Tohle povídání jsem nazvala „Mezi nebem a zemí – Terezka a ti druzí...“ Mohli bychom tomu asi říkat i jinak. Snad poněkud „vědečtěji“ – mezidruhová telepatie, to pro ty z nás, co neuznávají to, co alespoň trochu nejde podložit nějakým „rozumným“ vysvětlením. Budu moc ráda, když se se mnou i ostatními podělíte o podobné zážitky, které se staly vám, nebo je znáte z vyprávění svých známých...

Svoje vyprávění začnu u Terezky. V roce 2008 jsem na přelomu srpna a září trávila dovolenou u kolegyňky v Paříži, kde byla ona služebně. Když jsem se vrátila domů, lezlo z dětí jak z chlupaté deky, že v minulém týdnu se ztratila naše tehdy 3letá kočička Terezka. Ani Petr, ani Lucie netušili přesně, kdy a jak se to stalo, ale postrádali ji asi od středy. To, že by snad utekla při otevírání dveří od bytu na chodbu, jsem rovnou zavrhla a nejpravděpodobnější se mi zdálo, že vypadla nebo vyskočila z okna. Byla jsem přesvědčená, že je mrtvá, a hledala jsem nějakou stopu kolem našeho domu. Pak mi v práci kolegové navrhli, ať se zkusím poptat v pražských útulcích.

Terezka

Kontaktovala jsem tedy útulek pro kočky v Měcholupech, kde mi dali naději – také považovali za pravděpodobné, že vypadla, či za něčím skočila z okna, a znali případy, kdy kočka přežila pád z pátého patra i bez zranění. Náš byt byl v patře třetím. A dostala jsem ještě radu – nevzdávat to; jít hledat v době, kdy už nechodí ven pejskaři a kdy ještě nechodí ven pejskaři. Pokud pád přežila, bude spíše dezorientovaná, vyplašená z neznámého prostředí, ale bude se zdržovat poblíž.

Vyrobila jsem letáky s fotkou a popisem, vylepila je v okolí. A každý další den jsem si řídila budíka na půl třetí v noci a vyrážela na obchůzky kolem našeho i sousedního bloku domů... (Tohle moje sdělení připadalo zvlášť vtipné právě kamarádce, u které jsem byla na dovolené. Totiž po příjezdu do Paříže jsem ji informovala, že mi další naše kolegyně před odjezdem z Prahy kladla na srdce, ať se proboha nezdržuji v ulicích Paříže po setmění, abych tak předešla případnému přepadení či okradení :-). Musím ještě podotknout, že náš dům i sousední jsou vlastně oba v bezprostřední blízkosti Kunratického lesa.

Proč o tom vlastně píšu? Tedy vlastně si následující příhodu nejsem od té doby schopná jednoznačně vysvětlit. Myslím, že jsme v tu chvíli prostě byly na sebe nějak napojené, na stejné vlně, že volala o pomoc. V týdnu, kdy jsem trávila dovolenou u kamarádky, ve čtvrtek nad ránem, mne vzbudilo hlasité mňoukání, ale ne naříkavé, bolestivé, ale řekla bych spíše takové „naléhavé, důsledné, neodbytné“. Vlastně jsem spíš ještě spala, než byla vzhůru, ale vím, že se mi to jen nezdálo.

Pomyslela jsem si, že je nejspíš v některém pokoji, kuchyni zavřený náš kocour Adéla a dožaduje se otevření dveří (dost často to dělával, zřejmě v jeho věku – víc jak osmnáct let – už pro něj bylo obtížné na kliku si vyskočit, stisknout ji svojí vahou dolů a dveře otevřít, jak to dělával roky), a tak mňouká, až se domňouká. Tak si říkám, holt budu muset přece jen vstát a otevřít mu, v tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem doma, dokonce ani v Praze... Celé se mi to vybavilo právě po příjezdu z dovolené domů, kdy jsem zjistila, že se Terezka ztratila...

Obcházela jsem tedy v noci dál okolní paneláky, rozmístila pár mističek a doplňovala do nich granulky; občas byly misky prázdné, jestli ale jejich obsah likvidovala Terka nebo jiný kočičí bezdomovec, nebo třeba ježek, samozřejmě nevím. Někdy jsem šla hledat i přes den, a to jsem s sebou brala buď na vodítku Adélu, nebo na volno westíka Scottyho... Sousedka mi dala tip na dvě paní, co na sídlišti krmily toulavé kočky, a od jedné z nich jsem se dozvěděla, že mezi jí známými kočkami se v posledních dnech objevuje i jedna, kterou nezná a odpovídá mému popisu.

Neuplynul ani týden a já v noci narazila na malou černou kočičku, která se ale držela vpovzdálí, na zavolání a zamňoukání se sice zarazila, otočila, ale abych se k ní přiblížila, to mi nedovolila. Věděla jsem, že Terka ani doma nemá ráda, když ji někdo bral na ruku nebo jinak omezoval v pohybu.

