30.9.2020 | Svátek má Jeroným, Ráchel


POVÍDKA: Podvečer

23.2.2008 2:17

Pohlédla na hrneček u své ruky a napadlo ji, že by měla vstát a jít ho umýt, ale nakonec se rozhodla, že je to příliš velká námaha. Ve svých dvaaosmdesáti se necítila nijak zvlášť špatně, ale její klouby už přece jen nebyly co bývaly, tak se naučila si každé vstávání dvakrát rozmyslet. A navíc - poslední dva dny byly nejen báječné, ale i značně namáhavé.

Tiše se zasmála. To byl ale vpád! Milovala celou svoji rozvětvenou rodinu, ale začínala pochybovat, jestli na to má i výdrž. Jitka byla odjakživa její oblíbená vnučka, byly si blízké už pro svoji společnou lásku ke knihám. Jak se zdálo, i její starší pravnučka Janička se vyvedla po mámě, ale ta dvojčata! Když byl po ruce táta, bylo možné elán šestiletých raubířů přece jen trochu krotit, ale jakmile Robert vytáhl paty z bytu, kluci povolili uzdu své fantazii a nastal mazec.

Chudák Tomáš - byl pravda hrdým pradědečkem, ale tentokrát se brzy zabarikádoval u svého psacího stolu a snažil se být neviditelný. Věděl, že kdyby se do toho opřel, tak by si pořádek zjednat dokázal, ale jak šly generace, přestával vidět v krocení dětských nápadů ten správný smysl. Jestli vlastní děti dokázal držet zkrátka, u vnuků už změkl. Jejich hry mu začaly připadat zajímavější a objevnější, než jak si je pamatoval u svých dětí, a byl potěšený, když ho vnoučci s chutí vzali mezi sebe. Stal se jejich přítelem, důvěrníkem a takřka nevyčerpatelnou studnicí vědomostí. A kdo ví, možná i moudrosti.

A pravnoučata? Objala rukama vychladlý hrneček a chápavě se pousmála. Miloval je stejně jako ona, ale už mu scházely síly. Naslouchal jim rád, ale jak začaly děti řádit, obrnil se zbytky své trpělivosti a jako mantru si opakoval - jsou to děti... děti... A všechny děti chtějí skákat na postelích a nosit pod ně všechno, co je zaujme, všechny děti zkoušejí hrát na piáno, byť jen některé z nich se to naučí, všechny děti se musejí bláznivě točit na stoličce od piána a okopávat stůl. Stejně tak si všechny děti prostě musejí hrát s vodou, křičet, pošťuchovat svoje sourozence a paktovat se proti nim s bratranci a sestřenicemi, třískat s dveřmi, roznášet po bytě skleničky, drobit na gauči a pouštět nahlas rádio. Nemůže to změnit, ale může to pochopit. A tedy i vydržet!

Viděla dobře, jak se přemáhá aby nekřičel, cítila jeho napětí z hluku a ruchu, který ho unavoval. Pokud bylo venku hezky, rád si bral děti po jednom nebo po dvou ven - tam s nimi dokázal lépe hovořit, společná chůze umožňovala navázat ten důvěrný vztah, kterého si tak cenil. Maličko se ušklíbla - je pravda, že cílem společných vycházek byla takřka vždy i cukrárna, ale nakonec proč ne? K čemu by byli prarodiče, kdyby nemohli děti trošku rozmazlit?

Vždy, když s nimi šel ven, tiše stávala u okna a pozorovala je, dokud nezabočili za roh. Přestože mu už bylo šestaosmdesát, chodil stále vzpřímený a důstojný, daní věku byla jen pomalá chůze. Dětem to obvykle nevadilo, rády se couraly ulicí a nikým nepobízeny poslouchaly dědovo vyprávění. Byl natolik rozumný, že dobrovolně zastavoval u dětského hřiště a trpělivě čekal, až si děti vybijí přebytečnou energii křikem a divokou hrou. Věděl, že o to radši s ním půjdou dál.

Milovala ho. Musela ho milovat, celý život to nedokázala jinak. Samozřejmě, že jí rozčiloval, také se hádali, z některých jeho zvyků jí naskakovaly pupínky, ale to nic neznamenalo. Sama nechápala, jak je to možné. Jak se mohlo stát, že se jí jeho obraz kdysi vpálil do srdce tak, že nikdy nevyblednul? Dokonce i teď - jako stará žena - se s potěšením podívala na hezkého muže, nechala se na chvilku okouzlit charismatickým hercem, či se s vnučkami bavila romantickými představami. Ale... to vše bylo až daleko za ním, za jejím mužem. Nikdy o to vědomě neusilovala, prostě to tak bylo. Popravdě se v dnešní době cítila tak trochu jako dinosaurus.

