Předchozí díl si můžete přečíst zde.

Divný název kapitoly, řeknete si možná. Jé, bude řeč o koťatech, zajásáte vy, kdo příběh našich squatterů už znáte. Ano, bude příběh o koťatech a bude veselý i smutný, jak už to v životě chodí.

Žili jsme si spokojeně, ty dva tři roky. My dva s manželem a naše tři kočky – Tobiáš, náš první zrzounek, Čeněk, mramorovaný krasavec a Rozárka, naše černobílé sluníčko z jižních Čech. Zahradu jsme se snažili zabezpečit ze všech sil, Tobiáš a Rozárka se z ní ven nedostali, ale Čenda, toho nezadržel žádný plot ani nástavec. Vždy, když jsme přišli s něčím novým, byl pár dní jak na trní, ale pak najednou našel nějaký způsob a už jsme zas viděli vlající ocas za plotem. Nakonec jsme rezignovali a jen jsme vždy večer došli před dům, kde ve spleti hustých keřů Čenda čekával na chvíli, kdy si pro něj přijdeme a odneseme ho k večeři.

Až jednou, v pondělí, nečekal. Nečekal ani druhý den, ani třetí. Propadli jsme s manželem panice a začali ho úpěnlivě hledat. Myslím, že nikdo neznal všechna zákoutí a křoví v té době tak, jako my. Celý pracovní týden jsme denně obcházeli trasy, kde jsme doufali, že ho najdeme, ale bezvýsledně.

V sobotu si manžel najednou povšiml, že za plotem sedí malá, černobílá kočička, vzhledově vzdáleně podobná Rozárce, odhadem tak ani ne roční, téměř kotě. Viděli jsme ji párkrát už vloni, ale to se vždycky jen mihla v okolí a zmizela. Nyní seděla za plotem a úpěnlivě se dívala na misky, které byly na zápraží. Nevydrželi jsme a jednu téměř plnou jsme jí přisunuli. Zmizela v kočence jak nic, stejně jako druhá, a pak zmizela i kočka. Ale ne nadlouho. Když jsem šla věšet prádlo, strnula jsem. Za plotem neseděla jen malá černobílá kočička, ale vedle ní se mačkala tři ještě menší koťata.

Takhle jsme je viděli prvně, za plotem

Zacouvala jsem do domu a oknem jsme vyděšeně hleděli na to kočičí nadělení. Nakonec jsme to vzdali a za plot putoval dlouhý přísun misek. Koťata jedla jak nezavřená a mamina jen shovívavě hleděla na to, jak do nich jídlo padá.

„Má oči podmalované, jak mívala Sofie Loren, všimla sis?“ povídal manžel. A černobílá kočička najednou měla jméno a tím bylo vše jasné.

Prvně se nastěhovali k sousedům do altánu

Začali jsme domlouvat se sousedkou, v jejímž altánu se Sofie s koťaty usadila, že ji druhý den přesuneme k nám do dílny, a šli uklidit moji pracovní dílnu tak, aby v ní mohla přebývat Sofie s koťaty. Nachystali jsme pelíšky, deky, misky, hračky... prostě všechno. Přesun měl proběhnout v neděli, ale ouha. Sofie si mezitím obhlídla situaci, a než jsme se v neděli vzpamatovali, přesunula sebe i všechna tři koťata do jiné dílny, do takového přístavku na konci domu, který nebyl ani pořádně dostavěný, takže do něj foukalo všemi možnými otvory.

Už v dílně, po nasquattování

Byl ale prostorný a krytý, a to mamině stačilo k přesvědčení, že tam to bude pro ni a její koťata ráj. V tu chvíli vzniklo jméno squatteři, od té doby jim tak říkáme my a pod tím názvem znají Sofii a její koťata i všichni naši známí.

Sen o kočičím ráji se Sofii vyplnil. Koťata jsme vídali na trámech, na policích, za komínem – ale jen vídali. Sofie se za pár dní nechala i pohladit při krmení, po cirka měsíci už si pro pohlazení i přišla, ale koťata jsme nedokázali dostat na dosah ruky ani náhodou. To, že se Sofie rychle ochočila, bylo velké štěstí. Ano, hádáte správně.

Luxusní bydlík pro ně zřízený

Když byla konečně natolik krotká, že jsme ji dokázali odlapit a odvézt na veterinu, byla už opět v raném stádiu březosti. Naštěstí natolik raném, že na veterině byli ochotni ji vykastrovat. Koťata celý den vyhlížela, kde mají mámu, protože jsme ji pro všechny případy nechali přes noc na veterině – věděli jsme, že je nutno, aby ji před odchodem z veteriny ještě prohlédli, zda je vše v pořádku – pár příštích dní s námi nemluvila a jen se před námi skrývala.

Jakmile se však bříško zahojilo, vrátila se jí znovu její ztracená důvěra a opět si k nám našla cestu. Každé krmení začíná hlazením a mazlením, když přijdu z práce, najdu ji občas na dvoře, jak čeká, že na ni promluvím a vezmu ji do náruče. Ano, až tak daleko dospěla její důvěra, že se po čase už nechala vzít do náruče.

Sofie se všemi koťaty, již u nás v dílně

Nikdy už víc nevyrostla – dodnes je to drobná, malá kočička, která podmalovanýma očima kouká na svět z naší – teď už tedy její – dílny. Její koťata ji rychle přerostla, po pár měsících z nich byla evidentně nejmenší. Jak by taky ne, její růst zabrzdila předčasná gravidita... počítám, že jí nebylo ani rok, když se jí koťata narodila.

Je to čistokrevná venkovka. Jednou jsem se pokusila zanést ji do našeho domečku – všechny kočky byl venku, tak jsem si říkala, že zkusím, jak bude reagovat uvnitř. Prvně mi hrůzou strnula v náručí, a jakmile jsem ji postavila na zem, utekla zpátky do dílny tak rychle, jak to šlo. Nikdy neměla tendenci chtít bydlet s námi v domku. Má ráda svou volnost – občas ji pár dní vůbec nevidíme, občas je naopak v dílně celé dny. Myslím, že žije tak, jak žily kočky dříve vždycky – našla si příhodný kout, kde neprší, netáhne a neprofukuje, k lidem to má blízko a nepřišla o svou svobodu.

Sofie v létě 2015

V červenci 2015 to byly tři roky, co nám squatteři obsadili dílnu. Zvláštní bylo, že nikdy na nikom z nich veterináři nenašli svrab, blechy ani žádné další cizopasníky, přestože ze začátku bylo odčervování a „odblechování“ zvlášť u koťat prostě neproveditelné.

Starosti o squattery (a jak později zjistíte, nejen o ně) ale stejně nepřehlušily náš smutek z toho, že se ztratil Čeněk. Stále jsme ho denně hledali v bližším i vzdálenějším okolí, stále jsem při pohledu na keře, z kterých mi vždycky vyběhl vstříc, měla vlhko v očích. Když jsme však už začali ztrácet naději, Čeněk se nad námi smiloval a vrátil se nám.

Ale to už si necháme napříště, stejně jako příběh našich koťat...