Pak jsem na ni jeden den narazila při společné vycházce se Scottym. On v jednu chvíli vběhl pod keře rostoucí kolem domu a já je za chvíli uviděla – psa a kočku, jak se vzájemně očuchávají... to už jsem nebyla vůbec na pochybách, že jde o Terezku, cizí kočka s cizím psem by se asi k sobě chovali úplně jinak. Ale opět utekla. Tak to šlo skoro celé tři týdny. Pomalu jsem už ztrácela naději, že se mi ji podaří odchytit. Rozhodla jsem se ještě obrátit na odchytovou firmu a dohodla s jejich pracovníkem „akci“ uskutečnit po víkendu, z důvodu jejich vytížení. Říkala jsem si, když se nezdaří, jestli se rozhodla pro „svobodný“ život, dobrá, nebudu jí bránit.

V pátek večer před víkendem na mne zvonila sousedka, že Terezku zahlédla kousek od domu, jak se schovává pod auta. Tak jsem tentokrát vyrazila ven spolu se synem Petrem a kapsičkou Whiskas. Došli jsme na místo a viděli ji. Petr jí odsypal část obsahu kapsičky na schody poblíž, přiblížila se a hltavě spolykala nabízené kousky masíčka. Znovu jí přidal další várku. Opět si vzala. No a na potřetí ji pak i odchytil. Normálně váží maximálně ke třem kilům, teď po třech týdnech venku byla o víc než kilo lehčí. Sotva jsme ji v předsíni pustili z náručí, bylo znát, jak je šťastná, že je doma, v teple, v bezpečí. A jakou radost měli druzí dva chlupáči, Adéla se Scottym!

Druhý zážitek, který bych zařadila do stejné „škatulky“, se mi přihodil o pár let později. Moje bývalá kolegyně Maruška krmí roky ve vnitrobloku domu, kde bydlí, toulavky. No a jednoho dne mi zavolala, že na zahradě je mezi „jejími“ kočkami siamka, která má dvě koťátka. Otcem byl nejspíš černý kocour, který siamce nedal pokoj, ani když se koťata narodila, jedno černé, druhé se siamskými znaky. A tak matka, buď věčným zdrháním před tím černým náruživcem, nebo z jiného důvodu, vyhublá, ztratila mléko a po nějaké době černé kotě uhynulo. A právě tehdy mi Maruška volala, jestli bych nevěděla o někom, kdo by se druhého, zbylého kotěte ujal.

Sněhurka

Ne každý je ochoten si udělat dlouholetý závazek; někdo už kočičku nebo pejska má; jiný by si zvíře nepořídil vůbec. I přesto, že jsem v té době měla Terezku a Scottyho, pro kotě jsem si dojela. Od Marušky jsem jela rovnou na veterinu... tady kočičku (byla to opravdu ona, s Maruškou jsme se nezávisle na sobě shodly na jménu Sněhurka) prohlédli, odhadli věk kolem šesti týdnů, možná i méně; konstatovali, že tak malé kotě vyžaduje velkou péči, mléko pro koťata, pravidelné krmení, masírování bříška... A i tak není jisté, že se ho podaří zachránit... Rozhodla jsem se to nevzdat.

Díky pochopení mé paní ředitelky jsem mohla mít Sněhurku s sebou v kanceláři a starat se o ni tak během celého dne. Zprvu vše vypadalo nadějně, ale asi třetí den začala Sněhurka hůře dýchat, tak jsem ji popadla a běžela na veterinu. Šlo o zápal plic, kterým kotě nejspíš už trpělo za svého pobytu venku. Sněhurku si na veterině nechali, nasadili kapačky a nezbytné léčení. Myslím, že to bylo třetí den poté, kdy se mi v noci zdál zlý sen: byla jsem ve vodě, pod hladinou, netopila jsem se, jen jsem silně vnímala, že se potřebuji nadechnout a musím se dostat co nejrychleji nad hladinu... Bylo to tak silné, že jsem se v posteli ze spaní z lehu až posadila, probudila se a uvědomila si, že je to celé jen hnusný sen... Ráno mi volala paní doktorka z veteriny, že Sněhurka bohužel svůj boj o život prohrála, v podstatě se udusila... neprožívala jsem v noci ve snu právě tento pocit?

A do třetice – v roce 2012 byl na veterině s těžkým zánětem slinivky hospitalizován Scottík. Krátce předtím, než mi kolem půlnoci zazvonil telefon a na druhé straně sluchátka byla ošetřující veterinářka, která mi oznámila, že je konec – mne ze spaní probral takový zvláštní zvuk: nebylo to, jako když někdo ťuká na okno, ani zaškrábání na sklo – ale spíš jakoby trojí krátké klepnutí drápky o sklo okna...

Scotty

Určitě nebudu sama, kdo má podobné zážitky. I když se možná dají rozumně a realisticky vysvětlit, přece jen mi přijdou zvláštní...

Foto: autorka