli za to mohla páteř, koleno, kyčle??? Na rozdíl od Aronky si nenechal pomoci. Jakmile se s ním začalo manipulovat, ulehnul a zkameněl… I když si ale jednoho krásného dne bloknul páteř a částečně ochrnul, nedokázal spát dole a ty schody vyplazil (o to větší psina byla, když jsem ho to ráno "nesla" dolů - pochopitelně sama doma. Pod schody jsem nastlala duchýnky, abychom měli měkké přistání).

Když přišla Betka, přišel tajfun. Ještě tady pamatujete, jak jsem popisovala šílené štěně skákající ze schodů, padající ze židlí, křesel… Byla (a je) nesmírně pohyblivá, šikovná - v terénu lítá s přehledem, skáče přes kmeny, potoky… umí stát na zadních u plotu a nevidíme rozdíl v jejím pohybu a v pohybu Arony. Až na ty schody.

Od malička zvládala "krátká" schodiště - čtyři či šest schodů jí vůbec nevadilo. Snad její zbrklost, se kterou je často skákala, způsobila, že se bála na dlouhých schodech - ty se totiž skočit bez rozbití čeníšku nedají. A tak se dáma nosila dost dlouho nahoru a ještě déle dolů. Docela jsem si oddychla, když už je zvládala sama.

Bohužel přišly problémy s nedostatkem vápníku a Betě se začala dost křivit pravá zadní. Byla nestabilní, nohy se jí rozjížděly a po schodech se bála. A já jsem s ní na začátku ledna tedy začala spát dole (co by člověk na tu chvilku, než se to srovná, neudělal). To už totiž měla přes 50 kilo a nosit rozhodně nešla.

Její stav se postupně zlepšil, ale schody stále bojkotovala. Koupili jsme na dřevěné schody ošklivé kovralové nášlapy… nic nepomohlo. Nepůjde. Zkusili jsme ji přinutit k výstupu násilím - poponášením na kšírech - výsledkem byla rozklepaná psice zalehlá nad schody a pasivně čekající, až ji zase sneseme dolů. 

Zkoušeli jsme trénovat alespoň schody ze sklepa (které jinak obíhá zahradou) - brzy zjistila, že do sklepa spodem za námi nemůže, neboť ji zavřeme únikovou cestu a bude muset po schodech. Sice je vybíhala bez potíží, ale brala to jako osobní prohru a začala si dávat pozor, aby tam s námi nechodila.

Všude jinde sice nerada, ale chodila po schodech bez potíží. Mlaďasi v Praze mají čtyři patra schodů a přesto je vyšlape. Chodila po Skaláku, v Itálii zvládla i kovové rošty místo schodů z podzemních garážích, byla u páníka v práci… Jakmile nevidí jinou možnost, jde. Jen doma se stále bránila a dělala hysterické scény.

Vánoce a páníkovo volno kolem nich byly zvoleny jako termín útoku na její šprajc. Začala jsem už dopředu trénováním přesunu ze sklepa. Prostě z procházky (stále na kšírech a vodítku) jsme se vracely spodem. První dva dny jsem ji tam táhla jak osla (ale schody vyběhla jak nic), třetí den už šla na prověšeném vodítku. Další dny pohoda a tak jsem jí asi po týdnu hned za dveřmi sundala kšandičky - a najednou pod schody stála klepající se chudinka, že prý nahatá nejde :o) Houkla jsem na ni a vida - šlo to i bez kšírů.

23. prosince jsme jí dali kšandičky a páník přední nohy a já s mlaďaskou zadní nohy jsme posouvaly krok za krokem, schod za schodem. Klepala se a vůbec nespolupracovala. Ale kupodivu ráno sama vyrazila dolů. Sice se klepala jak ratlík na mrazu, ale splazila. Druhý den to šlo o něco líp, alespoň tak děsně nevibrovala. Třetí den se začala snažit posouvat nohy sama, ale nic moc. Přiznám se, že jsem myslela, že až ji zlomíme, tak to půjde rychleji. A ona už sice věděla, že se půjde nahoru, i tam sama vyrazila, ale stále jakoby nemohla najít ten správný sled končetin (který jinde v pohodě užívá)

Zkrátím to. 1.ledna to ještě moc nešlo, a já se bála, jak to zvládneme další den už samy. Sice jsem ji přidržovala za kšíry a vedla řeči typu "šikulka, pomalu, neboj se, nespěchej, počkej - posunu ti nohu na koberec, tak je to správně….", ale zvládly jsme to v pohodě. No a v sobotu 5. ledna ráno po návratu z ranní procházky vyrazila sama od sebe nahoru vzbudit páníka. A měla takovou radost, že se divím, že přežil páník i peřiny.

No a od té doby to zkouší stále - tak pětkrát za den vyleze opatrně nahoru a po chvíli lenošení v některé z postelí se ještě opatrněji spustí dolů. Jen po tmě zatím nechce chodit - to pláče, ať jí koukáme na ty blbý schody posvítit.

Bitva je dobojována. Teď jen, aby nám to vydrželo. Z té chvilky, kdy budeme spát provizorně dole, byl bez pár dnů rok :o)