Kdo jsem? Jsem Liduška-kočkomil. Od letošního roku také ježkomil. Bydlím v Praze v klidné čtvrti a ve vnitrobloku máme velký prostor zaplněný stromy, keři a u některých domů i udržované záhonky s květinami.

Pohled do vnitrobloku.

Některé roky je nadúroda šneků, slimáků a žížal. Napadlo mi pořídit si nějakého hmyzožravce, který by je trochu zlikvidoval. Na jaře jsem zavolala do útulku pro zvířata v Jinonicích.

Paní Zuzana mi řekla, že přes zimu měli na vykrmení několik ježků a teď na jaře je budou vypouštět do přírody. V dubnu jsem vzala přepravku od Pindi (to je kocour) a vyrazila.

Pinďa se bojí

Paní Zuzana mi vybrala malou ježčí holčičku a dala pokyny k opatrování. Vypustit večer po setmění, dokrmovat kočičími granulemi, piškoty, také ořechy a nejlépe vařenými kuřecími krky. Popsala mi, jak musí dokrmovací domek vypadat.

Musí být vodotěsný a mít takový vstup, aby jej mohli využívat jen ježci. To znamenalo vyrobit tunýlek, kterým by ježek prolezl, ale pejsek nebo kočička ne.

Pinďa kontroluje, jestli proleze tunýlkem do ježčího domku

Vše jsem s asistencí Pinďi zvládla, umístila na klidném místě a čekala s baterkou v ruce. Bohužel marně, ale ráno při kontrole domečku byla radost veliká. Sušenky a piškoty do rána zmizely.

Stala jsem se atrakcí pro sousedy, když jsem celé léto po setmění vybíhala v noční košili a s baterkou v ruce a bloudila po zahradě. Setkala jsem se s úspěchem, a několikrát jsem Bodlinku (tak jsem ji pojmenovala) zahlédla.

Bodlinka je už doma

Protože byla zvyklá na lidi, nechala se pohladit po čumáčku a ani se nestulila do klubíčka. Stále jsem ji přikrmovala, protože letošní rok byl na žížaly i slimáky skoupý. Zdálo se mi, že je menší a menší, tak zvýšila jsem dávky přikrmování. Jídlo pravidelně mizelo a největší moje překvapení bylo, když jeden den jsem šla do divadla za kulturou rovnou z práce a nešla krmit ve stálou hodinu.

Odklopím střechu krmícího domku a tam ne jedna Bodlinka, ale tři. Chudinky tam vylizovaly poslední zbytky včerejší večeře. Nasypala jsem papání a letěla pět pater domů pro foťák. A vy můžete vidět, že si nevymýšlím.

Nahlédnutí do ježčího domku - fakt jsou tři

Sice mě paní Zuzana upozorňovala, že může za Bodlinkou přijít ženich, ale že to bude takto hopem, mi nenapadlo. Ježci jsou březí 35 - 39 dní. Za jak dlouho asi vylézají z hnízda?

To bylo radosti jako na Starém bělidle, když přijela babička. Šance, že zahlédnu ježka, se zvýšila třikrát.

Jenže jak je rozeznat? Když jsem je šla pohladit, Bodlinka se nechala, druhý ježek, zvaný Vztekloun, se nechal pohladit, ale úžasně prskal a skákal, opravdu snad deset centimetrů nad zem několikrát za sebou. Třetí ježeček, ten se jen schoulil a čekal, až odejdu. Škoda, že jsem je pohromadě viděla jen jednou.

Ježčí čumáčky

Největší strach jsem měla ze čtyřicetistupňových veder, kdy ani nechodili na večeři. Ježci si našli bydlení pod hromadou větví a listí. Jaké bylo moje překvapení, když Sady-Lesy se probraly z letargie a po dvou letech hromadu začali nakládat na valník. Náhodou jsem byla doma a vyběhla. Prý ježka viděli a dali ke stromu a on někam prchnul. Snad tam byl jen jeden.

Maskované krmítko pro ježky

Blížil se podzim a já udělala ježčí domky, z velkých květináčů. Vyřízla otvory, připevnila tunely, vyslala senem. Jeden jsem umístila tam, kde dřív byly větve. Snaživí sousedé už udělali další hromadu větví. Další pod keře v koutu zahrady a třetí blízko krmítka. Jídlo z domku přestalo mizet. Myslím, že se ježci uložili k zimnímu spánku. Teď jen čekám na jaro, kdy a kolik ježků se objeví. Snad je letošní teplá zima nesplete a nevylezou dřív, než se přeženou jarní plískanice.

Jak to dopadlo, dám vědět.

Tady je ježkovo!

Foto: autorka. Klikněte do některého obrázku a podívejte se do fotogalerie!