Předchozí díly najdete na tomto odkazu.

Neb jsme se domluvily s Peťou AP, že za námi na dovču na pár dní přijede i s Cuprum. A domluvily jsme se na úterý. Tím pádem bylo dopoledne takový příjemně volnější.
Holky dorazily před půl desátou, ubytovaly se, a dali jsme si kávičku venku na trávníku u říčky. A pak jsme lážo pláží vyrazili všichni na takový malý výlet v okolí.

Původně tak jako spíš procházku, jenže se nakonec ukázalo, že to bylo nějakých deset kiláků. A spletli jsme se nejen v délce trasy, ale taky tak trochu i v terénu. Respektive v převýšení. Neb to bylo značně do kopce. Jasně to tady nepřekvapí, ale nějak jsme měli za to, že vybraná trasa nebude až tak jako závody do vrchu :-) . Ale prostě byla. Ale vyvážila to skutečnost, že tam bylo božsky.

Teda do tý doby dokud nás nezačala prohánět buřina, což je v mým případku dost jako problémek zvláště v kopcích, že :D. A božsky tam fakt bylo. Kolem převážně nedotčená bučina, pod námi hluboký rokle, kde člověk zrovna viděl tu smečku vlků štvoucí svou kořist.

My sice teda ty vlky neviděli, ale nahrazovali nám to tři ohaříci, který si kolem nás pobíhali. Cuprum opětovně suprově zapadla do naší mini smečky a protože už se s Tali znala, bylo to pro ni jednodušší. Držela se sice hodně u svojí paničky, ale sem tam se nechala trošku strhnout a vyběhla malinko dopředu zkoumat si terén. Já naopak posléze zkoumala, jak se teleportovat do penzionu, protože se kolem nás furt motala ta buřina. A pochopitelně nejvíc v momentě, kdy jsme se pohybovali kolem vrcholu. Začlo fučet, rozpršelo se a bouřilo to za zády. Uklidnila jsem se, až když definitivně odtáhla do kšá.

To zrovna myslím Brtník našel ten krásný hříbek. Praváček. Teda nebyl tam sám, společnost mu tam dělali dva další obří hříbky, leč ty už bylo lepší nechat na místě. Tenhle klučina byl ale výstavní kusan a tak šel s námi.

To už se cesta svažovala dolů a i buřina přestala strašit, takže parádička. Dole byl krásný pohádkový les. Takový ten, kde úplně čekáte, že potkáte Marušku z pohádky Sůl nad zlato. Taky tomuhle typu lesa proto říkám už dlouhý léta „Maruškooo“ :-) . Podle scénky, ve který babička kořenářka volá milou Marušku k návratu.

Tu jsme teda nepotkali, zato jsme o kousek dál narazili na hotel Pod Kyčmolem, kde jsme se usadili k zasloužený odměně v podobě pozdního oběda. Velmi dobrýho oběda, kdy já si dala zabíjačkovej gulášek a ostatní smažený tvarůžky. A k tomu místní pivíčko, který si tam vyrábějí. Mňam to bylo. Stejně jako ta česnekačka, kterou v Beskydech všude moc dobrou dělají. Kulisu nám tam dělaly padající stromy, který o kus dál těžili. Což děsně iritovalo Taliprtku. Páč takovej bordel, kdo to kdy viděl, takhle při siestě uprostřed lesa. A Cuprum jí zdatně sekundovala, takže jsme je museli kapek usměrňovat :-) . Ale jsou to holky šikovný a daly si říct.

Rumíček si myslel svoje a dával hlavně pozor, až něco kápne. Nikoliv z mraků, ale ze stolu. A jasně, že káplo. Však i tatranky s sebou nosíme. Kupodivu, tatrankou nepohrdla ani Cuprum, i když zpočátku byla krapítek zaskočená nabídnutou pochoutkou. Ale tatranky k výletům prostě patří. Takže ji taky pak spokojeně schroupala.

No a pak už jsme sešli úplně dolů k silnici a po ní dopochodovali k penzionu.

Akorát na večeři. Byla jsem ráda, že jsme si objednali výbornou pizzu pana domácího, páč jsme byli ještě narvaný od toho nedávnýho oběda a milou pizzu jsme pak mohli sešrotovat později na pokoji ve společnosti vína a... klábosení, jak jinak.

P.S. Jo a milej hříbek byl jako pozornost podniku předán domácím :-)

Foto: Petra K. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz