BERNSKÁ SMEČKA: Když se řekne švýcarský bernský honič
Na agility. Švýcarský bernský honič. foto: Miroslav Menšík, Neviditelný pes
Švýcarští honiči včera a dnes
Švýcarští honiči jsou lovečtí psi ušlechtilého vzhledu obdaření úžasnou noblesou a elegancí pohybu. Je to prastaré středně velké plemeno. V zemi helvétského kříže vzniklo původně pět rázů honičů, na sobě nezávislých; tyto rázy byly poměrně dlouho chovány naprosto odděleně. Dnes mají švýcarští honiči čtyři barevné variety, jejichž názvy jsou historicky spjaty se jmény švýcarských kantonů Bern, Jura, Luzern a Schwyz. Podle nejčastěji se vyskytující barvy v té které oblasti máme tedy švýcarské honiče bernské, jurské, luzernské a švycké.
Určitou raritou je, že každá z uvedených variet se vyskytuje s dvojí délkou končetin: nízkonozí (v kohoutku feny 33 až 40 cm, psi 35 až 43 cm) a s končetinami tzv. normální výšky (v kohoutku 47 až 57 cm feny, 49 až 59 cm psi).
Na přelomu 19. a 20. století měli švýcarští honiči namále; ve snaze tyto psy zachránit byl pro ně v roce 1903 ve Švýcarsku ustaven speciální klub. Je zásluhou zodpovědného přístupu chovatelů i funkcionářů klubu, že se podařilo švýcarské honiče zachovat, i když chov se později ještě několikrát dostal do krize. V roce 1933 byl pro švýcarské honiče vydán první jednotný plemenný standard; standard současný platí od roku 2002.
Švýcarští lovci tyto psy používají již přes 900 let a považují je za výtečné pracovní plemeno, perfektně přizpůsobené pro pohyb v náročném skalnatém vysokohorském prostředí. Jde o psy lehké, vytrvalé, schopné samostatné dlouhotrvající práce i v nedostupných terénech. Stopu snadno zachytí a hlasitě sledují; ve Švýcarsku je to tak, že při loveckých zkouškách jsou psi testováni buď na srnčí, nebo na zajíce.
Každé zkoušky mají svého vítěze dne, pokud dva jedinci získají stejný počet bodů, vítězem dne je mladší z nich. Nakonec se každoročně vyhlásí kombinovaný vítěz – jedinec s nejlepšími výsledky na zkouškách i na výstavách. Je naší velkou radostí, že tímto kombinovaným vítězem se již dvakrát stal Czardas, jeden z několika bernských honičů, kteří do země původu odešli z naší chovatelské stanice.
Honič bernský
Honič bernský je mezi švýcarskými honiči jediný trikolor; žádány jsou černé plotny na bílém podkladě, krásně se vyjímá hnědé pálení nad očima a na lících. Srst má být krátká, hladká a hustá, tělesný rámec téměř čtvercový, hlava ušlechtilá. S našimi psy poměrně pravidelně jezdíme na klubové výstavy do Švýcarska a všimla jsem si, že tato barevná varieta je tam daleko méně zastoupena než v České republice, celkově se ale švýcarské klubové výstavy zúčastňuje tak 3 až 4 krát víc švýcarských honičů než na klubových výstavách našich.
Bernští honiči jsou vůči cizím zpočátku rezervovaní, což souvisí s jejich loveckou samostatností; ke „svým“ jsou ale milí a přátelští. Bernský honič je majiteli bezmezně oddán, má obrovskou schopnost empatie. Bez problémů se přizpůsobí chodu domácnosti, ale potřebuje se svými lidmi kontakt, na rodinném životě se touží aktivně podílet. Pro své vlastnosti jsou bernští honiči chováni také jako příjemní rodinní společníci; jde o psy smečkové, kteří za svou smečku považují celou rodinu. Jsou trpěliví, dobrosrdeční a neznají agresivitu, výborně si rozumějí s dětmi a snesou se s jinými psy.
