KOČKY: Záhada velikonočního myšáka
Obrátila jsem postel i misku naruby, protřepala, prohledala, matrace vyndala, pod palandu po břiše vlezla, ty kteří mají lepší oči povolala, všechno vymetla, zametla, náuška nikde. Asi jsem ji vyklepala s peřinou na verandě. 
Veranda je relaxační, čtu si tam, koukám do řeky a Scarletta O´Hara mi tam přináší myši. Bych ji obdivně chválila. Když během loňského přemyšovaného léta hrdě přikráčela a ke kafi mi nesla již asi stodevadesátého zmítajícího se a pištícího myšáka, praskly mně nervy a zařvala jsem na ni.
Scarlettka se příšerně vyděsila (na naši kočinku se přeci nekřičí), a jak se lekla, otevřela údivem tlamičku a myšák propadl mezi prknama dolů na skálu. Než to Scarlett po schodech obdusala, no kde byl myšáček?
Koukala jsem na něj seshora, raus maus aus a už byl mezi kamenama. Slečna O´Harová tam ještě asi půl hodiny přecházela a ublíženě řvala jako lev když mu vysápnou antilopu.
Letos jsem hned v pátek o Velikonocích vyrazila na Sázavu. Sněží nesněží, hlavně že tu zase jsem. K mým nejneoblíbenějším činnostem patří kontrola myšího zimního hospodaření. No skoro nic tentokrát, jen pečlivě prohlodané klubíčko vlněných ponožek. A prokousnutej nafukovací polštářek za záda v posteli.
Škoda, takovej šikovnej a tak smutně vypadá splasklej, no a co to tady…? Věřte nevěřte, vedle prokousnutého polštářku ležela pečlivě a viditelně naaranžovaná, prokazatelně ztracená náušnice z bílého jantaru.
Tak buď opravdu jednou za rok na Velký pátek zem vydává své poklady anebo, že by poděkování od vděčného myšáčka?
