18.10.2019 | Svátek má Lukáš


KOČKY: Jak se to s Čendou zašmodrchalo

20.6.2019

Takže jsme si přinesli Čendu, jak jsem napsala zde. Raději předesílám, že to zašmodrchání – nakonec – dobře dopadlo.

Přinesli jsme si ho ve čtvrtek 31. 5. 2018 k večeru jako na první pohled zdravé zvíře. V útulku byl asi tři měsíce a kromě ufiknutého ocásku a celkově drobné stavby těla na něm nebylo nic „závadného“. Tmavý holý flíček mezi lopatkami byl odhadnut na důsledek vytržené srsti při rvačce s některým místním macanem. V útulku měl oči jasné, náladu vynikající, žádná nudle u nosu nebo výtoky z očí, žádné zjevné potíže.

Když jsme si ho přinesli domů, oddělila jsem kočku Suzinku a nechala mezi nimi jen pootevřené dveře, aby se omrkli. Nijak na sebe nesyčeli a ani o sebe nejevili zájem, takže po hodince, kdy jsem nováčkovi ukázala, kde jsou misky, záchod, pelíšek a případné skrýše, jsem je pustila k sobě. Pohoda. Nevrhli se po sobě ani přátelsky, ani nepřátelsky. Suzinka se spíš klidila stranou.

Čenda u nás první den

Čenda u nás první den

Čenda na rozdíl od mých předchozích koček nezajel za válendu, ale na válendu, to nás potěšilo. Všechno zkoumal, hrál si. A žral, žral a žral. A žral by ještě víc, kdybych ho trochu neomezovala. Nechal se hladit, ale při pokusech o předení se rozkašlal. Večer u televize se usalašil ve Frantově náručí. Idylka. „Nějak hicuje,“ poznamenal Franta. Já na to: „To bude tím rozrušením, jako s malým dítětem.“

Noc proběhla v pořádku, bez rvaček (mezi kočkami). V pátek 1. 6. ráno jsem si všimla, že Čenda má řídkou stolici, takže jsem přešla čistě na granule. Opět při předení kašlal (neproduktivně, tj. nic nevykašlával, to se dá odposlechnout). Všimla jsem si, že se mu trochu natahuje mžurka. Ale stále si s vervou hrál, žral a sr..l, s prominutím. Ale na záchod to stíhal a řídkou stolici jsem přisuzovala včerejším kapsičkám. Sice kvalitním, ale přece jen to byla změna. A opět nám připadalo, že má teplotu. Stále jsem tomu dávala čas, po veterinárním maratonu s Myšánkem (umřel před několika dny) jsem nechtěla lítat na veterinu s každou drobností, jak jsem si (bláhově) myslela. Počkám, usoudila jsem.

Marodný Čenda

Marodný Čenda

Večer se nám usadil v posteli a Suzinku zvrčel tak, že mu šla z cesty a vyhýbala se i mně. Uložila jsem si do paměti, že tohle budu muset ošéfovat. Čenda by měl být Suzince společníkem a ne tu dělat ředitele zeměkoule.

V sobotu 2. 6. ráno už to bylo vážné: Čenda přestal žrát (!) a hrát si (!) (a stolice byla opět řídká). Uložil se sice na pohovce, ale v poloze sfingy a s mžurkou skoro přes celé oko. Nedalo se nic dělat, sbalila jsem ho a šli jsme na veterinu.

A tam zjistili: horečka (40,3), dehydratace, léze mezi lopatkami je napadená plísní (léze vznikla zřejmě jako reakce na pipetu). Dále konstatováno: pahýlek ocásku zarostlý jen částečně, drápová lůžka mírně zanícená, zanícené i dásně, což je vzhledem k věku (odhad 15 – 18 měsíců) nepřiměřené. Hmotnost 2,4 kg.

Dostal hned dvě deci fýzáku pod kůži. Jelikož kašel nevypadal na bakteriální původ (byl suchý), dostal něco proti kašli a na posílení imunity (ředěný virbagen ústním podáním). Na plíseň mezi lopatkami mastičku. A hned zítra na kontrolu.

