Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Děkuju vám za přečtení i za vaše komentáře.

Spousty diskuzí se nezúčastňuju, ale zato si se zájmem přečtu, co si o daném tématu myslí lid obecný. A občas je to neskutečný...

"A teď do mne" často píší v diskuzích lidé, kteří nesouhlasí s mnohokrát veřejně prezentovaným názoem, který je údajně "jediný správný a možný". A nebo ten Vavin případ. Ale stejně to obvykle vede k ohnivé řeži.

Sociální sítě a diskuze na nich nejsou pro každého a pro mne už vůbec ne.Jsem ráda,že mohu diskutovat ve vybraných skupinách,kde respektuji názory jiných a jiné a nedočkávám se ponižování od trollů,ne že by mi na nich nějak záleželo ale překvapuje mne ta jejich frustrace na úkor jiných a taky mnohokrát blbost a nevzdělanost ve všech směrech,takže v rámci duševního zdraví nechávám bez povšimnutí, to oni s tím pak musí žít a to jim fakt nezávidím. Vave díky! Souhlas!Respekt!

FB nemám a zásadně čtu komentáře jen na "našich" zvířecích fórech. A když se náhodou do nějakých komentářů podívám čistě ze zvědavosti, tak je z 99% nedočtu do konce a zásadně nepřispívám. Do očí by si to ti lidé asi fakt neřekli. Někdy si říkám, jak to mohli naši vydržet, když jsem v 15 zmizela na intr, navíc do Prahy a přijela za týden, pak za 2 týdny, pak když mi došlo všechno prádlo, co se nedalo přeprat v ruce.... Přežili a asi byli víc v klídku než já, když se nemůžu dovolat synovi.

Uf, už před časem jsem si sama sobě domluvila, že tzv. diskuze nikde mimo Zvířetník číst nebudu. Pro moje duševní zdraví je to tak lepší.

Jinak máš samozřejmě pravdu, Vave...

Hezký den všem,

Vave díky za tohle zamyšlení. Jak trefně popsáno. Za to po tobě nikdo kamenem rozhodně nehodí.

Taky občas čtu diskuse pod články (na FB nikoho nesleduju, mám účet pouze kvůli messengeru v mobilu), ale v těch diskusích pod články, pokud to je nějaké téma, kde mám potřebu něco říci, napíšu komentář, ale tam, kde už rovnou vidím "ping-pong" protichůdných názorů s tunou palců dolů a tunou srdíček nahoru, tam obvykle nepíšu vůbec nic, protože to už mě nebaví ani číst. Někdo má prostě tolik času, aby přispíval všude možně a rád se hádá. To já zas naopak nesnáším. Jsem schopná se pohádat za něco, o čem jsem přesvědčená, ale nikdy se nesnižuji k urážení protistrany. Skoro 20 let práce na úřadě s lidmi mě už naučilo ustát v klidu i někoho, kdo na mě řve a nadává. Jak ale píše Xerxová...z očí do očí si tolik lidí netroufne vyjádřit to, co běžně dělá na sociálních sítích... Ze zkušenosti mohu říci, že pokud člověk zvládne naštvanou protistranu rozdýchat, přiměřeně se usmívá, dává najevo pochopení a snahu pomoci, druhý obvykle roztaje a odchází již uklidněn, a to i přesto, že se jeho žádost nešlo vyřídit tak, jak si přál....

Zlatá slova! Mně se osvědčovalo se při jednáních usmívat a zejména na úřadech ze sebe dělat tak trochu blbečka. Což jsem ani nemusela, protože papíry, které se týkají mě, mě dokážou ochromit. Není nad to, když mi složitější věci někdo ochotně a kvalifikovaně vysvětlí. Takže vřelý dík všem takovým úřednicím a úředníkům, na které mám zřejmě štěstí.

Před pár dny bylo na NP hezké shrnutí na téma kterak diskutovat a kterak ne:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/inter...

Přečetla jsem si - bohužel, u mnohých diskusí se nedodržuje už bod jedna, o ostatních nemluvě. Jak jsem ráda, že tady či na Dedeníku je příjemno... i když ta osmička taky kulhá, ale tady to vůbec nevadí , ba tady se to přímo vyžaduje

hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům

je známou věcí, že v anonymní diskuzi si lidi dovolí podstatně víc, než by si dovolili při setkání z očí do očí. A taky je fakt, že pro pravdu se člověk nejvíc zlobí...Taky diskutuju - ale snažím se být nad věcí a držet se faktů a zkušeností. A hlavně diskuze nejsou pro mě středobodem mého bytí - a klidně diskuzi ze své strany utnu. Nemusím vyhrát... Svět není černobílý - a spousta lidí má bohužel jen dvoupolohový přepínač "dobře - špatně" a nic mezi tím.

To dobře-špatně asi nejvíc souvisí s malou sebedůvěrou, s vnitřní nejistotou. Dobře-špatně nebo ano-ne slouží jako berličky, člověk musí být v síle, aby kolem sebe nechal vířit ten bambilion možností, ze kterých se skládá svět. Jenže mnohdy si to vůbec neuvědomujeme, že to tak je. Tady si myslím, že by měla hodně zapracovat mimo rodiny taky školka a škola, kde dítě tráví spoustu času. Bojíme se o malé jistoty, které ani jistotami nejsou - to už je ale na dlouhé a jiné povídání.