Někdy neodolám a začtu se do diskuzí na facebooku či pod články na internetu. Sem tam autor končí svůj komentář větou „A teď (všichni) do mě!“. Je to zarážející zejména v případech, kdy nejde o žádné kontroverzní, extrémní či jinak těžko přijatelné vyjádření. Když jsem na to narazila poprvé, tak jsem dlouze dumala nad tím, zda se dotyčný opravdu chce pohádat, či se naopak hádky bojí. Nejspíš se ale jedná o odraz špatné zkušenosti, kdy jsou děti i dospělí lidé za svůj vyslovený názor často vysmíváni, jejich názor není přijímán s respektem, nýbrž je okamžitě shozen a zcela zamítnut, protože někdo jiný má na danou věc názor zcela opačný. Je to odraz toho, že si mnozí nejsme jistí sami sebou natolik, abychom svůj názor otevřeně vyslovili bez víceméně oprávněného pocitu, že se o něj musíme poprat.

Setkávám se s tím třeba na facebooku, kde sleduju několik skupin, zabývajících se zahradami, zahradní tvorbou. Občas jde někdo odvážně a s čistou duší tzv. s kůží na trh a ukáže fotky své zahrady či úprav kolem domu. Bývají to krásná, nápaditá a inspirující zákoutí, ale pochopitelně se objevují i úpravy, nad kterými rozum zůstává stát. Často ale jde jen o to, že tvůrci mívají dobrý záměr, ovšem postrádají jak cit pro míru, proporci a estetično vůbec, tak znalosti a zkušenosti, takže výsledek jejich snažení je kapánek „pumprdentlich“. (Toto půvabné vymyslel Ota Pavel /Jak jsem potkal ryby/ a znamená, že „Je to výborný, ale přitom to stojí za hovno.“)

Takže pumprdentlich je, když si někdo nasype kolem domu kamión kamenů, ale nedokáže je vysypat tak, aby vypadaly přirozeně, „jako ze života“. Ovšem v komentářích se málokdy objeví rada, co by se dalo vylepšit, nýbrž většina lidí napíše něco jako „příšerný kamenolom, kameny do zahrady nepatří, tohle bych si nikdy do zahrady nedal/a“. Jako by mnozí z nás netušili, že „proti gustu žádný dišputát“ a že kdyby všichni měli rádi vdolky a nikdo holky (či naopak), byla by na světě pěkná nuda. Na druhou stranu je ovšem nutné podotknout, že se často autor snímku i zahrady naježí, když někdo (dokonce na autorův výslovný dotaz a žádost o radu) napíše rozumnou a kvalifikovanou radu, která tazateli nejde pod fousy, a tak označí odpověď za „nenávistné hejty“.

Jako bychom opravdu ztratili dovednost nejen si naslouchat, ale dokonce si uvědomit svá vlastní očekávání. Protože třeba ve skutečnosti nedávám fotku proto, abych se poradil, ale chci se nenápadně pochlubit, protože jsem na své dílo pyšný a mám z něj radost. Je to moje dílo (či můj názor) a mám potřebu ho veřejně prezentovat, stejně jako mají druzí právo, aby vyjádřili, že se jim to nelíbí (či s mým názorem nesouhlasí). Jenže když napíšu „a teď všichni do mě“, tak dopředu dávám najevo, že o žádné názory druhých vlastně nestojím. Nehodlám o nich nejen diskutovat, ale vůbec je nechci slyšet a přemýšlet o nich.

Je mi jasné, že pár diskuzí na internetu nemá směroplatnou vypovídající hodnotu, nicméně mimo ostřílených až profesionálních diskutérů, kteří si psaním komentářů krátí život, se do debat zapojují lidé zcela nepochybně hodní, starostliví rodiče i prarodiče, poctiví občané, kteří ale, když na to přijde, by pro slovíčko vyloučili ze svých nejen facebookových přátel polovinu lidstva.

Neochota zamyslet se danou skutečnosti, neochota přijímat nové věci, protože nejsou vyzkoušené a proto mohou překvapit, a také mohou ode mě vyžadovat, abych vynaložil nějaké úsilí, to vše se dá snadno zneužít lidmi, kteří dokážou zneužít cokoli. Mám na mysli zejména některé typy politiků manipulujícími lidmi, kteří stojí zejména o to, aby se věci stále děly tak, jak se děly vždycky. A pokud by mělo dojít ke změně, tak musí být taková, aby se jí nemuseli bát. Což, alespoň tak to vnímám, naopak jiným typům politiků vůbec nedochází.

A teď do mě, přátelé, protože, ač jsem to původně vůbec neměla v úmyslu, zabrousila jsem až k politice, což se tady nedělá. Zjevně hřeším na to, že Lika je na dovolené a pánbůh je vysoko, jako bych nevěděla, že všeho jen do času.

 Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/