21.9.2021 | Svátek má Matouš


105 PLUS: Domácí mazlíček

12.8.2021

Dnešní chování našich koček mi připomnělo, že mám v notýsku stále ještě zapsaných pár témat, které jsem od vás na svou žádost před časem dostala. Jedním z nich je právě téma domácí mazlíček.

V současné době máme doma dvě kočky. Mikeše, který má v očkovacím průkaze zapsáno datum narození 18. srpna 2007. To je pochopitelně jen veterinářův odhad, protože Mikeš se narodil v jakési rouře na zahradě jedné psychiatrické léčebny k velké radosti tehdejších klientů, kteří celou rodinku opečovávali a koťata vymazlili. Jedno z nich pak moje neteř, zdejší lékařka, věnovala svému otci k narozeninám, a protože se ukázalo, že to nebyl tak úplně vhodný dárek, využila jsem situace a Mikeš se přestěhoval k nám. Za měsíc k němu přibyl Bertík, stejně starý kocourek, narozený pro změnu na statku. Na rozdíl od Mikeše zažil Bertík jako koťátko velký hlad a do depozita se dostal ve velmi zuboženém stavu, pro jeho sestřičku už to bylo bohužel pozdě.

Kočky, 2021

O tři roky později se ke mně začátkem září na předpanelákové zahrádce přitočila asi pětiměsíční kočička. Podle všeho se jednalo o kotě, které si někdo přivezl z prázdnin domů, ale pak se nejspíš ukázalo, že škrábe nábytek a možná i čůrá tam, kde nemá, možná proto, že musí být v bytě přes den samo. A tak se malá želvovinová kočička ocitla na ulici. Na dva tři dny, protože pak našla domov u nás. Suverénně přehlížela naše kocourky, nebála se skorokníračky Anky, záchodek si našla hned a dveřmi na balkón prolezla okamžitě, jakmile viděla, že tudy prošli kocouři. Kočička dostala jméno Rozárka.

Anka s Bertíkem, dva černí parťáci (no dobře, Bertík byl černobílý) už spolu zase lehávají na jednom pelíšku tam za Duhovým mostem. Anka nás opustila v březnu 2017, tedy v roce, kdy jsme se rozhodli přestěhovat na venkov, a s Bertíkem, který trpěl cukrovkou a následnými komplikacemi se srdcem, jsme se rozloučili před rokem. Mikeš s Bertíkem spolu vyrůstali od doby, kdy jim byly asi tak dva a půl měsíce. Milovali se, spávali spolu v objetí, nebo alespoň vedle sebe lehávali, i když jako mladší častěji.

Vždycky jsem se bála, když jeden z nich odejde, jak to ten druhý ponese, zda nebude příliš truchlit. Když jsme totiž museli nechat uspat Anku, Bertík byl skutečně pár týdnů velice smutný, s Ankou k sobě měli nejblíž. Ale Mikeš mě překvapil, naopak se mi zdálo, jako by po Bertíkově odchodu spíš ožil. Možná to bylo tím, že Bertík byl dlouho nemocný, nejspíš už nějakou dobu předtím, než jsme na to přišli. A Mikeš s Rózkou to jasně museli vědět. Rózka, která si dříve občas na Bertíka vyskakovala a proháněla ho po bytě, ho začala šetřit, a dokonce jsem je viděla, jak leží vedle sebe a čistí si navzájem uši. To všechno také ještě předtím, než jsme přišli na to, že Bertík má cukrovku. A ještě později Rózka Bertíka spíš ignorovala.

Největší změnou po Bertíkově smrti bylo to, že se Mikeš odvážil na „horní stezku“, tedy na přechod nade dveřmi po úzkých poličkách mezi vysokými skříněmi. Mikeš nikdy neměl důvěru k výškám. Ještě v pražském bytě ukázněně sedával na rohu stolu v kuchyni a koukal, jak mu na lince připravuju jídlo. Když k nám po měsíci přišel Bertík, stejně starý, ale o fous menší, okamžitě ze stolu přeskočil na linku a vrhal se na jídlo dřív, než jsem ho stačila z konzervy vyklopit. Mikeš byl sice rád výš než všechny ostatní kočky, ale nahoru lezl rozvážně a hlavně se ze svého místa nevrhal kaskadérsky na vánoční stromek či na nižší pelíšek, jako to s oblibou předváděl Bertík. Nyní tedy Mikeš hladce dokáže proběhnout celou horní cestu, ne jenom tu část, kde se chodí po horní desce skříněk, tak jak to uměl Bertík okamžitě.

Kočky, 2021

Mikeš je stále velký mazel, který mi nejraději leží na hrudníku, hlavu položenou přes mé rameno, takže nemůžu ani číst, ani psát na notebooku, jen mu můžu foukat do kožíšku a doufat, že nebudu mít příliš chlupatá prsa, ani příliš nových dírek v triku. Naučil se spát u mě v posteli, alespoň část noci, a také pravidelně přichází nad ránem, aby se mi stočil u hlavy. Postel dříve bývala Bertíkovým útočištěm. Nejraději měl, když jsem ležela na zádech a mezi skrčenýma nohama jsem mu vytvořilo hnízdečko.

