Velká jižní země klokanů neoplývá jen těmi nejjedovatějšími hady na světě, jedovatými ropuchami ke klokanům zavlečenými a nebo i jedovatými rostlinami, že při jejichž dotknutí je možné bolestí i zemřít, jak se v historii stalo.

Když je na souši o jedovatky náležitě postaráno, tak přece nedozírné vody Pacifiku a Indického oceánu nemohly stát stranou. Takže když plavce neslupne jako jednohubku krokodýl a nebo žralok, tak když náhodou šlápne na „stone fish“ (https://en.wikipedia.org/wiki/Synanceia), tak se smíchy neudrží. Dostaví se nesmírná bolest, nastanou problémy s dýcháním, poškodí se kardiovaskulární systém, nastanou křeče a paralýza vedoucí občas k smrti postiženého. Jak tento jedovatý koktail přesně pracuje, se nepodařilo dosud objasnit. Ovšem to vše jen tehdy, jestli vás nepopálily žahavé medúzy (Box jellyfish - Wikipedia , Portuguese man o’ war – Wikipedia). Styk s takovou se postará o do smrti nezapomenutelný zážitek, pokud ovšem se smrt nedostaví jako následek žahnutí. Že klovnutí malou chobotnicí - Blue ringed octopus (Blue-ringed octopus - Wikipedia) znamená bez ošetření jistou smrt, a následně stoupnutí na Whitemargin Stargazer - Uranoscopus sulphureus, není jen nesmírně toxické i bolestivé, ale tento výtečník nešťastníka ještě obdaří elektrickým šokem, podobně jako elektrický úhoř. Prostě samá radost a do vody oceánu aby se jeden bál ponořit.

Když se v Klokánii po souši plazí hafo jedovatých hadů, tak by bylo smutné, kdyby chyběli ve vodách, které omývají její břehy. A tak se i skutečně stalo. Dovolte, abych vás seznámil, vo co go.

Zajímavé je, že mořští hadi žijí jen v teplých vodách Pacifiku a Indického oceánu, v Atlantiku se pro jeho chladnější vody nevyskytují. Tento jev však hravě dohoní hojným výskytem v teplých vodách Indického oceánu a Pacifiku. A tak kolem břehů Klokánie se ve vodách hemží i jedovatí mořští hadi a hadice.

Tito jsou anatomicky přizpůsobení životu ve vodě a mají zpravidla ocasní část těla vertikálně zploštělou, tvořící jakousi ploutev, která hadovi usnadňuje plavání. Vyvinuli se z hadů pozemních, avšak jejich adaptace novému prostředí je naprosto dokonalá. Tito mořští tvorové nejsou lidstvu nebezpeční, jsou spíše zvědaví, co kolem nich ve vodě plave. Agresivní jsou, jen když třeba uváznou v rybářské síti. V takovém případě je nutno se mít na pozoru. Za celou historii bílého muže v zemi klokanů jsou známa jen dvě úmrtí po kousnutí jedovatým mořským hadem.

A tak když během šnorchlování na někoho vyjukne mořský had, tak to je z jeho strany zvědavost, dokonce zvědavě zírá do skla masky, z očí do očí. Navíc bylo pozorováno, že tito hadi jsou i komplexní společenská zvířata. Sdružují se do skupin a jejich interakce je velice zajímavá.

Co do počtu, tak mořských hadů je v oceánech podstatně více než mořských želv a krokodýlů dohromady. Evoluce mořských hadů proběhla ve dvou etapách. První se vyvinuli před 20–10 miliony lety z pozemních hadů podobných dnešnímu „tiger snake“ (Tiger Snake - The Australian Museum , Tiger snake - Wikipedia ). Těch dnešních mořských je 70 druhů. „Semi aquatické“ mořské krajty se vyvinuly z vývojové větve pozemních jedovatých hadů později. Tyto však vylézají z moře na pevnou půdu, kde se sluní, pijí sladkou vodu a snášejí svá vejce. Těchto je jen osm druhů.

Těch „pravých“ mořských hadů, kteří žijí jen ve vodě, je převážná většina a všichni se vyvinuli u břehů klokaního kontinentu. Všichni však mají plíce k dýchání a tak obývají mělké vody na pobřeží, kde loví úhoře a nebo se krmí jikrami ryb. Čas od času se musí vynořit na hladinu k nadechnutí. Těmto se vyvinuly pod jazykem speciální žlázy k vylučování přebytečné soli a jakési klapky, kterými pod vodou uzavřou nozdry. Vývojově také nabyli schopnost rodit živá mláďata přímo do vody a nezdržovat se kladením vajec někde na pláži, jako třeba mořské želvy.

