13.12.2019 | Svátek má Lucie


KOČKY: Z kroniky smečky: Zdenkůůů! Mýýýš!

16.1.2007

Naše babička byla žena společenská, vyrovnaná a svým způsobem noblesní. Z míry ji vyvedlo jen velmi málo věcí a stejně tak bylo málo lidí s nimiž by se po nějaké době neshodla. Brát věci s nadhledem pokládala za otázku osobní cti. A tak nám dětem trpělivě vysvětlovala, že kočka je živý tvor, kterého se nehodí urážet taháním za ocas a foukáním do uší, který stejně jako my potřebuje jíst a spát, který se s námi snaží po svém komunikovat, ale který také má a potřebuje své vlastní názory, vlastní, zvířecí svět. Tam smíme nahlédnout, ale neměli bychom po něm dusat s veškerou bujností svých vlastních dětských botek. A tak jsme docela brzy pochopili rozdíl mezi živým psem a plyšovým kocourem. Kdo nerozumí zvířatům, nebude rozumět ani lidem, pravila občas bábi, a ani se nepousmála, abychom jí uvěřili, že to myslí smrtelně vážně. kotě Mia

Achillovou patou naší skvělé babičky byl (zřejmě v rodině dlouhodobě dědičný) smysl pro pořádek. Věci, lidé, myšlenky - a pochopitelně i zvířata - mají dodržovat jisté hranice. Proto ji spolehlivě vyváděla z míry veškerá živá (a tím víc mrtvá) fauna, která se vyskytovala v nepravý čas na nepravém místě - pochopitelně z babiččina pohledu.

Dodnes se mi občas, třeba večer v prohřáté letní zahradě a se sklenkou v ruce, podaří zachytit vzdálenou vzpomínku na náš dům, na jižní straně obrostlý vinnou révou, a někdy jako bych i cítil na jazyku sladkou chuť drobných, nažloutlých hroznů, které z ní kdosi utrhl, pečlivě omyl a vložil mi je do dlaně. Mám zelená průčelí domů rád a kdyby to záleželo na mně, réva by tam byla dodnes. Leč nezáleželo.

V přívětivém stínu révových listů nacházela domov všelijaká havěť, především bezobratlá - a to byl kámen úrazu: škvoři, kobylky, brouci nejrůznějších barev a tvarů a především pavouci pronikali tak docela snadno do ložnice v poschodí a přiváděli babičku k nepříčetnosti. Kobylka prostě nepatřila na polštář, ale do trávy, a pavouci tak nejvýš do temných koutů sklepa nebo kůlny. Střevlík je nádherný brouk, pokud si jde svou cestou od kmene ke kmeni. Všude tam by setkání s babičkou přežili bez úhony. Ve vnitřních prostorách domu riskovali život.

Když se pak několikrát po sobě hmyzích spoluobyvatel urodilo víc, než bylo zdrávo, došla babičce trpělivost a naléhala na dědu, aby révu z průčelí domu odstranil. Měla dost těch každodenních šoků, vymetání kobylek a hubení pavouků - děda však byl na své víno docela hrdý a navíc nerad kácel jakýkoliv strom, pokud opravdu nemusel. Pavoučí aféra hrozila přerůst v rodinnou, když zasáhla vyšší moc a přes dědovu péči zahubil vinný keř révokaz. Bylo jednodušší uhynulou révu odstranit a novou už nevysazovat. Hmyzí problém se vyřešil sám a babička si zachovala svůj milovaný nadhled. Jen taktak…

Je snadné si představit, že při téhle babiččině slabosti pro nesprávné tvory v nesprávných situacích znamenala myš skutečný problém. Případně myši. Velmi mrtvé a úhledně naskládané na prahu našeho domu tak, aby je babička, sotva ráno otevře, nemohla ani rozespalým zrakem přehlédnout. Tímto výřadem kořisti nám výsledek svého celonočního lovu předváděla ona Největší, protože První z koček, zakladatelka a máti rodu Minda.

Nikdy se nezdržela, aby si přišla pro pochvalu. Nejspíš tušila, že by se jí ničeho takového nedostalo. Jen myši tu ležely, srovnané ocásky k jedné straně, a nad nimi babička, strnulá jak Lotova žena. V její tváři se vystřídalo mnoho protichůdných výrazů, a možná i barev, než dokázala popadnout dech a zaječet na mého tátu: "Zdenkůůů! Pojďte sem, je tady mýýýš!!!"

Pak se vzdálila, mumlajíc nepublikovatelné kletby na adresu kočičího atentátníka, zatímco výsledek celonočního Mindina úsilí se přesouval do popelnice. "To by mě zajímalo, proč to ta potvora dělá," komentoval to pro změnu táta.

Tahle nepravidelná minidramata se v naší domácnosti odehrávala přibližně v době, kdy Konradu Lorenzovi byla udělena Nobelova cena za fyziologii a lékařství (za přínos pro biologii - formulování nového vědního oboru, etologie), a tak teprve daleko později jsem se na tátovu otázku dověděl pravděpodobnou odpověď: naše kočka Minda nás učila lovit.

Možná měla dojem, že vůdčí osobnost její tlupy (v tomto případě babička), nepřináší potravu pravidelně. Možná mě tenkrát brala jako kotě a myšky byly určeny mně. Práh domu představoval místo, kde se tlupa schází (Minda nebyla lev, a tak netrvala na vyvýšeném skalisku). V každém případě však měla pro své z lidského hlediska tak podivné chování jasný kočičí důvod. A nebylo to přání slyšet obden babiččin znělý alt, jak podobný čisté esenci děsu přeskakuje do sopránu v zoufalém výkřiku: "Zdenkůůů! Mýýýš!"

Jsem posledním pamětníkem tohoto nedorozumění mezi člověkem a kočkou v našem domě. Všichni ostatní dříve či později odešli za duhový most, na průčelí domu se pne vistárie a já sem tam vyhodím z ložnice nějakého hmyzího návštěvníka. Od časů Mindy mi už žádná kočka myši na práh nenosí. Někdy bych si skoro přál, aby to udělala. Pro vzpomínku na ty, kdo už tu nejsou - a na mou první opravdovou, živou kočku Mindu.

Protože v době, kdy tato kočičí kronika začíná, nebylo ještě ani slechu po digitálních technologiích a fotografovat kočky by se patrně zdálo výstřední, žádný obrázek Mindy se do dnešních dnů nezachoval. Prosím proto čtenáře, aby podobu mourovatého, venkovským životem ošlehaného kočičího průkopníka doplnili dle vlastní fantazie.

(pozn. red.: ilustrační foto - Mia)

Terra


TIPY: Dárky pro malé princezny, které zaručeně potěší
TIPY: Dárky pro malé princezny, které zaručeně potěší

Nemáte ještě nakoupené všechny vánoční dárečky? Pokud zrovna vybíráte pro slečny, jistě uvítáte inspiraci.