5 fotografií

Upozornění - fotky odpovídají tématu (pozn. red.)

Kníračí přirozeností od samého počátku existence plemene je lovení hlodavců. Z toho důvodu jsem také dlouho odolávala přemlouvání své dcery, zda by mohla mít nějakého toho křečka, myšičku či morče jako svého vlastního mazlíka, neboť jsem se obávala, že by to pro Edu byl příliš velký stres cítit doma něco takového a nesmět to zlikvidovat.

Eda, knírač. S plyšákem.

Nakonec nám však náhoda, resp. naše kamarádka, která tehdy pracovala ve výzkumném ústavu, přihrála na cca půl roku (na dožití) bílého laboratorního myšáčka, který by jinak neslavně skončil, kdyby si jej kamarádka nevzala domů ještě spolu s jeho černým kamarádem. Myšáci se však u ní nakonec rozkmotřili a jeden tedy potřeboval nový domov. Ten bílý (hodnější a nekousavý) tudíž nakonec skončil u nás a Eda ho kupodivu vůbec neřešil. Nevím, zda to bylo tím, že malý laboratorní myšáček postrádal typický myší pach, anebo prostě hned pochopil, že co je doma, to se neloví. Snad v tom bylo obojí, neboť dcera dala Edovi myšáčka jednou bez mého vědomí dokonce očichat a jemu byl prý úplně ukradený.

Když nás myšáček opustil, díky téže kamarádce se k nám dostala dvě morčata. Ta dostal Eda (raději jen přes přepravku, abychom je moc nestresovali) také očichat. O morčíky se sice aktivně zajímal (ti mu velmi voněli), nicméně nebyla v tom žádná agrese, pouze zájem. Otázkou by samozřejmě bylo, jak by se zachoval, pokud by dostal příležitost si je „prohlédnout“ bez jakýchkoli omezení, nicméně to zkoušet raději nehodlám, již kvůli morčíkům samotným, neb jsou to plašani střelení.

Eda, knírač. S čírem.

Pokud jde ale o venkovní hlodavce, v tom případě se u Edy projevuje pravá kníračí vášeň, urputnost a vytrvalost při jejich lovu. Moje milá babička a dědeček proto Edovi velkoryse odpouštěli díry v trávníku (ale i v záhonech) na chalupě, neboť hrabání bylo poměrně často korunováno úspěchem v podobě uloveného hryzce. Ostatně babi s dědou byli na myšilovné psy zvyklí již z dřívějška, neboť náš první knírač Ferda a následně i choďák Akínek měli na svém kontě rovněž nespočet myší a potkanů.

K napsání tohoto povídání mě přiměly hned dvě Edovy lovecké příhody, k nimž došlo koncem letošního května krátce po sobě, ale ještě než se o nich rozepíšu, musím vzpomenout na úplně první Edovo setkání s potkanem.

Tehdy mu bylo necelých sedm měsíců, byl tedy ještě štěně a potkan, na něhož narazil, byl pořádný kousek. Eda se nechtěl hnout od kovového poklopu, kterým byla překrytá stará, již dávno nepoužívaná odpadní jímka. Neustále tam čenichal a kňoural, až jsem si řekla, že tam tedy opravdu něco musí být, a s námahou jsem poklop nadzvedla. Pod ním byl ještě starý dřevěný poklop přes jímku a na něm seděl potkan o velikosti malé kočky a zíral na nás svýma černýma očima. Dodnes nechápu, jak se tam mohl dostat tou uzoučkou škvírou pod kovovým poklopem.

Jen pár vteřin mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a krvelačně vykřikla: „Edo, vem si ho!“ Eda také váhal jen vteřinku a vrhl se na zteč. Potkan nestihl zareagovat takřka vůbec. Eda ho čapnul, důrazně s ním zatřepal a pak pustil. Dostal tehdy obrovskou pochvalu a odměnu, a poté následovala nutná očista kožichu, neboť zakousnout takovou velkou „obludu“ se bez krve jaksi neobešlo.

Od té doby již Eda při lovu hlodavců nikdy neváhal ani vteřinu a myší i potkanů zardousil již opravdu hodně. V našem sousedství většina lidí biologický odpad nehází do popelnic, ale kompostuje, někdo i chová na zahradách králíky a slepice, tudíž myši a potkani se tu drží také, a já jsem proto skutečně vděčná za myšilovného psa.

Eda, knírač, ulovil potkana a odevzdal.

Někdy je kolem honu na myš však docela vzrůšo. To jsme kdysi měli podél záhonu naplocho položenou starou gurtu, která časem do trávníku zarostla, a pak překážela při sekání (sekačka jí pokaždé kus sežvýkala a tupila se), bylo proto rozhodnuto ji odstranit. Jakmile však byla vyrvána zpod trávy, objevila se náhle spousta myších cestiček a v jednom místě dokonce hnízdo s myší a asi sedmi (co jsem aspoň napočítala) mláďaty, již však zcela vyvinutými. A v jednom okamžiku se to všechno rozuteklo po trávníku a Eda rázem nevěděl, kam dřív skočit. Ale skákal úspěšně, a co nestíhal on, stíhala jsem já s bratrem. Drželi jsme myši v šachu a Edovi ukazovali, kam má obrátit svou pozornost. Sami bychom je totiž zlikvidovat nedokázali. Během několika málo minut vychytal Eda všechny mladé myšky. Unikla jen ta stará, ale tu dostal hned následujícího dne a patřičně se nám tím chlubil.

Mám velké štěstí, že Eda myši, na rozdíl od svých předchůdců, nemá potřebu konzumovat. Donedávna mu vždy stačilo kořist polapit, ubezdušit a zcela ochotně (pochopitelně za následnou odměnu) odevzdával. Při jeho posledních loveckých úspěších se však nečekaně rozhodl kořist neodevzdat...

Stalo se to, že když jsem v zeleninové zahrádce sázela poslední sazeničky rajčat, najednou k nám plotem, v místě, kde teď právě nebyly plaňky, neb část plotu je v rekonstrukci, skočil zrzavý kocourek Šérchán, usadil se na zídce a žalostně mňoukal. V tu chvíli začal Eda náruživě čenichat z druhé strany plůtku, který ho dělil od zeleninové zahrádky, kam v době pěstování nesmí. Domnívala jsem se, že proto, že vidí kocoura, ale kdepak. Mrkla jsem přes plůtek (sama jsem totiž zrovna byla na stejné straně, co Eda) a co nevidím? Jako slušně velkého potkana, který se krčil pod zídkou plůtku.

Sousedův kocour „vystavuje“ potkana, ale k lovu se nemá.

Kocour stále seděl na plotě a zíral směrem do míst, kde byl potkan, ale sám se k žádné akci neměl, a já měla dilema. Nechat Edu vletět na potkana a zdupat čerstvě zasázená rajčata, anebo nechat potkana utéct, popř. až se rozhoupe k činu kocour? Rozhodla jsem se pro první variantu a otevřela Edovi vrátka do zahrádky s povelem: „Hledej, vem si ho!“ Eda nečekal ani vteřinu, doslova se mi prodral mezi nohama dovnitř a v mžiku potkana polapil a ukončil jeho bídný život. Kocoura si přitom ani v nejmenším nevšímal, zatímco chudák Šérchán vše stále sledoval ze zídky a mňoukal.

Čekala jsem, že Eda potkana pustí a já ho budu moci hodit do popelnice, ale ouha! Eda se rozhodl nedat. Stál s potkanem v tlamě mezi rajčaty (nějakým zázrakem nepodupal žádné :-) a nevěděl, co dál. Sežrat ho určitě nechtěl, ale zároveň ho nechtěl ani odevzdat. Musela jsem proto (už i kvůli kocourkovi (co kdyby si ho náhodou Eda začal všímat :-)) zasáhnout. Když nezafungoval povel „puuuusť“, zafungovalo mírné násilí. Prostě jsem mu tu potvoru vypáčila z tlamy a šla s tím do popelnice. Nerozmýšlela jsem se, neb jsem měla rukavice. Eda mě samozřejmě následoval a kocour, vida, že má po ptákách (teda po „myši“) seskočil z plotu a šel pryč. Fousisko pak ale ještě snad půl hodiny vsedě či vleže hypnotizoval očima popelnici, než se otráveně zvedl a šel do stínu.

Hned druhý den jsem také pracovala na zahrádce, ale tentokráte v zadní části, kam pes pod dohledem smí, a tak jsem mu to samozřejmě umožnila. Jakmile jsem otevřela vrátka, Eda okamžitě zamířil dozadu k hromadě listí a roští, kterou tam záměrně necháváme jako zimní úkryt pro ježky, kteří jej skutečně využívají. Eda kolem té hromady většinou jen čenichá, občas se tam snaží prohrabat, ale obvykle to je jen taková jeho zábava a nikdy nic nenajde.

Tentokrát ovšem v jednu chvíli úplně zmizel pod hromadou, že mu nekoukala ani špička ocasu, a já se začala bát, aby nevylezl s ježkem v tlamě, tudíž jsem hned začala hledat, kudy bych se na něj dostala. Eda však vylezl sám a v tlamě skutečně něco měl, jenže s tím okamžitě začal utíkat po zahradě, a mně tak chvíli trvalo, než jsem uviděla ocásek, který mu visel z tlamy. „Fajn! Takže ježek to není, uuff“, oddechla jsem si.

Eda svou kořist na chvilku pustil do trávy, takže jsem mohla již definitivně identifikovat potkana. Tentokrát jsem však neměla po ruce rukavice a do ruky se mi potkana opravdu brát nechtělo. Šla jsem si tedy pro rukavice a prozatím Edovi jeho kořist nechala i s vědomím, že si ji možná někam mezitím schová.

Eda větří.

Neschoval. Když jsem se vrátila, ležel tam, před sebou potkana a koukal na něj. Jakmile jsem se však k němu chtěla přiblížit, okamžitě popadl kořist a začal s ní zdrhat hledaje, kam by si ho schoval. Pro něj to byl po ulovení už prostě „mamlací plyšák“, jen mnohem lepší než ty, co jsem mu koupila, že...

Honit se s ním a snažit se ho chytit absolutně nemělo smysl, tudíž jedinou možností bylo ho přesvědčit, že mám něco mnohem lepšího, za co by byl ochoten kořist vyměnit. Přinesla jsem kus masa a lákala Edu na ně. Přišel se podívat, co mám a bylo vidět to obrovské dilema: „Mám se vzdát plyšáka a dostat maso, nebo se na maso vykašlat a nechat si kořist?

Čekala jsem, že jednoznačně zvítězí maso, ale kdepak! Eda stál jak solný sloup, hypnotizoval maso a z tlamy plné potkana mu tekly sliny, ale nepustil. V ten moment jsem se prostě rozhodla a popadla Edu i s potkanem do náruče a odnesla ho ze zadní zahrady, kterou jsem (nevím, jak se mi to povedlo s náručí plnou psa) zavřela na petlici. Edu jsem až u domovních dveří postavila na zem a zajistila si, aby mi už nemohl zdrhnout a potkana mu opět prostě – sprostě – vypáčila z tlamy.

Opět mě doprovázel k popelnici, před kterou poté zase nějakou chvíli ležel a čekal, zda se zázračně třeba neotevře a on dostane zpět svou „hračku“. Bylo mi ho skoro líto, že jsem mu tu potvoru sebrala takto „drasticky“, ale myslím, že by se mezi námi pejskaři nenašel nikdo, kdo by něco takového psovi na hraní nechal. :-)

Takže skvělé! Mám úspěšného myšilova, ale popravdě, nyní už se děsím každého dalšího hlodavce, kterého mu budu muset „páčit z tlamy“, protože po těchto dvou zkušenostech jen pouhý den po sobě vím už naprosto jistě, že dobrovolně už mi ty úlovky asi nikdy neodevzdá! :-))

Foto: Eva Zvolánková