Všichni plazi mají na hlavách jakési boule či hrbolky, pomocí kterých vnímají objekty hmatem a tlakem. Mořští hadi mají toto čidlo daleko citlivější, dokonalejší a větší. Toto čidlo o tvaru dómu je schopno detekovat pohyb vody ve všech směrech a na velkou vzdálenost. Takto může rozeznat jakékoliv vibrace ve vodě kolem, které vytváří třeba jen pohyb ploutve ryby 100 m vzdálené.

Další překvapivá vlastnost těchto mořských hadů je, že vnímají světlo svým jako ploutev vertikálně zploštěným ocasem. Skutečně, po mnoha pokusech bylo nezvratně zjištěno, že sice ocasem nevidí, ale světlo vnímá a tak má možnost poznat nebezpečí na svém vzdáleném konci. Po bedlivém molekulárním bádání bylo potvrzeno, že v ocasech těchto hadů jsou geny světelných receptorů podobných těm, které jsou obvykle přítomné v retině oka.

Další vývojový „zázrak“ byl nalezen u jedinců, kteří se za potravou potápí do hlubin přes 250 m. Mikro CT skeny lebky „blue banded snake“ – modře páskovaného hada – ukázaly, že tento má rozsáhlou síť kapilár v kůži na hlavě, které absorbují a do mozku přinášejí kyslík. Tito jedinci tak užívají svoji hlavu jako ryba žábry k „dýchání“ pod vodou. I když k dýchání stále užívají plíce, po vynoření na hladinu tito výtečníci vydrží pod hladinou déle než 2 hodiny a to díky tomu, že jsou schopni „dýchat“ hlavou a doplňovat tak v organismu kyslík. Někteří dokonce i spí na dně oceánu.

I když adaptace mořských hadů k vodnímu životu je v mnoha směrech dokonalá, tak tito stále potřebují pít sladkou vodu. Vědcům trvalo dlouhou dobu, než vypozorovali, jak to vlastně dělají. Dešťová voda je podstatně lehčí než voda mořská a po prudkém tropickém lijáku se na hladině moře vytvoří jakési „kalužiny“ dešťovky a tuto ti hadi pijí.

Jako ostatní členové říše divokých zvířat tak i mořští hadi pozvolna vymírají. Může za to pozvolná změna klimatu, potom ale jejich lov a konzumace v Číně jako „zdravé“ potravy a v neposlední řadě i ztráta habitatu kvůli lidské činnosti.

I když uštknutí jedovatým mořským hadem je velice řídké, bylo vyvinuto sérum – protijed. Toto se však nehodí vozit sebou na rybářské bárce, kde hrozí uštknutí v síti uvízlým, náležitě rozčíleným a stresovaným hadem nejvíce. Životnost séra je 6–12 měsíců, musí být skladováno v chladu a jedna ampulka stojí 3000 AUD. Na úspěšný zákrok jsou zapotřebí 3 kusy. Navíc, potenciální oběti takového uštknutí musí být před aplikací séra testovány, zda se u nich už dostavil rozpad tkáně svědčící o přítomnosti jedu v těle. Pokud by se stalo a sérum by bylo aplikováno jedinci, který tento jed v těle nemá, mohlo by ho zabít vlastní sérum. Radostné to vyhlídky, není-liž pravda.

Existuje však specifická první pomoc při tomto uštknutí. První krok je být zabalen do teplé přikrývky a nebo podobně. Přestat se pohybovat a dát si pár minut na uklidnění. Následně aplikovat správný kompresní obvaz určený k ošetření uštknutí, který má značky určující stupeň stlačení místa, kde je aplikován. Většina rybářských bárek je na širém moři několik hodin od pevniny a pomoci. Avšak aplikace tohoto kompresního obvazu a udržování oběti v teple a klidu značně prodlužuje jeho šanci na přežití.

Příroda je mocná čarodějka. Austrálie tak dala světu živočichy oplývající adaptacemi, jako by přilétli z kosmu. Na hlavě mají boule, jinak detektory i těch nejjemnějších vibrací ve vodě, žábry na hlavě dodávají kyslík do mozku a světelné receptory mají i v ocasech.

Psáno 26/09/2023.

Volně zpracováno podle článku v časopisu Australian Geographics, fotky na Rajčeti jsou skeny ze stejného.