29.10.2020 | Svátek má Silvie


PSI: Jablunkov

18.3.2020

Předchozí díly dovolené dvou ohařů najdete na tomto odkazu.

Milý Zvířetnící, omlouvám se za velký opoždění v našem dovolenkovým hlásání. Článek byl připraven už asi sto let, jediný, co tam nebylo, byly fotky. A díky jejich transportu a mojí roztržitosti, zůstal článek uložen v rozepsaných položkách, tak snad mi to prominete - tož Beskydské pokračování:

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

Jdu s bolavým krkem... a loudavým krokem sápu se zas do krpálu...

Bylo moje heslo pro pondělní den srpnový dovči. Protože v neděli večer se ukázalo, že mi vítr, kterej foukal nahoře na Slavíči, pěkně zatopil. Bylo jasný, že žádnou závratnou štreku si nestřihneme. Tak jsme si střihli dlouhou snídani a obří džber horkýho čaje a pár koleček citrónu, který mi dala paní domácí. A pak jsme si řekli, že jen zajedeme nakupovat a případně na nějakej malej výlet u Jablunkova.

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

V info centru jsme pořídili mapu a ve spolupráci s telefénem vymysleli takovej jednoduchej vejletík. Protože je ovšem cesta k místu, odkud jsme měli v plánu vyrážet, uzavřená, přehodnocujeme plány a vyrážíme na Filipku.

Což se jeví jako zdánlivě ne nějak náročná trasa. Vhodná akorát pro chcípáka jako já. Velkolepý omyl, vážení. Opět krpálů krpál. Zpočátku po upravený cestě, ovšem po slunci. Jazyky máme na vestě, po včerejším ochlazení, který v noci přinesla velkolepá buřina, už není ani stopy. Panuje ovšem pohodička a jdeme... teda couráme se všichni společně.

Maximálně se na ohařiska volá, že jsou daleko. V místech, kde se třeba cesta někde rozdvojí, neříkáme záměrně nic a necháváme je, ať si nás sami hlídají. V jednu chvíli v lese štěká pes. Ukáže se, že to je volně loženej karelák, který nám trochu vyhrožuje. Naštěstí se nechá zahnat, stejně jako jeho parťák voříšek opodál. Majitelka ani nepípne. Pak už si šlapeme osaměle až k přírodní památce Pod Filipkou.

Tady se nachází původní porost jalovců. Což je takový zvláštní. Člověk zná jalovce jen ze zahrad či městských parků. Nikoliv jako samostatný a souvislý porost v lese.

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

Ohařiska se vyplesknou do stínu a pauzujou. Pak nás čeká slušný stoupání, kdy na úpatí stojí krásnej, tak trochu ramštajní křížek. Schovanej ve vysoký trávě. A vedle něj dozrávající ostružiny. Mňám, tentokrát se, mojí milí, nedělím jako jindy. Sežeru to sama. Potřebuju vitamíny. A tohle jsou moc dobroučký vitamíny.

Sápeme se nahoru a kapek z nás leje, čoklidi se spořádaně drží u nás. Na vrcholu Filipky je Trojmezní kámen a turistickej domeček. A moc hezký výhledy.

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

Telefén hlásá, že o půl kiláku dál je dokonce i obžerstvení. Je!! Je, a jaký! Tak si dáme do nosu. My bramborákujeme, ohařiska tatrankujou. Před tím ovšem vylábali tři misky vody. Trochu jsem se nachodila :-) Mezi dámským WC a naším stolem v podloubí jsem vydusala chodníček :-) .

Mooc pěkně jsme si zapauzičkovali. A ještě dostali radu, jak si zpáteční cestu střihnout tak, abychom se vyhnuli tomu děsnýmu sestupu, který by nás na zpáteční cestě logicky čekal.

Při pohledu do mapy v telefénu jsme navíc zjistili, že zpátky můžeme jít pak i úplně jinudy a pohodlnějš.

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

Byla to moc příjemná cesta lesem a stínem. Měli jsme ji jen pro sebe a dobře se nám šlapalo. Sem tam byly i nějaký ty výhledy a Tali byla nejvzorovanější. Ani mluvit se skorem nemuselo. V jednom momentě došla slova úplně. To, když jsme narazili na louže po včerejší průtrži. Můj civilizovanej !! Rumíček tam rovnou opět hodil radostně šíbru a koukal se po nás, ešivá my to řádně oceňujeme.

Mno, takhle bych to úplně teda nenazvala.

Dovolená dvou ohařů

Dovolená dvou ohařů

Aby jeho radost byla ještě větší, objevilo se tam spousta motýlů. A tak si konečně mohl užít svou oblíbenou dovolenkovou zábavičku - motýlí stíhačky. Kdy honí především jejich stíny a smykuje u toho jak zběsilej. Tali naprosto nechápe, co to vždycky pořádá za dostihy.

Cesta v pohodičce ubíhala, my se kochali a najednou koukám, že už jsme u auta. A já kupodivu přežila i se svou chorobou. Což bylo fajn, protože to byl supr výlet. A bylo by škoda, kdybychom nejeli.

Pak už jen šup na večeři a hurá do peří. Protože pak na nás čekalo spousta dalších zážitků.

Foto: Petra K. Klikněte do kteréhokoli obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie!

Osobní stránky autorky: https://zrzavec.com.cz

Petra K. Neviditelný pes