19.10.2020 | Svátek má Michaela


KOČKY: Proměny koček

24.3.2020

Mám podezření, že Centrální distribuce si nás vyhlédla ještě dřív, než se perský princ Taz zcela nečekaně a narychlo vydal na cestu přes duhový most. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že jsem se pár dní před tím neveselým datem stal svědkem rozhovoru, ve kterém mně zcela neznámý pán popisoval, jak marně hledá domov pro dvě perské kočenky?

Vzpomněl jsem si na něj, když jsme si smutní a bez nálady nad prázdnou přepravkou uvědomovali, jak nám ta černá chlupatá koule chybí. Taz byl všude s námi. Dávali jsme podvědomě pozor, zda nesedí v křesle, kontrolovali jsme misky (které už tam nebyly) a věděli jsme stále jistěji, že jevu zvaného „fantom kočky“ nás nezbaví nic jiného, než kočka nová.

S mírnými výčitkami (ale Taz by určitě nic nenamítal) jsme začali listovat seznamem chovatelských stanic a hledat - jak jinak - černého peršáčka. Nikde nic… 

A pak najednou jsem si vybavil znepokojený výraz toho muže se dvěma „bezprizornými“ peršankami. Podle toho, co říkal, zůstaly po smrti své paní dlouho samy v opuštěném bytě (péče hodné sousedky byla sice vítaná, ale stačila na to, aby kočky přežily, ne aby se cítily dobře) a kromě toho, že měl vůči opuštěným kočkám špatné svědomí, nemohl přece pronajmout byt se dvěma chlupáči jako neočekávaným bonusem.

Pravda, původně jsme měli představu jednoho černého kotěte.

Čičinky, o které šlo, byly dvě - bratr a sestra - byly colorpoint s bílým, nebo přinejmenším velmi světlým základem a bylo jim víc než rok a půl. Promění se tedy naše představa jednoho černého kotěte ve dvě bílé dospělé kočky? Stalo se - a ani to moc dlouho netrvalo. 

Počet koček nebyl takový, aby nás vylekal, a pokud jde o barvu, prostě jen vyměníme černé chlupy na oblečení za bílé a Dáša poznamenala cosi o tom, že tedy vytáhne ze skříně tu světlou sukni. Že bych si pořídil nový šedý oblek? Vida, kam až člověka dovedou úvahy o tom, jaké bude jeho příští kotě. Ani možnost spáchat dobrý skutek nebyla úplně k zahození.

Ty znáš ty lidičky, co s nimi mluvil?

Znám, přisvědčil jsem. Přinejmenším jsem schopen najít e-mail na tu paní.

Na šplhadle

Na šplhadle

Adresa nalezena, paní podrobena křížovému výslechu o původu, osudech, jménech, politických názorech a filosofické orientaci koček. Výsledek byl uspokojivý a současný majitel kočků se očividně rád chopil nabídnuté možnosti. Byl ochoten kočky doručit až do domu, což vůbec nebyl jednoduchý úkol. Nacházely se právě na pár set kilometrů od nás. A tak, když obě strany jednání pochopily, že už si to nerozmyslí, dohodli jsme se: přivezu je příští sobotu večer. Jak řekl, tak se stalo. Protože však byly kočenky s láskou z dálky vezené a přes kořeny nesené, večer se pomalu přehoupl do noci a v kalendáři se začal obracet list, když před domem přistál Tranzit. Byli tu! Nastalo stěhování, pobíhání a přenášení a nakonec došlo i na dvě přepravky s obsahem, kvůli kterému tato akce kulový blesk vůbec vznikla.

Nevím, jestli nás o půlnoci někdo ze sousedů viděl - doufám, že ne. Protože pokud ano, už se o nás zřejmě šušká, že nám nestačí tři vlastní a blíže neurčený proměnlivý počet adoptovaných koček, které se pohybují kolem domu, ale ještě jsme si - představte si to, paní, viděla jste to někdy? - nechali další dovézt velkou dodávkou až kdoví odkud … Není nad dobrou pověst seriózních občanů, viďte, chlupáči? 

Potřásli jsme si rukou s nyní již bývalým majitelem kočenek a slíbili si, že se sejdeme tak za čtrnáct dnů na kávičku. On si odveze přepravky a my předvedeme, jak si žijí perská princátka. Není nic jednoduššího. Nebo je?

Nějaký čas to totiž vypadalo, že nebude co předvádět. Tu noc po příjezdu se z otevřených přepravek obezřetně vyplížily dva kočičí stíny a zmizely. Ve stejném okamžiku narostlo přítomnému peřiňáku osm hebkých, tmavošedých tlapek. 

No nic, s tím se konec konců počítalo - po tolika týdnech osamělého života a dlouhé cestě autem toho muselo být moc i na kočku s devíti životy… Vybrané kočičí lahůdky byly předloženy neosobně se tvářícímu nábytku a lidští obyvatelé domu se konečně odebrali na kutě. Do sna se jim vkrádalo tiché mlaskání a chroupání - to peřiňák s osmi tlapkami večeřel.

Ráno byly misky prázdné. Doplnili jsme je a odešli. Večer byly misky prázdné. Doplnili jsme je a zalehli. Další dva dny se celý proces opakoval jen s tím rozdílem, že peřiňák objevil a použil kočičí toaletu. Pak ale bylo noční chroupání a mlaskání peřiňáku vystřídáno jiným podezřelým zvukem - jako by tu někdo chodil? Pootevřeným okem jsem zahlédl dva předměty ne nepodobné plochému obdélníkovému mopu světle šedé barvy, jak se přemísťují pokojem.

Na můj pokus pozvednout se na loket a podívat se lépe, reagovaly mopy okamžitým zmizením. Třeba se mi jen něco zdálo. Druhou noc se zvláštní šedé obdélníky pohybovaly pomaleji a sem tam se zastavily, aby naslouchaly a čenichaly. Místy se jejich obrys začal podobat kočičímu tělu. Při prvním podezřelém pohybu se znovu zploštily a rozplynuly se. Ale povečeřet stihly, kočičí konzerva s tuňákem zmizela do posledního vlákna a granulí podstatně ubylo. Opravdu hladové mopy…

Pohoda

Pohoda

Že alespoň jeden z nich měl na důkladnou výživu nárok, jsme se přesvědčili za další tři dny. Právě tak dlouho totiž trvala proměna šedých mopů žijících skrytým nočním životem v dvojici perských koček. 

Seděli jsme večer klidně u stolu a užívali si ticha, když se šedé nožičky od peřiňáku oddělily a na nich se k misce obezřetně přiblížil docela urostlý kočičák a pustil se do granulí. Na celém jeho postoji bylo patrné napětí a my jsme se báli vydechnout. Ani ne za minutu se vedle něj pomaloučku zhmotnil kočičák drobnějšího vzrůstu - a bylo zjevné, který z nich je kočka…

Ten první, odvážnější a mohutnější s nadýchaným kožichem byl Cedrik. Křehčí Célinne měla postavu poměrně anorektické modelky a předváděla ne právě podařený model - šedý kožíšek měla zcuchaný a prořídlý. O problému se srstí jsme od bývalého majitele věděli a jen jsme doufali, že je pouze výsledkem chybějící péče, popřípadě stresu po kastraci - a ne třeba hormonálního původu, protože s tím bychom si poradili jen těžko. S jedním okem upřeným na nás a druhým do misky kočky večeřely, jako kdyby jim v nejbližší chvíli měl jet rychlík z pátého nástupiště.

Toho večera přišel peřiňák poprvé o své sametové tlapky. Dál jsme se museli pohybovat zvolna a opatrně jako v minovém poli, protože každý prudší zvuk a pohyb kočky okamžitě vyhodnotily jako život ohrožující, ale už jsme si alespoň dovedli představit, jak vypadají. 

Po několika dalších - a popravdě řečeno dost náročných - dnech tohoto obezřetného soužití jsem se uprostřed noci probudil s pocitem, že si mne někdo prohlíží. A nebyl to jen pocit. Na široké čalouněné pelesti postele nad mou hlavou seděly způsobně s tlapkami u sebe dva šedé stíny a upíraly dolů zvědavý, lesknoucí se pohled. A seděl, nebo neseděl uprostřed mezi nimi třetí, černý stín se zlatýma očima? Jako by říkal: To jsou oni, nemusíte se bát…Je to nesmysl. Ale já vím, že tam byl.

Další ráno objevily kočenky šplhadlo a kapsu, ve které se tak báječně odpočívá. Večer se Cedrik opatrně spustil z čalouněné pelesti a nenápadně, jakoby mimochodem mi pod ruku nasunul hřbet k podrbání. Célinne zmizela - spala ve vyhřáté kapse, kterou její mohutnější bratr před chvilkou opustil. 

Nastala druhá etapa soužití nové smečky, která by mohla nést název: boj o místo nahoře. Ale protože to byl konec pestrých kočičích proměn a Cedrik s Célinou se od té chvíle nestávali peřiňákem ani mopem, a dokonce ani přízračnými nočními stíny, rád bych tuhle kapitolu uzavřel a o našem dalším životě s novou smečkou vyprávěl třeba zase někdy příště.

A ještě něco - „fantom kočky“ zmizel. Taz definitivně došel tam, kde šplhadla jsou vysoká, koberce hřejivé a měkké a všude stojí misky se sušenými rybičkami k volnému použití. Už se neohlížel - věděl jistě, že jsme v dobrých packách.

Foto: Terra

20.11.2007

https://neviditelnypes.lidovky.cz/zviretnik/kocky-cecka-promeny-kocek.A071119_221046_p_zviretnik_dru

Terra Neviditelný pes