Když si občas zapnula televizi a pokoušela se věnovat pozornost spletitým osudům hrdinů všelijakých seriálů, byly to pro ni historky jako z jiného světa. Měla ve zvyku mírně ironicky komentovat dění na obrazovce, čímž přiváděla své snachy k nepříčetnosti, zatímco synové se tím obvykle bavili - znali ji příliš dobře. Obvykle ji zajímalo, proč si ti lidé tak strašně komplikují život, když ten už je i bez takových pitomostí složitý až až. Šlo samozřejmě o její televizi, kterou měla v kuchyni - mluvit do vysílání, které sledoval její muž si odvykla už dávno. Tomáš to nesnášel, buď sledoval něco strašně důležitého a nebylo radno ho rušit, nebo se na ni díval, jako na čekatele na hospitalizaci na psychiatrii - který normální člověk by diskutoval s herci v televizi?

Rozhlédla se kolem sebe a povzdechla si. Měla slunce ráda, ale ne v tuto denní dobu. Šikmé paprsky bezcitně ukázaly každou šmouhu na skle, prach na nábytku, okopané nohy od židlí i od stolu. V tuhle dobu přestávala být její kuchyň útulným doupětem, vřelým a bezpečným. Byla to najednou stará ošuntělá místnost, která by potřebovala vymalovat, vyměnit starý nábytek, prošlapané lino, třepící se koberec pod stolem... A možná i obyvatelku. Brr! Radši umeje ten hrnek a půjde se podívat za Tomášem. Je tam nějak ticho, asi se konečně dostal k novinám.

Než uklidila nádobí a utřela pult, zašlo slunce za protější dům a v kuchyni se setmělo. Otřásla se. Jako by najednou zmizelo teplo i jistota, že se slunce vrátí. Neblázni, napomenula se. Jsi prostě unavená a po odjezdu dětí přecitlivělá. Otřela si ruce, dala na talířek kousek švestkového koláče a šla přes chodbu do obývacího pokoje. "Tomáši?" ozvala se. Pokoj byl prázdný a poměrně chladný, protože po povinném odmávání odjíždějících nikdo nezavřel okno. Napnula uši. V chodbě ani na záchodě není, to by ho slyšela. Dveře do ložnice byly pootevřené, asi si šel zdřímnout - bylo toho na něj moc.

Tiše položila talířek s koláčem na stůl a přešla ke dveřím. Nemohla si pomoct, to ticho ji znepokojovalo. Nahlédla do velkého vzdušného pokoje a srdce se jí málem zastavilo. Ležel velice tiše, jen z části přikrytý, stále oblečený - dokonce ani svetr si nesundal. Přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla. Ne, Bože, prosím... Spí, určitě spí! Vždyť ještě před chvilkou mával dětem z okna... Vyděšenýma očima sledovala pokrývku na jeho hrudi. Zdvihá se nebo ne? Nebyla schopna uvažovat, nebyla schopná se pohnout. Strašlivý chlad jí sevřel srdce. Někde hluboko v ní se vzmáhal pláč.

Ne, prosím, to není pravda! Bože, prosím! Já nemůžu... nemůžu tu zůstat bez něho! Ledovýma rukama se držela dřevěné zárubně a snažila se donutit k pohybu. Musí jít k němu a přesvědčit se. Zblízka, třeba se mýlí... Jenže strašlivý strach že se nemýlí jí svazoval nohy, nedokázala udělat krok. K naději? Nebo k věčné prázdnotě? Dokud stála takhle daleko, ještě se nic nerozhodlo - i ta nekonečná úzkost je lepší než nezvratná jistota... Samozřejmě ví, že nikdo nežije věčně, ale můj Bože... prosím, ne dnes, ne on!

Netušila, jak dlouho tam stojí, zamrzlá mezi děsem a nadějí. Najednou... zdálo se jí to, nebo ne? Pohnul se? Možná hlava? Najednou se ústa otevřela a pokojem zaznělo bohatýrské zachrápání. Přitiskla si ruce na tvář a bez ohledu na bolavé klouby se svezla dolů na koberec. Opřená o stěnu se tiše smála i plakala, slzy jí tekly po vrásčitých tvářích, srdce jí zjihlo radostí a hlubokou vděčností. Já hloupá... hloupá... Kdybych k němu šla, nemusela jsem se bát. Díky Bože za ten odklad, díky za dar dnešního dne!

Rozechvěle si otřela oči, sedla si pohodlněji, opřela hlavu o futra a zavřela oči. Vychutnávala si úlevu odsouzence, kterému v poslední chvilce posel přinesl milost. Cítila jásavou radost, cítila, jak žije, každičký kousek jejího těla žije a jásá... Kromě bolavých kolen. Zkusila pohnout nohama a sykla bolestí. Tak tohle se tedy hrdinkám v televizi nestává! No co, tohle nevybojuju, pomyslela si po chvilce marného snažení. Sedla si pohodlněji, opřela se a zavřela oči. Sama pro sebe se usmála. Prostě počká, až se ten její vyspí. Však on ji zase postaví na nohy! Stejně jako každou chvíli ona jeho. Spolu... ještě chvíli spolu.

Tuhle povídku bych ráda věnovala svému dědečkovi, Josefu Janečkovi, který by se dnes dožil 100 let. Byl tu s námi až do pětadevadesáti a celý život měl ostatním co dát a co říct. Byl to moudrý, vzdělaný a velkorysý muž a stále nám chybí...