Uběhlo už hodně času, Ajvinka má 21 měsíců a Darek už měl v září DVA ROKY. Ale mám podezření, že oba stále procházejí pubertou. Kočkopsí.

Dareček dobře ví, že pokud chce něčeho dosáhnout, tak napřed musí upoutat mou pozornost. Když jsem v „klidu“, tak buď čučím na monitor, nebo do knížky, nebo spím.  Darek ví, jak na mě! Záclony!!! Záclony až na zem, ty záclony, které jsem před malým koťátkem zastehovala na polovinu, aby na ně kotě nemohlo. Ten náš pětikilový dareba se na ně pověsí, umělohmotné kotvičky začnou rachotit v umělohmotné kolejnici a já vyskočím jako čertík na pérku. A už má mou pozornost! Kolem mne se mihne bílá šmouha, už sedí u schodiště a miloučkým mňoukáním mi sděluje, že má hladeček, a že by bylo ode mne milé sáhnout do zásob a otevřít nějakou novou lahodnou kapsičku.

Darek má přesně dva roky

Jak na to ten pacholek přišel, nevím, ale zvuk rozhrkaných kotviček na záclonách u mne spolehlivě pracuje jako klikr. Pokud mne vzbudí tímto způsobem v noci, když spím, tak to nefunguje, jak kocour chce. To na něj šeptem zařvu: „Jedeš ty potvoro, nech toho!“ a zřítím se opět do spánku. Když to nepomůže, tak hážu papuče, obvykle netrefím, ale vyženu ho alespoň z ložnice.

Pro tuto činnost jsem musela vymyslet „pružné, tiché zavírání a otevírání dveří“. Dveře jsou přivřené, do otvoru ve dveřním rámu, kam zapadá zámek od kliky, jsem ohnula kancelářskou svorku tak, aby ve dveřní výplni držela, nevypadla a umožnila dveře zavřít i na kliku, pokud je třeba. Na háček, vyrobený z kancelářské svorky (ve dveřní výplni), napnu gumku a zachytím ji o kliku na dveřích. A je to! Dveře jsou přivřené, zvířata se je naučila nosem otevřít, za nimi je gumka opět zatáhne a přivře. Doporučuji, je to tiché „Brano-zavírá samo“ a jeden nemusí vstávat a dělat dveřníka, protože náš kocourek, pokud má někde zavřené dveře, spustí takový kravál, že by vzbudil celou ulici. Právě uvažuji, po napsání tohoto odstavce, jak malé zvířátko dokáže vydolovat z člověka vymyšlení nějakého úžasného zařízení! Pročpak asi pan Nobel vymyslel dynamit?!

Ajvi se v těchto vypjatých okamžicích nepřidává a dělá, že spí. Jiná situace nastane, pokud se kocour octne na lince v kuchyni. To Ajvi stojí pod linkou a čeká, že jí třeba něco shodí dolů. Je stále chamtivá na žrádlo, takže kocour na lince se nesmí propásnout. Na moje zařvání: „Jedeš dolů, potvoro!“ vystřelí z kuchyně oba.

Každý večer umývám ve sprchovém koutě Ajvině vousy, v jejím malém plastovém umývadélku. Mám nachystané pamlsky, které pokaždé dostane. To se tam ovšem nesmí nachomejtnout Darek. Okamžitě je spolyká, s pohledem upřeným na trápenou Ajvinku, málem se s nimi udusí. Dělá jí naschvály, kočičák jeden potměšilý!

Ajvi má u mé postele velký pelíšek. Měkoučký, s vysokým okrajem, dost velký tak, aby se v něm mohla i natáhnout. Spím. Najednou mne ze snu začne vytahovat jakési funění. To mi Ajvi funí do obličeje a žádá, abych se vzbudila. Uvažuji, že se byla večer vyvenčit na zahradě, takže tohle to není, tak se ji snažím přemluvit, aby šla do pelíšku a spala dál, jako panička. Za chvíli opět funí a přidává šustění drápků na koberci, jak přechází sem a tam. „Tak jo, jdeme dolů a ven!“

Jenomže! Jak se probudím a rozsvítím, najednou uvidím příčinu Ajvinčiny nespavosti. Darek! Labužnicky se rozvaluje v jejím velkém pelechu, leží na zádech, slastně přivřené oči a ten troubelín fousatej, místo aby ho vytáhla za kožich a vyhodila, mne budí a žaluje, abych s tím něco udělala. Už jsem mu vyrobila JEHO velký pelech, tak už je klid.

