Jsme zvyklí na psí hrdinné skutky a bereme je už skoro jako samozřejmost, pejsky bránící své pány, válečné psy vrhající se pod tanky s náloží, psy záchranáře, policejní psy. Tito tak činí nikoliv ze slepé poslušnosti, ale z lásky k člověku. Toto je příběh trochu jiný.

Blokáda Leningradu trvala 900 dní. Během ní zahynulo více než půl miliónu jen civilistů, nejen na následky těžkého bombardování, ale především na hladomor. Jsou známy případy, kdy si matky odřezávaly vlastní maso z předloktí, aby ho vyvařily na polévku svým dětem umírajícím hlady. První proto z města zmizeli všichni psi, kočky a další domácí zvířata. Následkem toho se rozmnožily krysy, které nejen požíraly přídělovou mouku, ale napadaly i bezmocné a umírající, roznášely choroby. Nebylo možné je vyhubit, zaplavovaly ulice jak řeka. Armáda se je pokoušela rozjezdit tanky, marnost nad marnost, v houfech naopak na ty tanky naskakovaly a řítily se dál, naprostá beznaděj.

Zásobování města bylo možné vojenskými konvoji jen v měsících, kdy zamrzlo Ladožské jezero. Za cenu obrovských obětí byla přes led zbudována i železniční přípojka murmanské trati. Když se vlaku podařilo projet, vítaly ho davy zbídačelých občanů jako zázrak

A pak otevřeli jeden z vagónů, v tom nebyly zásoby, ale vyřítilo se z něj obrovské množství koček a koťat. Celkem jich bylo postupně dopraveno do obleženého a krysama zamořeného města asi 5000. Šlo převážně o kočky z Jaroslavské oblasti a sibiřské kočky, proti mrazu velmi odolné.

Sibiřský kocour | foto: Victor Vizu, commons.wikimedia.org

A tak kočky otevřely vlastní druhou interní frontu a brzy zdárně zvítězily. Vděčnost obyvatel byla tak veliká, že i přes přetrvávající strašný hlad se jich nikdo nedotkl. A pokud by tak někdo učinil, s velmi zlou by se zřejmě potázal.

Z města Ťumeň pak byla vypravena zvláštní kočičí zásilka, určená výhradně k ochraně Petrohradské galerie Ermitáž. Zřejmě se někdo rozpomněl na 200 let staré carské nařízení. V tehdejším manifestu se uvádí počet 70 kusů stálé kočičí posádky coby nutné protikrysí opatření.

V Ťumeni je podle koček, které zachránily Leningrad, pojmenováno i náměstí a mají tam svůj památník (k nahlédnutí např. zde).

Na tomto příběhu mě skoro nejvíc potěšuje, jak málo někdy stačí. Použít zdravý rozum a nechat průběh přírodě. No a taky to, že v tom válečném zmatku, bídě a hrůze si to někdo uvědomil.