25.2.2021 | Svátek má Liliana


KOČKY: Sandy - víkend hrůzy

4.3.2008

Mám na mysli veterináře (ty člověci mají fakt divný slova!), který mi posledně propíchl kožíšek, prošťouchl uši a ještě spoustu věcí. Já trubka totiž zapomněla, že jsem se k němu posledně dostala v bedýnce s dekou a mřížkou!!! Mia - Sandy 1

Takže když jsem tam nic netuše opět vlezla, abych ukojila svoji zvědavost, zapadla za mnou mřížka a za chvilku jsem se už vezla v přenášedle. Cítila jsem, že člověci byli nervóznější než obvykle a tak mi taky nebylo do skoku. Ještě ke všemu jsem byla hladová, celý den jsem nedostala nic k jídlu!

Měla jsem pocit, že jedeme do toho po psech smrdícího domku… a taky že jo. Sotva jsme vlezli dovnitř, otevřely se nějaké dveře a vykoukl ten (brrrrrrrrrr) veterinář. Pan Hnusák je pro něj příznačnější jméno.

Vytáhl mě proti mé vůli z vyhřáté bedýnky a položil mě na nějakou pípající stoličku; potom jsem si měla stoupnout na lesklý studený stůl… Psychicky jsem se připravila na šťouchnutí teploměrem, ale Malá mě chytla strašně pevně a dostala jsem veliký píchnutí do kožichu.

Bolelo to tolik (přiznávám, taky jsem se lekla), že jsem Malou pořádně kousla do ruky. Patří jí to, to se dělá, nechat mě takhle trápit? Kdybych uměla brečet, brečím. Jenže to neumím, tak jsem jen kulila oči na všechny (tři) přítomné.

Nato mě Malá pustila a s Velkým odešli pryč. No tak, vždyť jsem to kousnutí nemyslela zle, nenechávejte mě tu s tím Hnusákem samotnou! Chtělo se mi děsně moc spinkat… Probuzení bylo děsivější, než bych si kdy uměla představit!!!

Bylo mi strašně divně, nemohla jsem se pohnout a ani pořádně mňouknout! Velkej i Malá u mě seděli a skláněli se nade mnou; zmohla jsem se jen na slabé MŇÍÍÍÍÍÍÍ… MŇÍÍÍÍÍÍÍÍÍ. Mluvili na mě, ale nemám tušení, co říkali. Nějak jsem jim nerozuměla. Všecko bylo rozmazaný…

Snažila jsem se vylézt z bedýnky a pěkně jsem se rozplácla, nožičky mě neunesly! To bylo už vážně moc. Necítila jsem bříško, jako kdyby neexistovalo. Navíc jsem zjistila, že mi někdo sundal chloupky a mám celou kůži od nějaký fialkový vodičky. Kam jsem se hnula, tam na mě čekaly člověčí ruce, aby mě přidržely nebo abych se nepraštila…

Chtěla jsem někam zalézt a být tam schovaná, jenže nikde jsem nenašla dobrý místečko… Ke všemu jsem se dvakrát počůrala! Tolik jsem se styděla, měla jsem vztek a bylo mi mizerně, takhle si ze mě ti člověci střílí??? Kdybych byla zůstala venku, už bych si žádnýho člověka k tělu nepustila!!!

To byla strašná noc. Velkej se mnou zůstal v pokoji a ještě dlouho mě hlídal. Pak mi udělal pelíšek u vyhřátého topítka, tam mi bylo mnohem líp! Tou fialkou jsem stihla kvůli svému plazení obarvit podlahu v chodbě i koberec v obýváku…ale nemohla jsem si pomoct. Pak mě zas konečně přemohl spánek.

Druhý den mi bylo líp, ale neměla jsem vůbec náladu bavit se s těmi zrádci. Celý den jsem ani nemňoukla, jen jsem ležela. Člověci byli se mnou a pořád mě hlídali a hladili… Navečer jsem dostala malej hlad, tak jsem slízla trošku kočičího mlíka a taky jsem dostala malinko masíčka, ale stejně to bylo takový bez chuti… Proč mi tohle provedli nechápu. Jen doufám, že to mělo pádnej důvod!

Teď už je to skoro dva týdny, co mě takhle potrápili. Na bříšku mi už pomalu roste novým kožíšek (konečně, chodit nahatá mi není příjemný!) a cítím se normálně. Jenom mám teď děsný chutě na mazlení a taky mi přijde, že mám častěji misku prázdnou než plnou…

Určitě mi ji potajmu vyjídají člověci, když se nekoukám. Jdu si na ně počíhat za skříň!

Ahoj
Vaše Sandynka

Mia