7.8.2020 | Svátek má Lada


KOČKY: Hra na kočku a myš

31.5.2006 19:31

Většinou se nám v době naší nepřítomnosti o Vasku starala naše moc hodná sousedka, paní Netušilová. Avšak právě ono léto, kdy jsme se s rodiči vydali do Maďarska, naše dobrá sousedka vážně onemocněla a skončila na několik měsíců v nemocnici. Doma tehdy nezůstal nikdo, kdo by Vasku krmil a postaral se o ni. Bylo rozhodnuto. Vaska pojede kus cesty s námi až na Moravu, kde ji necháme u babičky a dědečka. Prostě to jinak udělat nešlo. Tehdy ještě neexistovaly žádné psí ani kočičí hotely, ba ani útulky pro takové případy, jako byl ten náš. Nikdo z nás však netušil, jaké s naším příjezdem nastanou komplikace.

Vaska si libovala, že tentokrát jede s námi, a spokojeně se uvelebila v prostoru pod zadním oknem auta. Tam se blaženě rozvalovala na sluníčku. Občas se slastně a za patřičné pozornosti všech osádek předjíždějících automobilů líně protáhla a nahrbila hřbet, jindy si zas jazýčkem přepečlivě čistila svůj mourovatý kožíšek... Zkrátka celou cestu hrála divadlo pro všechny zvědavce a skvěle se bavila. Obavy nás všech z toho, jak bude snášet cestování autem, rozptýlila hned v prvních vteřinách cesty. Jí zkrátka v autě špatně nebylo. Byla se svými lidmi a svoji spokojenost nad tímto stavem věcí vyjadřovala hlasitým předením. kočka mourinka

Jakmile jsme dorazili, přivítali jsme se s babičkou a dědečkem a poprosili o jejich svolení, mohli jsme milou Vasku ihned vypustit do babiččiny zahrádky, aby se dobře a rychle seznámila s místem svého dočasného pobytu. Vaska nabyté volnosti okamžitě využila a hbitě zmizela na průzkum dosud neznámého terénu svého budoucího a přechodného pobytu. Teprve tehdy došlo k překvapivému zjištění. Nikdo z nás netušil, že u babičky bude právě v tu dobu na návštěvě naše teta se svými třemi dětmi.

Z toho by vůbec neměly vzniknout žádné velké problémy, pomyslili jsme si všichni a klidně jsme se odebrali do babiččiny kuchyně, kde jsme se oddali společné zábavě a nevázanému rozhovoru s příbuznými a o nich. Teta podle babiččiných slov o našem příjezdu věděla, ale musela na poslední chvíli ještě běžet do obchodu pro droždí, které nutně potřebovala na knedlíky. Naši oba bratránci i se svou sestrou totiž byli zrovna u vody a měli se vrátit až k obědu. Nabyl tedy nikdo, koho by teta pro kvasnice vyslala místo sebe.

Náš rozhovor klidně a nerušeně plynul a my jsme se už stačili babičky vyptat na docela všechno, co nás děti i naše rodiče zajímalo. Dědeček se naší besedy účastnil jen chvilku. Pak rázně prohlásil, že má takovou spoustu práce, že nemůže marnit čas pouhým hovorem. Kdo prý má zájem s ním besedovat dál, toho rád přivítá mezi svými dláty a hoblíky, kde je ochoten v načatém hovoru pokračovat. Sousedi už totiž netrpělivě čekají na nová kosiště a opravená kolečka od trakařů a vozíčků na trávu. Vždyť sena jsou v plném proudu a nářadí musí svým majitelům pomáhat a ne jen lenošit v dědově dílně.

Za malou chvilku po dědečkově odchodu se přiřítila z obchodu teta. Byla zcela nakvašená a vzteky bublala úplně stejně, jako bublá a kvasí droždí v právě kynoucím kvásku. Jenjen s ní ty knedlíky zadělat! Až do poslední chvíle jsme nikdo netušili příčinu její zlosti. Ona nám všem hlučně, ale stručně a okamžitě vysvětlila příčinu svého rozhořčení a zlosti. Na zápraží domu se totiž střetla s naší Vaskou.

Ani jedna z nich až do té doby netušila vůbec nic o existenci a momentální přítomnosti té druhé. Tetu však Vasčina přítomnost velmi pobouřila. Nikdo dosud netušil, jaký v ní právě KOČKA vyvolá odpor. Teta byla velmi rozčílená a obvinila mé rodiče, že tohle udělali zcela schválně a záměrně, aby jí ty zasloužené dny odpočinku zkazili, jelikož teta kočky bytostně nesnáší, ba přímo je nenávidí. Připadají jí stále špinavé, i když se nepřetržitě olizují. Prý proto, že chytají ty odporné myši!!

Všichni jsme se spojenými silami snažili rozhořčenou tetu uklidňovat a přesvědčovat ji o pravém opaku jejího tvrzení zdůrazňováním faktů, které přispějí k tomu, že Vasčin pobyt bude bezproblémový a klidný. Kočka se nebude zdržovat a povalovat doma. Uváděli jsme na svou i kočičí obhajobu i to, že Vaska je zvyklá na svůj pelíšek, který je možno umísit mimo prostor domu. Třeba zrovna do dědečkovy dílny. Zdůraznili jsme však tetě, že kočku je třeba pravidelně napájet a krmit. To se však taky docela klidně může odehrávat na tomtéž místě, kde kočka bude spát a odpočívat. Teta se během rozhovoru docela zklidnila a začala se s Vasčinou nevítanou přítomností pomaloučku i smiřovat. A vtom se to stalo.

Do klidně plynoucího hovoru přišel dědeček. Spolu s ním však na scénu vstoupila i naše Vaska. Byla celá rozčílená, což bylo zcela jasné už při prvním letmém pohledu na ni. Co však právě čert chtěl a lstivě přichystal, bylo toto: Kočka si s sebou do kuchyně přinesla i právě čerstvě ulovenou myšku. Zatím ji držela pevně v tlamičce a upírala na nás nadšený a vítězoslavný pohled, kterým vlastně svou kočičí mluvou jakoby říkala: "No, jen se podívejte, jak jsem šikovná! Jak jsem dokázala uchránit babiččiny slepičky a všechny tady přítomné osoby před pohromou, která by je zcela jistě čekala, kdybych já tady nebyla!"

Takhle vyzývavě se dívala na všechny přítomné, když hrdě a se vzpřímenou hlavou vstoupila rovnou doprostředka jeviště. Všichni jsme ztuhli překvapením a úlekem. Bez dechu a mlčky jsme pouze přihlíželi, kterak se nezadržitelně blíží katastrofa.

Kočka došla až doprostředka kuchyně. Tam okamžitě se svou kořistí zahájila nám všem známou a mnohokrát zhlédnutou hru na "kočku a myš". Upustila nebohou myšku přímo na podlahu. Dosud omráčená myška nic. Jen tak ležela a nehýbala se. A kočka si chtěla přece hrát! Šťouchala tedy velice jemně nebohou myšku packou a čekala. Myška se náhle otřepala a dala se na bleskový útěk A v tu chvíli nás všechny přítomné doslova ohlušil příšerný řev: "Jééééé, fůůůůůůůůůj! Mýýýýýýýýš! Pomóc!" Takto nepříčetně řičela naše teta. Její zoufalý řev doslova uzemnil všechny přítomné a dokázal na chviličku znehybnit taky Vasku i nešťastnou myšku. Celkové znehybnění všech aktérů hry ale trvalo jen zlomeček sekundy. Pak hra okamžitě pokračovala a dostala nový, nečekaný a nepředstavitelně rychlý spád.

Teta na myš reagovala tak, jak to udělají všichni ti, co myši přímo nesnášejí, protože se jich nejen bojí, ale i velice štítí. Otřásla se odporem a za hlasitého a zlostného výkřiku: "Jedeš, ty mrcho kočičí", se vrhla na židli, aby byla dotyku s tou odporností dostatečně uchráněna. Vaska však právě tento tetin výkřik považovala za výzvu k dokonalé hře, kterou hnedle zahájila. Jakmile se výkřik ozval, Vaska popadla myš do tlamičky a vyskočila na židli za tetou. Teta tam však již dávno nebyla. Když vytušila Vasčin úmysl, ihned se bleskurychle přemístila na divan. Ale to se náramně spletla! Vaska byla o zlomek sekundy rychlejší a přistála na divanu skoro současně s tetou.

A tak honička mohla pokračovat neskutečným tempem a za tetina ohlušujícího slovního doprovodu. Tolik krásných, šťavnatých a jadrných nadávek, určených Vasce a vykřičených zoufalou a odporem šílící tetou, jsem až doté doby nikdy nezaslechla. Taková bohatost slovní zásoby a nečekaných slovních obratů přikovala k židli i mé rodiče. Jen jsme přihlíželi tomu divadlu a opravdu jsme se dusili zadržovaným smíchem, abychom si to od tety neschytali spolu s kočkou.

Teta z divanu přeskočila na stůl, kočka i s myškou za ní. Teta mrštně seskočila na zem. Vedle ní vzápětí dopadla měkce i naše Vaska. Hra mohla pokračovat. Vaska myš upustila, ta se rozběhla. Kočka byla rychlejší a tak myš zase skončila v její tlamičce. Takhle vše pokračovalo nezměněným tempem, za stále hlasitějšího a jadrnějšího doprovodu a pořád dokolečka ještě několikrát. Udýchaná teta, neustále pronásledovaná neúnavnou kočičí nepřítelkyní, nadávala opravdu vynalézavě. Mrchy, potvory špinavé, bestie a špindíry lítaly vzduchem mnohem rychleji než teta, pronásledovaná kočkou s myší v tlamičce. Kočce to nevadilo, ona se jen náramně bavila a únava na ní taky patrná nebyla. Kamkoliv se uchýlila teta, tam za ní vzápětí dorazila i její pronásledovatelka a spoluhráčka.

Ale pak Vaska udělala osudnou chybu. Dopustila se neopatrnosti a chvíli zaváhala. Než totiž stačila upustit myšku na zem, aby mohla hra pokračovat, přistála na ní rozzuřená teta. Popadla milou Vasku štítivě dvěma prsty za kůži na krku přesně tak, jako to dělají všechny zvířecí matky, když své dětičky přenášejí z místa na místo, druhou rukou otevřela okno do babiččiny květinové předzahrádky a kočku i s myškou v tlamičce vyhodila beze slova ven. Pak nám všem teprve dokonale a patřičně důrazně vyčinila za právě prožité příkoří. Ječela tolik, že jsme málem všichni ohluchli. Všichni dospělí se tetu snažili nějak zpacifikovat, ale nikomu se to nepodařilo. Dědeček už dávno, ještě během dramatu, kuchyň opustil a vrátil se k práci.

Teta jen stále vykřikovala další a další obvinění nás všech a vyhrožovala tím, že jestli tam zůstane ta odporná kočičí příšera, ona hned zítra i s dětmi tento dům opouští. Tak a podobně se v kuchyni odvíjel hovor. Tu se náhle opět otevřely dveře. Děda dovnitř vstrčil jen hlavu, aby všechny diskutující požádal o zmírnění výrazů a hlavně hlasitosti našeho hovoru. Prohlásil otráveně, že tetu tu nikdo násilím držet nebude, že Vasčin pobyt byl odsouhlasen a domluven před několika týdny, a že pokud chce připravit děti o pěkné prázdniny, ať tedy klidně odjede i s nimi. Vaska tu však zůstane, jelikož nemá kam jít.

A právě Vaska, jíž se hovor týkal nejvíce, se nepozorovaně vetřela pootevřenými dveřmi do kuchyně, aby mohla nerušeně zahájit druhé dějství veselohry. Vstoupila na plac s hrdým výrazem neporaženého bojovníka a se stále stejnou myškou v tlamičce. Honička mohla začít nanovo. A taky začala.

A pokračovala by v nezměněné podobě dál, kdyby naši maminku konečně nenapadla spásná myšlenka. Ťukla si prstem do čela a nahlas zvolala: "Tak dost! Vasko, pojď sem ke mně!" Vaska i s myškou v tlamce přiběhla k mamince. Ta jí pěkně pohladila po mourovatém kožíšku, drbala ji pod krčkem, kde to měla číča nejraději, a přitom jí klidným hlasem domlouvala: "No tak, Vasko, tohle se přece nedělá. Vím, že tys vlastně jen chtěla pochvalu za svůj úlovek a my jsme tě nepochopili. Takže poslouchej a už nezlob. Hodná a šikovná kočička jsi, Vasko. Ale teď už popadni tu svou myšku a utíkej s ní ven!" Při těch slovech maminka číču i s myší jemně vystrčila ze dveří.

Situace se mírně uklidnila a teta konečně došla k závěru, že děti potřebují trávit prázdniny venku na čerstvém povětří a ne uprostřed aut a kouře ve městě. Bylo tedy dokonáno. Teta dovářela oběd a bavila se s rodiči o všem možném. My se setrou jsme si užívaly krátké přítomnosti u babičky a v dílně u dědečka. Bylo totiž stanoveno, že kvůli Vasce zde zůstaneme o dva dny déle, aby byla jistota, že si tu číča aspoň trochu zvykne nikam neuteče. Zavládl už klid a nastala pohoda. Ta ale trvala jen do okamžiku, než se teta rozhodla vyběhnout pro trochu zelené petrželky do zahrady. Nikoho z nás nic zlého nenapadlo. Teta však vzápětí zas silně láteřila a nadávala: "Ta mrcha, ta potvora, ta podělaná a umazaná kočičí bestie!"

Když jsme vyběhli za tetou na zápraží, ihned nám byla jasná příčina její opětovné lamentace. Přímo na prahu domu ležela mrtvá myška. Přesně tak, jak to Vaska každý den dělala i doma.

Vaska, nyní tetinou lamentací zcela vyděšená, se dala na zběsilý a zbabělý útěk a my jsme z ní v tom okamžiku zahlédli jen maličký kousek ocásku, který se mihnul za rohem chalupy. Trvalo až do večera, než se Vaska odvážila přijít za námi do kuchyně najíst a napít. Lákaly jsme ji na nejrůznější oblíbené pamlsky, ale ona dříve nepřišla. Večer už musela do svého pelíšku, který jsme jí se setrou přichystaly do dědovy dílny. Tam jsme ji taky našly. Hladily jsme ji a konejšily až dlouho do noci. Pak jsme už musely jít spát.

Druhý den ráno však nastal nečekaný zvrat. Když jsme se probudily, stál na zápraží veliký kufr a u něj vartovala naše teta. Čekala na nás všechny, aby nám velmi rozhořčeným a ublíženým tónem hlasitě oznámila, že ONA odjíždí domů. Sama!! Dětem kočka nevadí, ale jí ANO!!! Proto odjíždí.

"Buďto kočka, nebo já!!" to byla její poslední slova, která jsme jen letmo zaslechli, protože je pronesla jen tak přes rameno během opouštění bojiště. Odkráčela naším středem hrdě a se vztyčenou hlavou, aniž by se s kýmkoliv z nás rozloučila. Po celá dlouhá léta si však pravidelně a každoročně několik měsíců před začátkem prázdnin, ba i několikrát během nich, telefonicky zjišťovala, zda je o naši Vasku postaráno tak, aby nemusela být u babičky společně s ní pod jednou střechou.

Naše Vaska již loví dávno své myšky v kočičím nebi, ale já se vždy musím smát, kdykoliv si na ty její podařené kousky vzpomenu. (Ilustrační foto: Petra Pospíšilová)

Lenka Svobodová