Marodný Čenda, obrovská mžurka

Marodný Čenda, obrovská mžurka

Doma pilně mažeme, mazlíme, krmíme. Kocour kašle stále častěji. Vždycky se uloží do polohy sfingy a divně při tom kroutí krkem do vývrtky, jako by se chtěl něčeho v krku zbavit.

V neděli 3. 6. ráno na veterině – horečka 40,6, dehydratace se nelepší (přitom Čenda normálně pije), takže opět zavodnění a už ATB. A zítra přijít na kontrolu.

V pondělí 4. 6. horečka konečně klesla na normál, hurá! Takže pokračujeme v ATB a zavodňování. A další den musíme opět přijít na kontrolu. Čenda žere s chutí, stolice se zpevňuje, i když v břiše bouří plyny, to bude nejen změnou stravy, ale i těmi antibiotiky. Mám mu podávat dětské prostředky proti kašli, pořídila jsem tedy stopkašel s betaglukany a mukosolvan. Léze mezi lopatkami se hojí. Vypadá to optimisticky, váha se trochu zvýšila na 2,5 kg (to ta voda, řekla bych).

V úterý 5. 6. zvrat: horečka opět vyskočila ke čtyřiceti. Byla přítomna šéflékařka, která se na Čendu podívala podrobněji. A slyším to jako dnes, jak si mumlá: ty záněty dásní a drápových lůžek, řádkující srst, oslabená imunita, zvětšené uzliny všude možně, na svůj věk příliš drobný, vracející se horečky... Požádala mě o svolení ke kontrole krevního obrazu. Odebrali krev raz dva a měli jsme počkat v čekárně tak deset minut na výsledky.

Marodný Čenda

Marodný Čenda

Čendík se na veterině vždy choval vzorně a nebojácně.

Na rozdíl ode mě – protože když nás po deseti minutách zavolali zpátky a já se dozvěděla, o co jde, sesypala jsem se. Je to FeLV, virová leukémie koček. Leukocyty naprosto mizerné, hluboko pod dolní hranicí, celkový obraz pacienta odpovídá diagnóze. Prognóza hůř než nevalná. Protože FeLV je u Čendy v akutní fázi, rozjetá naplno.

Rozbrečela jsem se a mezi štkaním jsem doktorku požádala, aby to snad rovnou ukončila, než si na kocoura zvyknu. Byla jsem u konce sil (předchozího tři čtvrtě roku jsem ty síly věnovala Myšánkovi a hromádka hlíny na jeho hrobečku se ještě ani nesesedla).

Ohlédla jsem se k přepravce a viděla, jak na nás Čenda kouká těmi svými obrovskými kukadly.

Doktorka mi šoupla papírové kapesníky. Na takové úvahy je prý vždycky dost času. Nehledě na to, že by mi útulek rozhodně nepoděkoval – i v takových případech se jim má zvíře vrátit, aby se o ně postarali. A navíc je tu možnost dát kocourkovi skutečnou šanci. Antivirotika sice nejsou, ale existuje léčba na nakopnutí imunity. Je třífázová, a pokud se po absolvování první fáze, která trvá asi týden, ukáže, že pokles bílých krvinek se alespoň, alespoň zastavil, byla by to naděje, že se kocourova imunita zlepší a nakonec se vypořádá s nemocí sama. Musela by se pak absolvovat nejméně i druhá fáze a ideálně i třetí.

Ta léčba není vůbec levná. Vzhledem ale k tomu, že Čenda je drobounký, byla na něj potřeba, v té první fázi, jen jedna ampule virbagenu.

Marodný Čenda, statečně se snažil chovat jako obvykle.

Marodný Čenda, statečně se snažil chovat jako obvykle.

Já prostě nevěděla. Možná by se z toho nějak zbrchal i bez nákladné léčby, jenže to by se FeLV dostala do chronické fáze, a když se chodí s chronicky nemocným zvířetem na veterinu, peníze se stejně jen sypou, a mít zvířátko, které klempíruje, každou chvíli kvůli mizerné imunitě musí dostávat co nejsilnější ATB, doslova plesniví a nakonec (dost brzy) dostane rakovinu, taková vyhlídka mě vůbec nelákala. Na druhou stranu – neznamenaly by pokusy o tu drahou léčbu jen odklad nevyhnutelného?

Doktorka mi poradila, že každopádně mám u nich Čendu zatím nechat. Že ho dají trochu do kupy – pokusí se ho zbavit horečky, zavodní – a já si mám mezitím rozmyslet, jestli půjdeme do skutečné léčby. Jelikož je hodně mladý, nemá nemoc dlouho, takže vyhlídky má lepší. Teď mám jít domů, poradit se a zavolat. Pokud budu pro, hned ten den se zahájí první fáze.

Vlekla jsem se domů s prázdnou přepravkou, ubrečená jako z funusu. Doma na mě Franta vytřeštil oči a já jen dokázala ze sebe vypravit, že Čenda ještě žije, ale... Pomalu jsem to všechno ze sebe vysoukala a skončila vyčerpaným: „Já nevím, prostě nevím.“ Vůbec mi to nemyslelo.

Franta soustředěně poslouchal, občas odběhl (k pecku, jak mi potom řekl) a pak se mě zase na něco ptal. A nakonec to rozhodl (panebože, jak jsem byla vděčná, že to někdo udělal za mě!): našel si na internetu něco o FeLV a došel k závěru, že život s takovou dg opravdu nestojí za nic. Takže chce dát Čendovi šanci a potřebné léky zaplatí. A po týdnu se uvidí a další rozhodování necháme na potom. Prostě krůček po krůčku.

Totiž, aby bylo jasno, Čendíšek se mu zadrápl do srdce.

Jak se mi ulevilo! Hned jsem na veterinu volala, že jdeme do toho. Hnedle jsem taky byla činorodá, protože jsem mohla udělat něco smysluplného. Posbírala jsem spoustu připravených kapsiček a konzerv a granulí a odnesla to na veterinu, abych nemusela platit aspoň proviant.

Čenda ještě doma, už si nedokázal hrát

Čenda ještě doma, už si nedokázal hrát

Bylo úterý a Čenda měl v nemocnici zůstat nejméně do soboty, kdy byl naplánovaný kontrolní test.

Myslela jsem, že zůstanu ten týden doma, ale nakonec jsem to nevydržela a chodila se tam denně přeptávat. Vidět jsem ho nechtěla, vymlouvala jsem se na to, že bych ho i ostatní pacienty rušila a zanášela jim tam bacily, ale spíš jsem se nechtěla trápit pohledem na zvířátko v kotci.

Zprávy byly stále stejné – teplota neklesá i přes ochlazující kapačky a širokospektrální ATB. Ale aspoň že stolice se lepší a hlavně – Čenda výborně žere. Přesto za těch pět dní zhubl o 200 g, a nakonec vážil 2,2 kg.

Kontrolní test krvinek se měl původně provést v sobotu 9. 6., kdy mu podali poslední dávku virbagenu. Uprosila jsem je ale, aby provedli test až nazítří – třeba těch pár hodin pomůže a imunita – bílé krvinky – naskočí...

V neděli ráno jsem měla přijít ještě před ordinačními hodinami. Slyšela jsem za dveřmi doktorku s asistentkou, jak si povídají, mluví na Čendu, pak si zase povídají, nějaká ta chvilka uplynula, a potom... zpoza dveří se ozvalo dvojité HURÁ! PARÁDA! FAKT, JO?

Hned si mě zavolaly: bílé krvinky se úžasně pochlapily a z hodnoty (mizerných) 3 vyskočily na 15,5! Skvělá, zdravá hodnota. Čenda výborně žere, stolice je pevná, teplota dnes konečně normální. Doma máme dobrat tabletky ATB, a pokud nebude problém, máme přijít za 14 dní na kontrolu a druhou fázi imunitní kúry.

Jak ráda jsem to slyšela!

Doktorka se ještě zeptala: A co Suzinka?

Ano, a co Suzinka. Těch prvních pár dní přece žrali a pili ze stejných misek, chodili na stejné záchody.

Suzinka dělá jakoby nic

Suzinka dělá jakoby nic

Jak to bylo dál, o tom napíšu příště. Ale nebujte nic, oba aktéři jsou dodnes veselí a zdraví.

Foto: Lika

Lika Neviditelný pes


KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.