S houbami a houbařením se většina Čechů a Moraváků setkává už v předškolním věku a učí se rozeznávat houby. Zrovna tak se učí ten pohyb, kterým se dá rozpoznat, jestli má houba listy nebo rourky, aniž by se poškodila. Někdy může docházet ke kuriosním situacím, protože, jak jde čas, mění se i les a houby v něm rostoucí. Například když jsem já byla malá, nerostly u nás pravé hříbky, takže jsem si zafixovala, že hříbek zezdola bílý je hořčák.

S pravým hříbkem jsem se poprvé setkala, když mi bylo asi 12 let (možná i víc) a moje matka sebrala houbu, kterou jsem minula s tím, že je to hořčák. Od té doby, co znovu začali růst, jsem jich už v lese z tohoto prostého důvodu určitě nechala hromady (táta má opačný problém ;-)). Na druhou stranu: je lepší nechat v lese 10 dobrých hub, než si přinést jednu špatnou a muset pak v lepším případě jídlo vyhodit, v horším na výplach žaludku.

Někteří lidé houby rádi sbírají a jí, ale neradi je čistí. Jiní je zase rádi sbírají, ale s ostatním nechtějí mít nic společného. Pak se najde pár podivínů, kteří milují všechny tři fáze. Takoví, co houby rádi jen jí, popř. čistí, se asi nikde nevyskytují.

Jak takové houbaření probíhá? Nejdřív výstroj. Někdo dává přednost košíkům, někdo taškám, někdo dokonce i batohu. Dle mého názoru je nejvhodnější košík - houby se nerozmačkají, nezapaří, na dálku není vidět neúspěch a při nalezení větších kousků a jejich šikovném naaranžování vypadá košík plnější. Důležité je nezapomenout na nůž. Musí být dostatečně ostrý a bezpečně uložený, abychom si ho nevrazili do břicha, až se budeme ohýbat pro nějakou tu houbu. Pro některé jedince znamená jedna výprava na houby se vším tím chozením a ohýbáním se více pohybu, než obyčejně za celý měsíc.

Další fází je výběr lesa. Někdo jde na jistotu, jiný zastaví namátkově u nějakého lesa cestou. My preferujeme les stranou od silnice - můžeme Filipa pustit na volno, u silnice to nejde. Jít se psem na vodítku lesem je opravdu zážitek - vždycky chce jít jinam, obejít ten strom z druhé strany, proběhnout mezi stromy v místě, kde dole je dost místa, ale už v metru výšky je naprosto neprůchodno. A to nemluvím o situaci, kdy se chci vrhnout po houbě, ale pes zrovna teď musí udělat značku v úplně opačném směru.

Kapitolou samo pro sebe je čištění a nedostatek trpělivosti na druhé straně vodítka. Kdo někdy zkusil čistit hříbka a zároveň mít na vodítku netrpělivého, nadrženého a silně aktivního psa plného energie, ví, o čem mluvím. Je to úleva vzdálit se dostatečně daleko od silnice a moct pustit Filipa proběhnout.

Každý člověk (nebo spíše rodina?) má jiný okruh hub, které sbírá. Rozumní lidé sbírají jen ty, které bezpečně znají, jsou si jistí a v případě pochybností je i prokonzultují se spoluhoubařem. Není důležité znát jejich přesný název a botanické zařazení, ale je nutné přesně vědět, co je to za houbu a jestli se může jíst i víckrát. Na téma (ne)bezpečné konzumace hub se na počátku sezony vyrojí velké množství varování od nejrůznějších odborníků, ale každoročně jsou zaznamenány případy otravy houbami.

V lese můžeme potkat i nezodpovědné šílence, kteří sbírají houby, o kterých ani netuší, co je to zač. Jednou jsme byli na houbách v lese, kde rostlo velké množství nám neznámých hnědých hub. Najednou do lesa vběhne chlapík s igelitovým pytlem a začne do něj něco po kvantech sbírat. Zvědavý houbař (můj otec) jde nenápadně blíž podívat se, co tam má. Dotyčný chlapík k němu přijde, ukáže mu ty hnědé houby a zeptá se ho, jestli neví, co to je! To se stalo před 2 roky v lese u Milenců nad Nýrskou přehradou. V médiích poté nenásledovala žádná zpráva o otravě, možná to přežil.

Na opačné straně se nacházejí mykologové. Ti znají kdejakou houbu a na houby chodí celý rok. Do takového stavu se člověk může dostat pouze pilným dlouholetým studiem a tedy jich moc není. Většině lidí stačí běžné znalosti (počítám se mezi ně).

Nalezené houby se buď nechají na místě (nerozkopávat, ani jinak poškozovat!) anebo, v tom lepším případě (ne tak častém) se očistí a uloží do přepravky. Je dobré si je na místě důkladně prohlédnout a příliš červivé houby, hmyz a slimáčky nechat na místě. Můj pradědeček (dle vyprávění) hledal houby po čichu: přišel do lesa, začichal a určil, kde se nachází hříbek.

Po návratu domů se pes obvykle někam uklidí a dá si šlofíka. Na jeho lidské páníky ale ještě čeká práce - houby se musí očistit načisto, nakrájet a zpracovat. Houby je možné jíst hned, naložit do octa, zavařit na tuku, zmrazit a usušit.

Při sušení hub je neocenitelným pomocníkem sušička (na papír se houby přilepují). Plný název tohoto domácího spotřebiče zní "sušička na ovoce", ale u nás se na tom ovoce snad nikdy nesušilo.

Ve chvíli, kdy jsou houby zpracovány, uloženy v chladu, suší se nebo vaří a člověk by se chtěl na chvíli natáhnout, se vzbudí odpočatý pes a chce na procházku….

Literární perlička na závěr: H. Turtledove ve svém románu Válka v temnotě říká, že ve Forthwegu nejméně čtvrtina červené knihovny začíná tím, že se hlavní hrdinové seznámí na houbách.