To jsme takhle jednou na procházce potkali paní s holčičkou. Holčička se slušně zeptala, jestli jsem hladicí, a pak mně zabořila ruce za ouška a pod bradu a já se k ní přitulil a ona málem upadla a smála se a její maminka taky. A ta maminka řekla: „Nám se líbí pořádní psi, malý pes není pes, ale máme krásnou zahradu a tu by velký pes zničil…“ Čekal jsem, co vypadne z paničky, ale ta se zmohla jen na chabé konstatování, že naše zahrada snad nevypadá nejhůř, a že malý pes také dokáže být fajn (kde to vzala, nevím, zná jen soužití s dogou).

A tak tady je pár vět o psím zahradničení, kdyby to snad četla ta (či jí podobná) maminka, která netuší, co psík na zahradě umí….

Nejhůř dopadají zahrádky, kde jsou psi zavření celý den, nemají nic na práci a neznají ani vycházku, ani život v domě. Pak vydupávají dálnici kolem plotu, řvou na vše kolem, a z nudy norují. Protože jejich páníkům nezáleží na nich ani na té zahradě, válí se všude bobky a trávník mizí. A kolemjdoucí si pak dává do souvislosti ošklivou zahradu s přítomným psem. Ale za to ti psi opravdu nemohou.

Xerxes

Je pochopitelné, že přítomnost takové obludy, jako je má maličkost, se musí na vzhledu zahrady podepsat. Ale když se rozloží můj pobyt během dne mezi dvojkřeslo v obýváku, sedačku u televize, pelíšek u pánova počítače, kanapátko u topení, zahradu a taky alespoň dvě procházky, má zahrada dost času na regeneraci.

Jako malý štěník jsem neporozuměl dobře pojmu zahradničení (a není mi to tak úplně jasné doteď). Myslel jsem, že se má zahrada ničit. Mezi mé první úlovky patřil mladý angrešt. Nadšeně jsem ho odbobroval a hrál si s ním. Pochopitelně byl stromkový a já ho užral daleko pod roubem…tudíž torzo bylo už jen na vykopání… Taky jsem se chtěl s jablůňkami přetahovat o větvičky. Hádejte, kdo vyhrával… No, ale nastoupila výchova k zahrádkaření (místo zahradničení) a tak jsem rychle pochopil, že v lese se klacky tahat a kousat můžou, doma jen ty odložené u ohniště.

Kromě zubů jsou pro zahrádku nebezpečné i drápy. Já jsem asi měl mezi předky nějakého norníka a rád zahrabávám sebe i některé hračky (třeba jeden medvídek pak prorostl cibulí, fakt, nekecám). Ale do záhonků se mi to často nepovede, vím, že se to nesmí a páníci jsou ostražití. Ale musím jim přiznat, že „v lese“ pod borovicemi (to mám taky na zahradě) můžu hrabat, jak se mi zachce. Teď se snažím prosadit i s norou pod lískou, uvidíme. Na dírku u kompostu snad ještě ani nepřišli :).

Další nebezpečí jsou tlapy a vlastně i celé tělo, pokud se složí tam, kam nemá. Nemá cenu sázet kytičky na psí strategická místa. Každý psík si hlídá své teritorium a tak je blbost sázet tulipány či jiřiny na stezník podle plotu. Proto jsem letos ušlapal několik tulipánů, když mi pořídili nové psí sousedy ze strany, kde nikdy nebyli. Ale je s podivem, že většina tulipánů přesto vykvetla a přežila. Vůbec květena vydrží víc, než by si jeden pes myslel. Když jsem se občas chladil mezi pórky, tak se nakonec zase postavily. Ale těch řečí, co kolem toho bylo…

Xerxes

Poslední zahradně psí problém jsou bobky a čůrání. Což o věc, venčím se hlavně na procházkách, ale pokud vytvořím bobek na zahradě, hned jak ho objeví, tak putuje v igeliťáku do popelnice. Prý by to náš kompost nepřežil… Fenky dokáží na zahradě vypálit fleky do trávníku, psíci zase spálit stromky či květinky. S tím se toho moc nenadělá. Mně sice postavili přede dveře čedičový čůrací patník, ale já ho nepoužívám… Při Aronce dosívali trávní semínka na vypálené fleky (a fungovalo to), mně zase natáhli kolem růžiček kousek nad zem provázek. A mně to stačí, kdo má o něj škobrtat, čůrám na ty kolíčky, co drží provázek. A mladé jablůňky dostaly dřevěné ohrádky, abych nečůral na kmínky. A zase jsou všichni přítomní spokojení.

Ještě bych měl připomenout, že někteří psíci jsou asi klonovaní s kozou (třeba já za mlada) a sklidí jahody, maliny, kanadské borůvky, jablíčka, hrušky, švestky i rybíz. Dnes už mám rád jenom jahody, ostatní ovoce si mohou sklízet sami.

Zahrádka je prostě fajn, jen se musí u štěníků (či náhodných nezkušených psích kamarádů) dát pozor na rybníčky (už jsem někde psal, že zlý leknín nechtěl maličkého Xerínka vozit na listech) a také na sekačku. Já jí trošku nadával a chtěl ji ulovit, ale velmi brzy mě to přestalo bavit. A že ta šňůra od ní vedoucí je tabu, mi vysvětlili páníci velmi důrazně.

Prostě zahrada je krásná tak, jak si jí všichni dohromady uděláme. A pokud má někdo zahrádku rád a najde si na ni čas, pak ji dokáže udržet hezkou, i když má pořádného hafana, natožpak drobného psíka, jako jsem já.

Xerxes Bonoda

Původně publikováno na Zvířetníku zde.