Je to vděčné téma - hovory do mobilu. Lidi jsou na jednu stranu hákliví na své soukromí, ale vytrubují do světa věci, že by se jeden divil.

V tramvaji jsem stála nad pohlednou, velmi upravenou paní. Do mobilu hovořila velmi, velmi hlasitě: „Ty sis tu náplast sundala? A jak to vypadá? Jo žluté? A do zelena? A že to mokvá? A zkusilas to sloupnout...?“ Když hovor pokročil k tomu, jestli a jak to smrdí, prodrala jsem se vozem co nejdál, ale i tam ke mně dolehlo: „Jesti ti z toho teče krev...“ Kristovanoho, madam, pošlete ji už konečně k doktorovi!

Anebo na ulici jde přede mnou stejným směrem jako já borec, který mocně duní: „Tyvole Jitko, takže už jedu k tobě.“... „Jak nemám jezdit? Tyvole dyť jsme byli domluvení?“... „Tyvole Jitko, to se se mnou jako rozcházíš?! Tyvole to nemyslíš vážně tyvole?? Tyvole tyvole Jitkoooooo...“

A to nemluvím o častém předůležitém hlásání, kde všude byl Luďa, Mirek a Pepa, jestli sbalili Irenu a v jakém stavu se vrátila Denisa. Hlásná trubka nakonec zaklapne mobil a zhnuseně na mě upře žulový zrak: co posloucháš, bábo?

Ne že bych si stěžovala, nakonec svým způsobem vlastně takhle držím prst na tepu doby :-)

Zajímalo by mě, co nejkurióznějšího jste se takhle dozvěděli, ať jste chtěli nebo ne.

A jelikož je tohle obvyklý všeobecný víkendový pokecník, pište sem o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.