9.8.2020 | Svátek má Roman


PSI: Příběh s dobrým koncem

24.2.2020

Když máte chalupu na samotě v lese, do nejbližší vesnice je to dobrých 5 kilometrů, je protivně studený a deštivý večer brzkého jara, rozhodně nečekáte, že na zahradě najdete malého, rozcuchaného, hubeného a nešťastného tvora, který trochu připomíná psa a hodně se vás bojí.

Ten postarší bručoun, kterému se tohle přihodilo, se na něj netvářil ani trochu přívětivě. „Když to nakrmíme, už se toho nezbavíme“, prohlásil věštecky. Jeho žena oponovala, že pokud „to“ někdo nenakrmí, brzo to očividně umře a to že ona nedopustí. A tak naplnili misku tím, co spíž dala, položili ji na zápraží a za oknem čekali. Trvalo docela dlouho, než stvoření potlačilo strach, během pár sekund vdechlo, co mu přichystali, a odběhlo se schovat pod keř k plotu.

Nalezená Bety má své doma

„Co s tím budeme dělat? Vždyť tu jsme jen na noc, abychom naložili lyže cestou na hory!“ Bručoun přemýšlel nahlas, protože mu stvoření připravilo dilema – nechat si to nemůžeme, nechat to umřít by mu žena ani svědomí neodpustilo. Google našel nejbližší útulek a bručoun vymyslel plán. Navzdory strachu se stvoření podařilo nalákat na další žvanec natolik blízko, aby se jej podařilo chytit do staré volejbalové sítě a pevně zavinuté do starého ručníku v náručí ženy - jakékoli přepravky nemaje - převézt do útulku za neustálého doprovodu mantry „proboha, to je ale smrad!“.

V útulku konstatovali, že je to dva-tři roky stará fenka, něco z teriéra, něco z jezevčíka. Podle vychrtlosti a zablešenosti to vypadalo, že ji někdo už před drahným časem do lesa prostě vyhodil. Bručoun zanechal i se stvořením v útulku nějaký ten obolus a odfrčel lyžovat. Cestou ještě zavolal do hospody ve vesnici starému známému, že kdyby někdo hledal ztraceného psa, najde ho v útulku. Co kdyby…

Lyžování miloval, i proto si přes velkou zaneprázdněnost každý rok udělal na týden čas. Ale nějak se mu tentokrát mezi alpská panoramata, jiskřivý sníh a slunečnou oblohu pletlo dvé tmavých, k smrti vyděšených oček. Na konci pobytu se ho večer u planoucího krbu a dvojky vína žena zeptala: „Taky na ni pořád myslíš, že jo? Ty jseš sice starý bručoun, ale znám tě čtyřicet let…“

Při návratu na chalupě uložili lyže a pak místo k domovu odbočil bručoun směrem k útulku. Vykoupané a ostříhané stvoření nepoznali, zato ono je poznalo natolik, aby – prý vůbec poprvé – zavrtělo slabě ocáskem. Jejich osud byl zpečetěn.

Začali jí říkat Betynka a museli ji naučit úplně všechno. Bála se všeho a všech. K smrti ji děsil smeták a zvýšený mužský hlas… Dnes je to ten nejoddanější, nejvděčnější a nejhodnější pes, jakého si umíte představit. Bručoun ji každý den bere s sebou do kanceláře, kde má pelíšek u stolu a zahrádku na vyběhání, kdykoli si u dveří ňafne (a bručoun si chce zakouřit). Zůstala sice bázlivá, ale stačí pár vlídných slov a podrbat se nechá ráda. Poslouchá jako hodinky, od nohy se na povel nehne i bez vodítka, odvoláte ji od čehokoli, dokonce i od sousedovic kocoura.

Když se za rok bručoun se ženou chystali zase na hory, řešili problém, co s Bětkou. Zaměstnaní synové pomoci nemohli, psí hotel s její povahou zavrhli. Bručoun prohlásil, že asi nikam raději nepojedou. A tak jsem se navzdory tomu, že jsem nikdy psa neměla, nabídla jako hlídací teta. Jsme s Betynkou spolu vlastně denně, chodíme s bručounem často společně na oběd (Betynka dostane vždy poslední masité sousto pod stůl), kancelář mám naproti a jako k jediné z kolegů ke mně hojně chodí na návštěvu, služební auto jsem zdědila po bručounovi, takže ho Bětka taky zná, a se zbytkem si nějak poradíme.

V první fázi to bylo odmítnuto, že prý přece nemůžou takhle otravovat. Ale nakonec uznali, že někdo, koho Bětka zná, má ho ráda a může s ním být většinu dne ve známém prostředí, je nejlepším řešením. Na poprvé to samozřejmě nebylo tak úplně bez problému, ale letos si s Betynkou vzájemně užíváme její týdenní (zimní i letní) „dovolenou“ u mě už pátým rokem. Je ten nejlepší parťák na túry kamkoli a bručounovi posíláme vychechtaná selfíčka.

Neříká se tomuhle happy end?

Sepsala Lenka, dlouholetá zabukistka :-)

Foto: Lenka

Lenka Neviditelný pes


Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život
Golfová noha: Příběh Elišky, která se s ortopedickou vadou bude potýkat celý život

Ročně se v Česku narodí až 200 dětí s ortopedickou vadou nazývanou golfová noha. Jedná se o vrozenou vadu, kterou lékaři většinou odhalí už v...