19.3.2024 | Svátek má Josef


ČLOVĚČINY: Nejkrásnější prázdniny

17.8.2020

Moc ráda vzpomínám na letní časy svého dětství. Vždy asi tak půl prázdnin jsme s bratrem, sestřenicí a bratrancem trávili u babičky na vesnici. Sobkovice jsou podhorská vesnice táhnoucí se asi čtyři kilometry do kopce. Děda s babičkou pracovali v továrně i v JZD a měli záhumenkové hospodářství. V důchodu ubyla továrna, zůstalo JZD a záhumenek. Domek, kde bydleli, si postavili na dolním konci vesnice na místě staré zbořené chalupy v polovině padesátých let, stál ve svahu, takže úplně dole byl chlív, sklep na brambory a řepu, pískovcová kašna s vodou, protože zpočátku nebyla voda rozvedená po domě, musela se z kašny nosit na vaření i na mytí.

Před chlívem byla jímka a hnojiště, pod verandou byly odloženy saně, kdysi zapřahané za koně, pak sloužily jako bydlík pro Haryka, který za nepřítomnosti domácích dvůr hlídal. Dvorek byl ještě obklopen přístřeškem, ve kterém bylo uhlí, dřevo a zajčárna, z třetí strany byla stodola, v jejím přízemí kurník. Kolem domku byl poměrně velký travnatý pozemek, kterým protékal potok, v jednom místě byla malá nádrž, máchalo se v ní prádlo, myli jsme se tam. V dalším podlaží byl celkem prostorný byt. V horním podlaží se skladovalo seno a bydlely tam kočky.

Sobkovice, pohled k domku od silnice

Prarodiče vstávali za kuropění, babička šla „spravovat“ do chlíva, to znamená nakrmit krávu, kozu, podojit je, nakrmit ovečku, děda pak zaopatřil drůbež a zajci. Nadojený kravský mlíko pak ve velké baňce odnesli k silnici, kde ho vyzvedl družstevní traktor. Kozí mlíko dostal pes, kočky, přidalo se i slepicím do krmení. My jsme vstávali později, když už děda s babičkou byli v práci, ke snídani jsme si z čerstvýho mlíka uďáli kakao.

Pak jsme plnili naplánované úkoly, my se sestřenkou jsme uklidily v bytě, pak jsme všichni pracovali na zahradě – o prázdninách bylo co sklízet – sadový jabka, slívy, třešně, jahody, maliny, angrešty, rybíz. Taky jsme chodili do lesa na borůvky, na černice (ostružiny). Uprostřed dvorka byla velká stará hrušeň, její větve dosahovaly před horní vchod, takže jsme pohodlně trhali, na konci zahrady stála obrovská jabloň, tak velký ovocný strom jsem už nikdy nikde nezažila – její jabka byly právě ty žňovky – zrály nejdřív. Chuťově skvělá byla taky sudetská reneta (zkoušela jsem sehnat stromek – není to možné).

Všechny ty stromy pamatovaly původní chalupu. Přes silnici byl třešňový sad, trháním a pojídáním skvělých chrupek jsem dokázala strávit dost času, asi deset minut cesty byl ten záhumenek.

Prázdniny

Babička hodně zavářela, dodnes vzpomínám na skvělý dýňový kompot, bohužel, nevzala jsem si recept, když jsem se pak pokoušela sama zavářet, nikdy jsem tu chuť netrefila. Taky zpracovávala okurky, jednak zavářela, jednak vyráběla takové rychlokvašky (říkalo se jim močeňáky) – ve velké pětilitrové sklenici nebo kameninovém hrnku se zalily lákem a za poměrně krátkou dobu byly k jídlu. Další pochoutkou byl domácí tvaroh. Dědovou specialitou byly černé jeřabiny (aronie) a černý rybíz, sušil je a v zimě z nich byl skvělý čaj. Jeho chloubou pak byly růže na záhonku mezi domkem a pěšinou táhnoucí se po vesnici k továrně.

Oběd nám babička zajistila v závodní jídelně, před polednem jsme se my holky vydaly do fabriky, babička čekala na vrátnici, vzala od nás kastrůlky a šla do závodky. Jednou se stalo, že závodní rozhlas v rámci pravidelné polední relace hrál charleston – „Babičko, prosím Tě, nech ten svetr…“ Neodolaly jsme a ten charleston jsme si zatančily. Pak nám ho hráli každý den a vrátný už čekal a vybízel nás k tanci.