Bylo by jistě pěkné, kdyby lovecká upotřebitelnost byla hlavní náplní života každého loveckého psa. Žijeme ovšem v jedenadvacátém století a možností původního uplatnění loveckých psů ubývá. Ruku v ruce s úsilím o zachování co největšího počtu druhů zvěře a se snahou o zlepšení jejích životních podmínek přibývá v právních předpisech omezení a zákazů. Snižuje se i počet plemen loveckých psů; nyní záleží především na tom, jak je typická povaha toho kterého plemene slučitelná s dnešním způsobem života.
Naštěstí existuje řada aktivit, které můžeme loveckému psu nabídnout náhradou za práci v lese. Bernské honiče potkáte kupř. na agility (a bývají velmi úspěšní) a na canicrossu, věnují se i dalším aktivitám, např. mantrailingu, takže skutečnost, že nejsou využíváni pracovně, nemusí nutně znamenat, že lovecké využití vyměnili za povalování.
Berňák není pro každého
Kouzlu těchto psů propadnete docela snadno a není to jen díky jejich noblesnímu vzhledu. Přestože dnes již zkouška lovecké upotřebitelnosti není podmínkou uchovnění psa, měl by si každý být vědom jistých úskalí. Samozřejmě osud svých štěňat mají v rukou především chovatelé, ti ovšem zároveň mají snahu je prodat.
Superlativy (snadná výchova, snášenlivost se psy, láska k dětem…), které čteme v některých inzerátech, nemluví o druhé stránce života s bernským honičem, o jejich „samostatnosti“. Pak se nešťastní majitelé obracejí na službu Psího detektiva. Co jsem tak na facebooku sledovala, zpravidla se výtečníci nakonec najdou nebo sami vrátí, ale někdy ta nejistota chvíli trvá.
Osobně mám psů několik a ne každému v tomto směru důvěřuji stejně. Jednoho totiž celou vycházku zajímá hlavně moje kapsa s pamlsky, nehne se ode mne, ani kdyby na cestě před námi panáčkoval zajíc, druhého pustím z vodítka v naprosto přehledném terénu a nespustím z něj oči ani na chvíli. Ani když psi nejsou pracovně vedeni, lovecký pud se neztratí.
Já sama se svými psy ke zkouškám nechodím, ale pokud jejich štěňata odešla k majitelům, kteří je pracovně využívají, nemohou si je vynachválit. Mám ve zvyku se „svými majiteli“ být v trvalém kontaktu a tak vím, jak to kde chodí. Na jedné straně třeba Euro v Kalifornii má k dispozici obrovský oplocený pozemek, ale když se pustí za jelenem, nic ho nezastaví. Na druhé straně Axa a Iris doprovázejí majitelku při jejích pravidelných vyjížďkách na koni a funguje to bez problému, přestože nejsou soustavně na očích.
Když někam odcházím, pravidelně dojde na strkanici u dveří, psi se snaží mne přemluvit, že jdeme přece všichni a umějí při tom být zatraceně přesvědčiví. Nejspíš si poklepete na čelo, ale vždycky jim vysvětluju, kam jdu a kdy se vrátím. Kdo je tedy optimálním majitelem bernského honiče? Člověk aktivní, který se svým psem rád tráví volný čas a jistý stupeň závislosti tomuto plemeni vlastní nepovažuje za překážku, ba naopak je mu spíše milý. Pes, který bydlí v pražském bytě a majitel se mu věnuje, může mít zajímavější život než ten, jehož světem je pouze zahrada u domu.
