30.9.2020 | Svátek má Jeroným, Ráchel


KOČKY: O zvrhlíkovi, eunuchovi a rušení nočního klidu

14.3.2006 20:53

Část lyrická
Začalo to před čtvrt stoletím. Nic pro novináře ani romanopisce. Než se příběh stačil rozvinout, skončily prázdniny a začala vojna a z jednoho konce republiky na druhý putovaly jen dopisy. Z nějakých záhadných důvodů přátelství mezi Jí a mnou přetrvalo nejen čas, ale i manželství a děti. Časem se k dětem přidal i zmíněný kočkoun; taky standartní historie magickými silami disponujícího nalezence - údajně není jasné, kdo si koho ochočil, ale o útulku se přestalo mluvit poměrně záhy. Ctibor

Na mé straně podobně. Skrzevá jistou slečnu jsem se přesunul z paneláku do domečku a rovněž se stal spolumajitelem kocoura. Uplynulo pár let, slečna zmizela a zbyl mi - tušíte správně - kocour a barák. Barák ještě stojí, kocour odešel cestou všech kocourů. Byl, není. Odchodem oné slečny se mi uvolnil prostor a já začal jezdit na návštěvy za tou, jež je mi sestrou stejně jako Vinnetou byl Old Shatterhandovi bratrem. Na dva tři dny, neb cesta je daleká, dvakrát třikrát do roka. Ctibor si mě nijak zvlášť nevšímal a já si nevšímal jeho. Po několik letech (neboli pár návštěvách) věci dospěly tak daleko, že jsme po ránu strávili příjemnou půlhodinku na gauči, ležíce jeden na druhém. Nějaký cizokocouří pach nedělal problémy.

Část epická
Má sestra téměř pokrevní se rozvedla. V rámci vyrovnávání se s ranou osudu pro změnu navštívila ona mě. Jelikož nevím, jak zajistit, aby tento text nebyl čten před 22. hodinou, část erotickou vynechám. To bylo v červnu. V únoru se ke mně nastěhoval nový kocour - třičtvrtěroční zlatíčko. Převezen z farmy fungující jako neoficiální odkladiště psů a koček (zdravím Starý Plzenec!). Byl zvyklý na spřátelenou kočičí společnost a docela těžce si tu zvykal.

Revír jeho předchůdce už byl dávno rozparcelován, takže ke všem potížím se stěhováním si musel vydobýt i právo na existenci v místní kocouří komunitě. Dospělo to tak daleko, že jsem se občas do nějaké té rvačky vložil. Vyznávám sice teorii, že zvířata by si věci měla vyjasnit mezi sebou, ale nad touto teorií ční mé rozhodnutí, že sklep je MOJE teritorium a do kuchyně už mi cizí kočky nesmějí ani na návštěvu, zvlášť poté, co jsem musel luxovat cizí chlupy a navštívit veterináře.

Část akční
Takto řádně navoněn již více než ročním řádícím kocourem (dlouho jsme se hádali, kde se smí čůrat; i hovínko se občas našlo) vydal jsem se opět na návštěvu, první po reálném odchodu manžela a jediného pána domu.

Nad tím, co se dělo, žasnu dodnes - rušení nočního klidu je naprosto nevhodné označení jen proto, že se to dělo ve dne. Sedíme u stolku, spolu s další návštěvou popíjíme kafe, načež se vymršťuji z křesla a za strašlivého řevu Ty záchode znečištěný pronásleduju zrzavobílou šmouhu, mocně dupaje, abych vypadal co nejhrůzostrašněji. Přijata teze, že si Ctibor jen hraje a že nemám bejt hysterickej. Mé bublání na téma "Pokus o překousnutí achilovky" interpretováno jako typická mužská změkčilost (hádanka: jakého pohlaví byla ona druhá návštěva?).

O hodinu později analogicky vyprovokován vrhám bačkoru; paní domu a mou sestrou téměř pokrevní jsem odkázán do patřičných mezí, Ctibor odloven, seřván a ztrestán novinami. Začínám se bát, což je pochopitelně ta nejhorší reakce. Následuje třetí útok, celkem nepodařený, leč kočkoun opět ztrestán a navíc zavřen do kuchyně.

Intermezzo
Rozviřuji debatu, kde budu tentokrát spát, protože sdílet prostor se zvířetem, jež se mě evidentně rozhodlo zlikvidovat, se mi opravdu nechce. Jsem uložen do postele paní domu a mé sestry téměř pokrevní. Na gauči spí tentokrát ona.

Konečně krev!!!
No fakt, nekecám! Ctiborek totiž změnil taktiku. Posadil se na druhý konec gauče, poposedl, ještě kousek, ještě kousek, povídám "Jdi ode mě, já ti nevěřím". Prej "Klidně seď", dovídám se, "on jen tak sedí. Já poznám, když loví". Nechám se uklidnit; ještě kousek poposedne, zavřísknutí, skok, obejme mi předloktí, zatne zuby a drápy co jich má, ani sebou nestačím cuknout, a dobře že tak. Pravou přední se mu podařilo zatnout do nějaké žíly nebo kýho čerta. Jen pár kapek, ale na světlé košili vznikla docela slušná skvrna, takže jsem se dokonce dočkal i politování.

Závěr
Za dopoledne to zkusil ještě jednou, ale i já se učím. Takže skoro minul. Od té doby mi vrtá hlavou - co mu na mě tak hrozně vadilo? Že jsem byl nasáklý nekastrovaným kocourem v "agresivní fázi"? Nebo že jsem si něco začal s jeho paničkou zrovna v době, kdy byl páníček na odchodu, a to do té míry, že si třičtvrtě roku pamatoval (kočkoun, ne páníček), že se mu jednou vrátila mnou načuchlá? Podotýkám, že různých návštěv se koná spousta, takže prostý fakt "cizinec v bytě" není nic, s čím by si Ctibor nebyl zvyklý poradit.

Za dalších několik měsíců jsem byl opět na návštěvě a zdá se, že konflikt patří minulosti.

A tak si jen představuju, jak v tramvaji oslovuji potenciální kandidátky: "Mladá paní, nerozvádíte se náhodou? Jestli ano, tak bych se s vámi rád vyspal, protože mě nesmírně zajímá, co na to váš kocour... Ááá, německej ovčák... tak to nic, děkuju vám".

Podpis nečitelný
(redakce autorovu totožnost zná, ale respektuje nečitelnost...:))