Prázdniny

Oběd jsme ohřály v kuchyni na kamnech – taky stará klasika, součástí byl kamnovec, kde se ohřívala voda, pod troubou byl velký šuplík určený na dřevo, ale často se v něm dochovávala kuřátka nebo housátka. Po obědě jsme poslouchali hlášení obecního rozhlasu, kde se jmenovitě uvádělo, kdo a kam půjde pracovat. Pomáhali jsme při žních, družstevních i domácích, odebírali jsme za koňmi a sekačkou pokosené obilí, pouřislem je vázali do snopů a stavěli mandele, ručně jsme trhali len a dávali ho k drátěným opěrkám, též za koňmi zapřaženými do „čerta“ jsme sbírali raný zemský jabka. Nejvzdálenější louka (pěšky dobře půl hodiny) byla veliká, část byl břeh spadající k potoku, od potoka nahoru se tráva musela vynosit. Babička dbala na pitný režim, dostali jsme každý svoji láhev s výbornou domácí malinovou šťávou, pro vodu na dolití jsme chodili k lesní studánce.

Prázdniny

Hodně času se točilo kolem zvířat. Na mazlení byl pes a kočky. Vydržela jsem dlouhý čas sedět na půdě v seně a pozorovat kočičí pelíšek s koťaty. O ostatní zvířátka jsme se taky starali, králíčky, kůzlátka jsme mazlili, ale tak nějak jsme počítali s tím, že to nebude nadlouho, byla to hospodářská zvířata a byli jsme zvyklí, že jsou pro užitek a skončí na talíři. Při podvečerním spravování zvířat jsme babičce pomáhali, chtěla jsem se naučit dojit, u krávy mi to docela šlo, na kozu jsem si netroufla. Čerstvě nadojený kravský mlíko jsme rádi ochutnávali.

Kravka měla každý rok telátko, obvykle koncem kalendářního roku, pamatuju si dva bejčky, které jsem pojmenovala podle dne narození Mikuláš a Silvestr. Telátka zůstávala až do dalšího podzimu na výkrm, pak si je odvezli z JZD. Užitečným zvířátkem byla ovečka, ostříhané rouno posílala babička někam na Moravu a vracela se spředená krásná vlna, ze které mi mamka nechala uplést na zejmu kalhoty, sama pletla svetry a rukaice (palčáky).

Denní krmení se vozilo na trakaři, větší zásoby na žebřiňáku s kravkou, a kde kravka nestačila, vypomohl dědův kamarád Karlík s družstevními koňmi a valníkem. Tihle koníci byli také znamením konce prázdnin. Vždycky v druhé polovině srpna Karlík s dědou jeli do blízkého městečka Jablonné do kovárny měnit podkovy a my jeli s nimi. Naproti kovárně byla hospoda U Dubu, tam jsme dostali žlutou nebo červenou limonádu. Nádherný dub je tam dodnes, jen místo hospody je hotel.

No a pak nezbylo, než vyměnit boty od hnoje za městské střevíčky a vrátit se do běžného života a delší pobyt vystřídat jen víkendovými návštěvami. To jsem jela vlakem do blízké vsi Jamné a odtud asi půl hodiny pěšky buď přes luka nebo lesem do kopce a pak po mezi nad záhumenkou s nádherným výhledem. Vždycky se mi vybavilo Hviezdoslavovo „… pozdravujem vás lesy, hory, z tej duše pozdravujem vás…“ Obě cesty už dnes nejsou patrné. Lávka přes řeku je rozpadlá, luční cesta zarostlá trávou, cesta po mezi zarostlá náletovými křovinami.

Prázdniny, foto datováno 1955, Kimi zcela vlevo s panenkou v ruce

Vzpomínek mám samozřejmě mnohem víc a košatějších, to by bylo spíš vyprávění na pokračování, ale já jsem ráda, že jsem se zmohla aspoň na tohle. I když už kořeny v Sobkovicích nemám, často si vyjedu do kopců nad vesnici, samozřejmě s Korou a Goliášem, a procházkou a pohledem na Suchý vrch a okolí čistím hlavu a těším duši. Doufám, že nevadí, že jsem v rámci vzpomínání (šedesátá a sedmdesátá léta minulého století) použila částečně i řeč, kterou se tenkrát tady v Sudetech mluvilo. Přikládám pár starých fotek, na té nejstarší jsem ten mrňous s panenkou v ruce, vedle mě je babička.

Foto: archiv Kimi

Kimi Neviditelný pes