Je dobré vědět…
Určitě je vhodné se seznámit s plemenným standardem. Standard je pro exteriér čistokrevného psa něco jako zákon; popisuje jedince ideálního, dokonalého. Srovnání skutečnosti s tímto ideálem pak v praxi nacházíme např. v posudcích z výstav a v bonitačních nálezech chovných jedinců. Standard kromě popisu ideálu obsahuje také vodítko, jak se mají odchylky od něj posuzovat. Vyjmenovává nedostatky, které mají být penalizovány, avšak ještě jsou přípustné, a kategoricky zakazuje, co již přípustné není (kdo má tzv. vylučující vadu, není považován za představitele plemene a nesmí být zařazen do chovu).
Kdo ví, že nechce chovného jedince, a výstavy ho nezajímají, nemusí si tím lámat hlavu. Je ale přesto dobré znát trable, které bernské honiče provázejí, i tady platí všude je něco. Chov naštěstí netrápí „bezpapíráci“, k tomu určitě někdy došlo, ale nestojí to za řeč, není třeba varovat před vážnými nemocemi a jinými problémy z toho vznikajícími.
Na co dát pozor
V dnešní době je výška populace často na horní hranici a někteří jedinci ji i překračují (nic proti tomu, že vysokonozí psi jsou krásní, ale do standardu by se prostě „vejít“ měli). V situaci, kdy není extra výběr, pokud jde o krycí psy, se situace jistě nezlepšuje. Pokud vím, ve Švýcarsku se tomu čelí tím, že chovný pes nesmí mít víc než 57 cm, přestože horní hranice je 59 cm.
U nás se k tomuto problému přistupuje s jistou benevolencí. Na výstavách pak může dojít k překvapení, je-li pes diskvalifikován, ne každý rozhodčí k výšce benevolentní je. Na štěněti nepoznáte, jak vám vyroste, proto o výšku rodičů je rozhodně vhodné se zajímat (a pozor, problém se týká i šampionů). Standard v tomto ohledu žádnou toleranci nezná, výška pod či nad hranici v něm uvedenou je vadou vylučující, tzn. kdo neodpovídá požadované výšce, není standardní bernský honič.
Sem tam se narodí štěňata hnědá, což není barva standardní (má to co do činění s genetikou). Hnědá štěňata mají průkaz původu, ale nepřichází pro ně v úvahu výstavní kariéra a nemohou být zařazena do chovu. Může se stát, že ve vás někdo vyvolá dojem, že je jedno, je-li pes hnědý nebo černý, protože hnědá barva srsti není ve standardu uvedena jako vada (to jsem se dokonce dočetla v odborném časopise), ale standard přece jednoznačně říká, jak bernský honič vypadat má, a o hnědé srsti tam není ani slovo (kromě požadovaného pálení, to je hnědé).
Kdo ví, že bude chtít mít štěňátka, měl by se zajímat o to, zda pro svou fenku jednou najde vhodného krycího psa. V některých případech to nemusí být jednoduché. Naše fenka odcházela do rodiny, kde již měli psa, a bylo pro mne velkým překvapením, když se mi majitelé svěřili, že je to pro ně jediná možná volba, v té době se žádná jiná fenka do páru k jejich psu nehodila (v našem případě naštěstí šlo o štěňata po feně, kterou jsme přivezli z Holandska).
Závěrem
Můj oblíbený citát pochází z knihy Encyklopedie-plemena psů: „Švýcarští honiči se počítají mezi nejstarší zástupce honičů a je to ostuda, že těchto báječných psů stále více ubývá.“ Jeho autorem je Hans Räber, přední světový autor kynologických publikací, který žil ve Švýcarsku v letech 1918 až 2008. Teď záleží na nás, co pro tohle úžasné plemeno uděláme, jistě to stojí za to…
Psáno pro Zvířetník v lednu 2018
Osobní stránky autorky: www.bernsky-honic.cz
Foto: Miroslav Menšík, archiv Elise van Lambalgen, archiv Juanita Parisi, archiv Hana Kořínková, archiv Marianne Fuhrer, archiv Jiří Hrubeš
Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do bohaté fotogalerie!