Pře s Kikinem o kočárek

Samostatnou kapitolou jsou každodenní vycházky s Ajvi. Pokud jdeme náš okruh k lesu a zpět a Darek je doma, i když se dere, že půjde s námi, tak zůstává zavřený. Pokud je venku a přidá se k nám cestou, nebo nás doběhne, tak holt jde s námi.

Jsme už známá trojka. Darek jde s námi podél cesty a volí keře a hájky, nerad chodí v otevřeném, rovném prostoru. Když už musí jít po cestě, tak za Ajvi, ocas napjatý k obloze jako anténu. Když Ajvi zakluše, kocour se rozkluše za ní.

Uprostřed pomyslného vycházkového kola je nepropustná houština, jakýsi hájek, který je Darečkovým útočištěm. Někdy se v útočišti zasekne a opustí nás, aby se při naší zpáteční cestě k nám opět přidal. Když se neobjeví, stačí zavolat jménem a Darek přiběhne a jde s námi zbytek cesty dolů, k domu. Nedávno jsem jela na kole s Ajvi na delší túru lesem k Vranovu a zpět. Darek se vydal s námi.

Byla jsem nucena požádat Ajvi, ať ho zažene do jeho útočiště. Ráda tak učinila, dokonce pochopila, takže i když se pokoušel nás zase dohonit, zastavila ho a otočila zpět. Konečně nám dal pokoj. Asi za hodinu, už na zpáteční trase, jsem při cestě okolo Darkovy houštiny přibrzdila a zavolala na něj. Vyřítil se z křoví mohutnými skoky a brblal, kde jsme tak dlouho. Po cestě šla zrovna nějaká mladá paní a ta z toho výjevu měla nezapomenutelný zážitek :-)

Když potkáme nějakého cizího psa, Darek sublimuje, aby se po chvíli, když je pes z dohledu, opět vynořil za nějakým keříkem.

Je zdatným lovcem. Všechny své úlovky k mé malé radosti nosí domů, na zahradu. Obávám se, že některé čerstvé zdechlinky hrabošů skončily v Ajvinčině žaludku.  Nu, musím často odčervovat.

Jakákoliv manipulace, která zavání jen trošku kočičím příkořím, není s Darkem možná. Tvrdě se brání, jak drápy, tak zuby. Zvuky, které vydává, jsou skutečná hrozba. Brzy z jara mi při pravidelné vakcinaci u veterináře procvakl zuby prst. Kocour byl nacpán zpět do přepravky a pan doktor se věnoval ošetřování mého prstu. Naštěstí se vše zahojilo bez problémů. Po novém roce mne čeká opakování. Bez pracovních kožených rukavic nedám ani ránu!!! Pokud se po mně nebo po manželovi ožene při náhodném podrbání, okamžitě následuje facka a kocour letí ven. Není to kočička na ňuňání, když nechce! Pokud si sám přijde pro mazlení, dostává se ho od nás obou vrchovatě a my si ty chvilky s ním užíváme!

Letošní advent

Přede jako dobře namazaný motor, dokáže nás olizovat, ducat hlavou, rozvaluje se mi na hrudníku, když ležím a čtu si, tlapkou mi ohmatává nos, pusu, brýle. Manželovi lehává v klíně a oba se dívají na TV. Není to Dareček I., který byl takový milounký a laskavý kočkourek, ale je to náš Darek II., úžasně chytrý a inteligentní, hrdý a z poloviny nezávislý a z druhé poloviny závislák. Když je pryč, mám o něj strach, aby nenarazil na nějakého vražedného psa, na zlého člověka, nesrazilo ho auto. Ale vím, že si venku užívá pravého kočičího života. Někdy venku přes den i spává a potom, když přijde domů, kožíšek mu voní bylinkami a trávou.

Foto autorka. Další obrázky najdete v tomto albu.