Rozárka k nám přišla tak trochu dost proti Vaškově vůli, což okamžitě rozpoznala, proto se ho rozhodla zbožňovat a bydlet s ním v jeho pokoji. Když leží u mě na škrabadle a Vašek vejde do dveří, okamžitě vyskočí na nohy, začne se kroutit jako bajadéra, leze nahoru dolů, visí hlavou k zemi a u toho všeho kvrká a vrká, jen aby si jí všiml a podrbal ji. A je živým důkazem toho, že vytrvalost růže přináší, protože Vašek, ačkoli by to jen nerad přiznával, už dávno ztratil svou odměřenost a tu svou strakatou holku má prostě rád. Přestože ho občas terorizuje, jak Vašek tvrdí. Chodí mu před monitorem, lehává na klávesnici, uklízí mu věci na stole a se stolu a ze stoličky, kterou Vašek používá jako noční stolek, mu shazuje vše, co na ni podle Rózčina názoru nepatří. To jest všechno mimo ni samu. A je jedno, jestli se jedná o telefon či elektronickou knihu, všechno letí na zem. Ostatně, v případě telefonu jsem s ní zajedno, ten na noční stolek rozhodně nepatří.

Rózinka je vůbec chytrá, nejbystřejší ze všech koček. Dvířka ve dveřích pochopila hned a poradila si okamžitě i s těmi těžšími na balkón. Neotvírá je hlavou, jako to dělali oba kocourci, ale pomáhá si tlapkou. Stejně tak dokáže otevřít všechny přivřené dveře a projít jimi. A vůbec, nikdy neprolézá kočičími dvířky, když jsou dveře pootevřené, kdežto kocouři chodili malými dvířky, i když mohli mnohem pohodlněji projít okolo dveří. Rózka si umí rozhrnout záclonu i závěs, spolehlivě si najde průchod, i když jsou shrnuté hodně k sobě. Kdežto Mikeš, když zatáhnu závěsy tak, že se trochu překryjí, je schopen před závěsem sedět a smutně žalovat, že mu někdo zazdil průchod. Dokonce i když vidí, že Rózka prošla, tak ho nenapadne jít průchod hledat.

Kočky, 2021

Ovšem co se týče jídla, jsou obě pohlaví učenlivá asi stejně. Když jsem začala krmit Bertíka diabetickou stravou, občas jsem mu servírovala porci z 200 gramové konzervy. Dávala jsem mu ráno jen polovinu a tu druhou večer. Aby nebyla studená z lednice, zalila jsem hmotu horkou vodou z konvice a rozmíchala do kašičky. Nakonec jsem to tak dělala s veškerým jídlem, aby se Bertík dobře najedl, než mu budu píchat inzulin. Brzo se všechny kočky naučily, že když cvakne konvice, bude jídlo. Jelikož jsem stará kafařka, tak se nejdřív do kuchyně dost nalítaly, než si zvykly, že smysl to má jen v osm ráno a v šest večer. První na to pochopitelně přišla Rozárka, jak jinak.

A dnes mě Mikeš s Rózkou překvapili znovu. Začala jsem v kuchyni připravovat rajčata na zavaření. Najednou oba přiběhli, nejdřív Rózka a hned za ní Mikeš, a svorně se mi usadili k noze. Rózka pak dokonce vyskočila na linku a šla se podívat, co dělám. Nechápala jsem, ale pak mi došlo, že jsem si před krájením rajčat brousila nůž, stejně jako to dělám před krájením masa. Oba chvíli v kuchyni nadějeplně čekali, než jim došlo, že opravdu krájím jen zeleninu, a pak svorně znechuceně odešli.

Mají nás zkrátka přečtené. Vždycky mě fascinovalo, jak naše první fenka Píďa zcela neomylně poznala, že půjdu ven. Tehdy ještě u nás na sídlišti byl v každé druhé kočárkárně nějaký obchůdek, potraviny, zelenina, papírnictví, nebo jsem vybíhala vynést odpadky, a Píďa vždy chodívala na volno se mnou. Často jsem v kuchyni zjistila, že mi to či ono chybí. Bylo ale třeba ještě něco dodělat, dojít si na záchod, vypnout polévku – a celou tu dobu už Píďa seděla u dveří a čekala. Říkávala jsem, že si nasazuje batůžek dřív, než mně samotné dojde, že budu muset vyběhnout ven. A dělala to, i když jsem s ní šla na velkou procházku. Vždycky to věděla dřív než já.

Mikeš má nemocné ledviny, ale i kdyby tomu tak nebylo, přece jen už není nejmladší. Zakazuju si myslet na to, co nás nevyhnutelně čeká. Zkrátka je tady a teď. Nikdo nevíme, co bude zítra. A dnes, dnes tu máme své domácí mazlíčky, je nám s nimi dobře a věřím, že jim je zase dobře s námi.

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://www.vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !