18.12.2017 | Svátek má Miloslav


KOČKY: Naše kočky (3) - Rozárka

16.12.2015

Když jsme tenkrát jeli na víkend za kamarády na návštěvu do jižních Čech, ani ve snu by mě nenapadlo, že se vrátíme s malým černobílým kotětem. Ne že bych tehdy občas nezalaškovala s myšlenkou, že ještě jedna kočka by se k nám vešla (jak vizionářské!). Dokonce v době, kdy jsme právě odjížděli na ten inkriminovaný víkend, jsem měla rozjednáno, že si vezmu, tedy odkoupím, krásnou kouřově černou mainskou kočku z jedné nejmenované chovné stanice. Majitelka už nechtěla kočičku dál připouštět, takže jsme se předběžně dohodly, že až se narodí poslední koťata a kočka absolvuje kastraci, bude možno si ji vzít.

Jenže to bych nesměla vstoupit do domu k mé kamarádce, jejíž domov zvířaty překypuje. V té době měla tři psy, koček podle mého tušení asi pět, želváka, králíka a nějaké myši. Jo a ve stáji ve vedlejší vesnici koně. A právě v otevřené stodole u téhle stáje stála jednoho krásného rána krabice, v ní tři opravdu malá koťata a vedle pár kočičích konzerv. Kníkající krabice byla objevena ráno, když se do stodoly šlo pro seno, a moje kamarádka, která nedokáže nechat žádné zvíře na holičkách, si po dopolední jízdě krabici s sebou odvezla domů a všechna tři koťata vytáhla hrobníkovi z lopaty. Krmila je dudlíkem, masírovala bříška, a když jsme přijeli my, byla už koťata z nejhoršího venku a dudlíkem byla krmena další dvě koťata, nalezená o nějakou dobu později.

6 Rozárka

Já tehdy vešla do dveří, podrbala psy, pár koček a pak jsem zvědavě nakoukla do košíku. A bylo jasno. Z košíku na mě koukalo kotě. Úžasné, nádherné, nejkrásnější kotě na světě. Celou návštěvu jsem nedělala nic jiného, než si s ním hrála. No, nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme kočičku Rozárku naložili do papírové krabice – přepravku jsme samozřejmě neměli – a absolvovali dlouhou cestu domů.

Tobiáš i Čeněk jen nevěřícně zírali, co se to z krabice vykulilo. Malá rozježená, při spatření kocourů na dvojnásobek zježená, bokem se k nim stavící chlupatá černobílá kulička. Kocourům sepnul vrozený indikátor – malé kotě znamená za rohem velkou nebezpečnou mámu – a sunuli se od kotěte pryč. Rozárka prošmejdila byt, použila záchodek, ujedla z každé mističky a my jen čekali, kdy se uloží k spánku. Jenže ta doba pořád nepřicházela. Rozárka už sotva pletla nohama, ale lehnout a spát, to ne. Až když jsme ji zvedli do náručí a položili si ten malý, ani ne třičtvrtěkilový drobek na sebe, usnula.

8 Rozárka

Prvních pár dní nebyla schopna spát jinde než na někom z nás. Celou dobu před tím spávala v košíku s ostatními koťaty, a teď najednou měla spát sama? Na to zapomeňte. A tak jsme se střídali v nošení spícího kotěte, jak si někdo z nás sedl, bral ji automaticky na sebe, a když opravdu tvrdě usnula, položili jsme ji vedle. Malá si začala zvykat a postupem doby se naučila spát sama.

A pak přišel ten den – bylo to dva či tři týdny potom, co jsme ji dovezli – kdy jsem přišla domů z práce a manžel mi ustaraně sdělil, že Rozárka celý den jen spí, ani nic nejedla a nepila. Vzala jsem ji do ruky a kotě úpěnlivě zasténalo.

Skončili jsme na klinice v Brně a Rozárku tam tři dny na kapačkách léčili z kalicivirózy. Účet za léčbu byl veliký, ale my měli zpátky to naše krásné živé černobílé stříbro, na které jsme si tak rychle zvykli a které nám těch pár dní tolik chyběli. Denně jsme na kliniku volali, a když nám řekli – přijeďte si, řádí tu jak černá ruka – nebylo lepší zprávy. Za dva měsíce ještě Rozárka prodělala zánět střev – opravdu netušíme, jaká byla příčina – ale od té doby – ťuk ťuk ťuk – je zdravá jako řípa a dělá nám jen radost.

4 Rozárka

Dnes už je jí pět let. Je naše jediná kočka v domě a vládne v něm pevnou rukou. Tedy tlapkou. Jí nejdéle trvá rozdýchat nový přírůstek. Dodržuje své rituály přesně a dlouhodobě. Miluje mého manžela a chodí si za ním povídat. Z našich koček si myslím nejvíc rozumí s Tobiášem. Mají oba klidnější povahy, drží se poměrně dost doma.

Když jsme si spočítali účty za její léčbu, zjistili jsme, že bychom v klidu měli na jednu a možná ještě kousek mainské mývalí. Nelitujeme toho. Ano, mainská je můj tajný sen, ale Rozárka... Rozárka je moje srdeční záležitost. A to nejen pro ta černá srdíčka, co má vymalované na každém boku jedno.

1 Rozárka

Foto: autorka

Tora Neviditelný pes


Diskuse


H. Williamson
19:19
16.12.2015

Z. Tora
21:05
16.12.2015

A. Lex
19:18
16.12.2015

Z. Tora
21:03
16.12.2015

A. Lex
18:44
16.12.2015

Z. Tora
18:39
16.12.2015

M. Crossette
18:12
16.12.2015

Z. Tora
18:26
16.12.2015

Z. Jitur
14:45
16.12.2015

M. Beda
13:28
16.12.2015

Z. Lika
15:52
16.12.2015

H. Williamson
16:10
16.12.2015

M. Crossette
18:16
16.12.2015

T. Zana
18:22
16.12.2015

Z. Tora
18:27
16.12.2015

Z. Yga
13:16
16.12.2015

Z. Tora
18:28
16.12.2015

A. Bytová
Je
12:16
16.12.2015

Z. Tora
18:29
16.12.2015

Z. Jitur
12:09
16.12.2015

Z. Tora
18:29
16.12.2015

Z. Lika
11:47
16.12.2015

Z. Tora
18:30
16.12.2015

T. Zana
10:19
16.12.2015

Z. Tora
18:30
16.12.2015

Š. Matyášová
8:35
16.12.2015

Z. Tora
18:32
16.12.2015

Z. Matylda
7:39
16.12.2015

Š. Matyášová
8:36
16.12.2015

Z. Tora
18:33
16.12.2015

Z. Rpuťová
7:00
16.12.2015

Z. Xerxová
6:52
16.12.2015

Z. Tora
18:38
16.12.2015

počet příspěvků: 36, poslední 16.12.2015 09:05









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !