Jaro k nám nesměle nakouklo ve čtvrtek, ale postačilo to k tomu, že jsem, po zhlédnutí modré oblohy a teploměru usoudil, že by neškodilo slézt z vyhřátého zápecí, neboli pohodlného pelíšku, a po obsloužení Pana domácího (mňááu, mám špinavý záchůdek a chci papat!) vyrazit ven. Fotovýbavu jsem měl připravenou, i sbalil jsem brašničku, zavolal družce Marušce a počkal, až bude připravena. Cestou jsme se zastavili u Číňánků na oběd; polévka s bambusy a houbami a křehká kachna s hranolky sice neměly chybu, ale, jak jsem brzy zjistil, nebyl to nejlepší nápad. Dojeli jsme do Pitkovic, přičemž cestou jsme, mimo jiné, uviděli i třívozový vláček žabáček, vyjíždějící z tunelu pod Bulovkou a směřující do Holešovic (linka Libeň – Roztoky a letos prý už definitivně naposledy), nebo komín Malešické spalovny s budkami, v nichž hnízdí sokoli stěhovaví.

Křivatec český, Pitkovická stráň, březen 2018

V Pitkovicích jsme nechali přibližovadlo na kraji ulice s poetickým názvem Ryzcová (mají tam také Hříbkovou, Bedlovou a spoustu dalších) a vyrazili pěšky na Pitkovickou stráň, což je takový břidlicový útes nad Pitkovickým potokem, kde, jak jsem z pokoutních informací zjistil, by měl kvést touto dobou objekt našeho zájmu, jménem křivatec český.

Křivatec český je, stejně jako sněženky a bledule, prvním poslem jara. Jenže zatímco sněženky a bledule rostou skoro v každé venkovské zahrádce, křivatec český je naopak velmi vzácný a na zahrádce vám rozhodně neporoste. Důvodem je to, že nesnáší vápník a hořčík, takže může růst jen tam, kde sloučeniny těchto prvků nejsou ani v půdě, ani ve vodě, která lokalitu zavlažuje. A protože takovýchto míst je u nás velmi málo, tento druh nemá rád zastínění ostatními rostlinami a jeho semena jsou neplodná, najdeme ho v Čechách jen na dvou místech v Praze, jedné lokalitě v Českém krasu, několik kousků je na Řípu a nedávno byl druh objeven také v Českém středohoří.

Z parkoviště je nutno ujít asi 600 m, z toho kousek mírně do kopečka. Jenže zlenivělé tělo a přecpaný žaludek se rozhodly stávkovat, takže zatímco po rovině to jakž takž šlo, do kopečka jsem postupoval s pauzami a za mohutného funění, takže náhodný pozorovatel by nejspíš usoudil, že na cestu zabloudil přecpaný mrož, který utekl ze ZOO a snaží se vrátit zpátky. Maruška na tom nebyla o moc lépe, jednak má srdíčko také pošramocené a navíc si vzala promenádní botky s hladkou podrážkou, takže jí to občas trošku sklouzlo.

Nicméně stoupání brzy skončilo a dorazili jsme k první informační tabuli. Marušce se velmi líbila kresba kalouse ušatého a proč v té debilbedně raději neukazují jeho, místo toho opilce, a kde je Feri? Když jsem jí sdělil, že paviáni létat neumějí, pokývala moudře hlavou a za veselého pochechtávání jsme šli dál. Za chvilku lesík ustoupil, objevila se ohrada z klád a za ní takový, nízkou hnědou travičkou porostlý skalní hřbítek a o kousek dál… Jedna, pak dvě a tři zlaté hvězdičky. Hurá, kvetou!

Klády jsme podlezli, byť s potížemi, ohrádka je tak vysoká, aby její překonání bylo co nejobtížnější, a popošli na vrchol hřbítku. Na jeho jižním okraji se objevila nádherná skupina hledaných rostlinek, přikrčených u povrchu půdy, ale kvetoucích na ,,plný plyn“.

Zaujal jsem polohu ležícího střelce, připravil nádobíčko a začal cvakat. Nejprve jeden solitér, pak jsem vyměnil objektiv a nafotil skupinu. Byla to záležitost několika minut, ale potom se zvednout do vertikální polohy! Nicméně se zadařilo a začali jsme sestupovat k dolnímu okraji lokality, kde jsme z informační tabule zjistili, že časem by se tam měl objevit i koniklec luční český a chrpa chlumní.

Já jsem zaregistroval, kromě křivatců, hlavně ohromné množství králičích bobků, suchých a ještě z loňska, na ostatní květinky bylo a je ještě příliš brzy. Návrat k autu byl sice napřed po rovince, ale na konci louky byl opět kopeček, tělo už bylo sice poněkud rozhýbané, ale chůze do stoupání se mu pořád nelíbila, no co po nedávné oslavě sedmdesátin a průkazem ZTP na věčné časy také naděláte. Cestou domů jsme si všimli postupně se zatahující oblohy a klesající teploty a druhý den ráno už bylo jasné, že jaro jen tak nezačne.

Psáno v březnu 2018

Foto: autor