Stáří veverek poznám nejlépe podle mohutnosti ocasu. U těch mladých jsou to nádherné huňaté chvosty, u těch starých často už jen vypelichané tenké ocásky. S nimi pak musí extra silně mávat, aby na tenké hraně dřevěného plotu nebo tenkých větvičkách udržely rovnováhu.

Veverky se v přírodě asi vysokého věku nedožívají, příliš často je vidím na silnicích zplacatělé - asi jako v Evropě ježky. Zde na Jihu je navíc stále střílejí a doplňují si jimi jídelníček. Kam chodí ty naše stářím umírat nevím, na zahradě jsem dosud žádnou mrtvou nenašla.

Naše veverčí stálice si na nás už dávno zvykly, můžeme kolem nich chodit hodně blízko, nebojí se nás, ale nejsou přímo ochočené. Všechny kmeny stromů máme obtočené volným pletivem, takže ptáci mohou v pohodě hnízdit i na hodně nízkých větvích a veverky se v klidu prohánět po stromech, aniž by na ně kočky mohly.

Krmítka pro ptáky má dvě. Jedno je u stromů a takové pro všechny, tedy "kdo dřív přijde, ten dřív žere". Létají na něj sice ptáci, ale nejvíce ho okupují právě veverky a chipmunci (americká zvířátka velikosti křečka). To druhé krmítko je výhradně pro ptáky. Je na metr a půl vysoké tyči uprostřed trávníku a v polovině tyče je připevněný široký plechový límec, který veverky ani nepřelezou ani nepřešplhají.

Mám už ho tam mám několik let a zatím se do krmítka ani jedné veverce nepovedlo vyskočit. Musí se spokojit se semeny, která z krmítka vypadnou, nebo která pro ně po zemi rozsypu. Právě podle toho límce poznám cizí návštěvnice, protože naše veverky už pokusy dostat se na krmítko dávno vzdaly. Vidím na něj z okna kuchyně a tak často s úsměvem a se škodolibým zadostiučiněním pozoruji cizí veverku, kterak se marně snaží límec na tyči překonat.

Veverky krmím slunečnicovými semeny a ony je dokážou bravurně a rychle vylupovat, takže večer už zůstanou jen rozházené černé slupky. Veverky se k semenům posadí a fofrem je vylupují, zatímco chipmunci si jimi vycpou tváře k prasknutí, odběhnou si je někam do podzemní zásobárny vyprázdnit a v momentě jsou zpět

Když je na naše poměry nezvykle chladná zima, veverkám ještě přilepšuji kukuřičnými zrny, starými buráky a pecanovými ořechy. Ty ořechy mají nejraději a jsou ochotny dojít si pro ně až přímo k mé ruce. Nejvíce těchto dobrot jim ale sypu v době, když jsou veverky napadeny parazitující mouchou "bot fly".

Asi před pěti lety jsem si jedno ráno všimla, že dvě nebo tři veverky mají na zádech jakýsi zvláštní bolák, který se denně zvětšoval a krvácel. Byla jsem z toho pěkně vyplašená, neměla jsem ponětí, co to může být a co s tím dělat. Pochopitelně jsem dostala strach, zda nejde o nějaký veverčí mor, či nakažlivou nemoc, kterou by se mohly nakazit i naše kočky. Okamžitě jsem volala našemu známému, který zde vyrostl a jako správný Jižan je i studnice vědomostí, co se zdejší přírody a zvířat týče. Také tentokrát hned věděl, o co jde, a uklidnil mě, že se o kočky bát nemusím a že ty "nádory" na veverkách časem zmizí.

Jak se ukázalo, měl zase pravdu a já jsem si pak sama na internetu našla podrobnější informace. Od té doby se tyhle šeredné boláky objevují na několika našich veverkách každý rok, vždycky koncem srpna a trvá skoro měsíc a půl, než jsou zase v pořádku.

Veverky jsou v téhle době napadány cizopasnou mouchou "bot", ani nevím, jak by se její jméno přeložilo do češtiny (bot fly - lat. Cuterebra emasculator). Jak jsem se dočetla, svojí velikostí, barvou a tvarem připomíná moucha malého čmeláka. Koncem léta moucha "bot" naklade vajíčka do teplého hnízda veverky. Vajíčka se přichytí na veverčí kožich a ona je buď slíže nebo vdechne. V jejím teplém a vlhkém těle se z vajíček vylíhnou larvy a postupně se "probojují" až k povrchu kůže. Tam se zabydlí, provrtají si otvory k dýchání a pod veverčí kůží rostou asi sedm týdnů.

V době, když si prvně všimnu napadené veverky, tento cizopasník už dorůstá. Veverka má od něj na rameni nebo na zádech bouli s mokvavým středem. Někdy je boule pouze jedna, někdy je jich pět až třeba sedm. Mokvavé středy v boulích jsou otvory, které si larvy prokously k dýchání a z kterých vytékají i jejich výměšky. Veverku rána pochopitelně velmi svědí, škrábe se a drbe tak, až po bouli stéká krev a srst okolo je celá vydřená.

Dospělé larvy téhle mouchy dosahují velikosti 2,5 - 3,8 cm. Není proto divu, že když dorůstají, boule se podle toho zvětšují a chudák veverka často vláčí nateklé chuchvalce velké jako špunty. Na takhle napadené veverky je opravdu žalostný pohled, je mi jich líto a právě v téhle době jim extra podstrojuji ořechy na posilnění těla.

Larva se pod kůží během růstu otočí a když doroste, vypadne ven, zadkem napřed. V kůži veverky po ní zůstane dutý otvor, který se stáhne, boule po larvách během několika dnů splasknou a veverkám naroste nová srst. V polovině října už byste ani nepoznali, na které veverce moucha parazitovala. I když veverky během téhle doby vypadají uboze, zřejmě jim larvy zdraví nepodlomí.

Sice jsem se dočetla, že rány se mohou výjimečně zanítit, nebo cizopasník starou veverku natolik vysílit, že umře. Naštěstí se ani jedno z toho našim veverkám zatím nestalo. Kromě veverek někdy napadá tenhle odporný cizopasník i zdejší malé divoké králíky, ale bohužel se mu nedá nijak zabránit, ani předcházet.

Proto když se blíží konec léta, raději už dopředu naplním velkou sklenici starými ořechy. A když pak zahlédnu první veverku s boulí, začnu jim těmi ořechy vylepšovat jídelníček.

A o tom, že si tady s veverkami opravdu užíváme radosti si můžete přečíst v mých předešlých dvou článcích do Dumky - tady a tady

Kdo má zájem, může se podívat na sadu fotek našich veverek, nejen těch chudinek napadených, ale i těch v plné kráse.