Asi tak před rokem jsem navštívila výstavu koček, abych se pokochala těmi krásnými pěstěnými kožíšky. Mainské mývalí kočky byly moc pěkné, ale dle mého vkusu se žádná nemohla vyrovnat těm, co máme doma. Až najednou, z čista jasna, z jedné výstavní klece na mě hleděl Pan Kocour. On nehleděl, on na mě shlížel, jako by byl králem celého výstaviště. Byl nádherný. Obdivně jsem vzdychla. Ta obrovská hlava, vševědoucí pohled, hustý límec a dlouhé štětičky na uších... Krémové zbarvení mu dodávalo vzhled sebevědomého lva. Charizma toho kocoura vyzařovalo přes mříž klece až ke mně. Ano, byl charizmatický. Úplně jako náš Calibos.

„Jak se jmenujete, pane kocoure?“ optala jsem se zdvořile a mrkla na cedulku. Aslan. Jak vznešené! Věděla jsem, že pokud někdy budu shánět mainské mývalí kotě, musí mít v rodokmenu Aslana. Vzala jsem si z hromádky vizitek jednu, abych zjistila, že chovatelská stanice, odkud Aslan pochází, se nachází ve stejné ulici, kde bydlí moje babička. No vida, příjemné překvapení.

Na konci srpna se stalo něco nečekaného. Můj osudový kocour Calibos neboli Kalíšek se večer vrátil ze zahrady domů, spokojený jako obvykle, bez jakýchkoli známek toho, že něco není v pořádku. Dal si pár granulí, pak se rozběhl, udělal dva skoky, spadl na bok a zůstal ležet. Byl na místě mrtvý. Srdíčko mu vypovědělo službu náhle v jeho pouhých osmi letech. Byl to pro nás šok. Během několika vteřin odešla výrazná kočičí osobnost, náš první kocour, jedinečný a nenahraditelný Pan Calibos. Žádný další kocour už nebude takový, jako byl on.

V našem domě je tolik jiných zvířat, a přesto bylo po Kalíškovi najednou tak prázdno a smutno. Vzpomněla jsem si na Aslana. Nerozhodně jsem sedla k počítači a vyhledala stránky chovatelské stanice. V nabídce koťat byl zrovna jeden vrh přímo po samotném Aslanovi! Koťata už byla dost stará, takže jsem myslela, že budou zadaná. Navíc, mainské mývalí kočky se obvykle vyskytují v barevných variantách s nejrůznější kresbou a mramorováním, tedy nic, co by vypadalo jako Kalíšek. Přesto jsem zvědavě rozklikla více informací o tomto vrhu. A zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Byl tam. Kocourek Natan, černý, volný.

...

Koncem října přišel Natánek do naší smečky. Koťátko, které už předrostlo dospělé Felísky. Koťátko s hebkou srstí a neuvěřitelně dlouhým ocáskem. První tři dny trávil malý kocour za postelí, protože poprvé v životě viděl a hlavně slyšel psy. Moc se jich bál. Nakonec ale zvědavost zvítězila a on začal systematicky prozkoumávat každý milimetr svého nového domova, hrát si s Pepitem, spinkat vedle Haničky (k její nelibosti), očenichávat se s Ravenkou a honit se s Najtynkou.

Seznamování s Pepitem

Podobnost jmen Natan a Najty nám dělala starosti od samého začátku. Vymýšleli jsme různé varianty kocourkova jména, ale nakonec jsme to nechali osudu. Ono to nějak samo vyplyne ze situace. Navzdory předpokladu, že Natánek bude pořádný Satánek, jak mi radila Sharka, se ukázalo, že Natýsek je spíš takový něžný Matýsek. Stal se tedy z něho kocour Mates, Matěj, Matějíček. Malé černé zlatíčko, které se rádo mazlí, vrní, ožužlává lidem prsty, a jediný adrenalinový sport, který provozuje, je skok pod nohy kráčejícího člověka (nejlépe na schodech).

Volné místo černého mainského mývalího kocoura v naší smečce bylo zaplněno. Kalíškovu osobnost zcela jistě nenahradí, ale hřeje mě pocit, že jsme zase tak nějak kompletní. Zrzavá, modrá a černá mainka, nalezenci Felísci, dva psi. Králíci, slepice. Naše početná rodina.

Natýsek Matýsek

Foto: autorka. Další obrázky jsou ve fotogalerii, klikněte do kteréhokoli obrázku.